foto: Libor Šprysl pro PrahaIN.cz/Z představení
REPORTÁŽ: Přijdou mladí, nedávno děti na základce, neokoukaní, plní elánu a předsevzetí, a za pár let jsou z nich hvězdy první velikosti v divadle, a často také i ve filmu. Tak by se dal charakterizovat herecký soubor Divadelního ateliéru v Domě dětí a mládeže, ve kterém řediteluje Roman Urbanec už dlouhé roky.
Členy souboru, který jsme navštívili, jsou pražští konzervatoristé, kteří využívají repertoár divadla k rozšíření svých schopností pracovat v netradičním prostředí, v bezprostřední blízkosti diváků. První řada židlí je totiž skoro na scéně.
Znám tuto scénu už osm let, existuje ale mnohem déle. Připomeňme si úspěšné herce, kteří tu sbírali své úspěchy. Zdeněk Piškula ve své ještě ne moc dlouhé kariéře má už za sebou angažmá v Městských divadlech pražských, dnes září v Národním divadle, stejně jako ve filmu a na obrazovce. Možná si vzpomenete, že vyhrál i StarDance. Asi je to náhoda, ale tuto soutěž vyhrála také další herečka, která hrála ve strašnickém souboru, a to Darija Pavlovičová.
Mezi stávajícími herci najdete i velká jména slavných rodičů nebo rychle stoupajících hvězd. My jsme byli na představení O klucích aneb Jsem kuchta!
Dolanský, Hlavica
Obsazení? Dolanský, Hlavica či Maxmilián Kocek, nevšední talent s velkým záběrem, který si loni skvěle „střihl“ na Kampě mladého Miloše Formana. Dále Ondřej Stupka, ten exceloval ve filmech Vlny a Fichtelberg. Vynikající je jediná žena z této hry, Katarína Mišejková, už stálý host Švandova divadla.
Pozná ředitel Urbanec talent budoucích hvězd?
„Vůbec ne. Takto herce nevybírám. Vybírám si typy, které se pro dané představení hodí. Mám výhodu, že některé inscenace také režíruji, vím tedy, co od herců čekám. Hrajeme, mimo jiných, také specifická představení určená pro děti posledních ročníků základek a prvních dvou ročníků středoškolských. Pracovně tomu říkáme výchovné divadlo, a protože už je to několikátá generace herců, vybírá se mi mnohem snadněji,“ říká Roman Urbanec a připomíná další herce z předchozích let, kdy v souboru byli třeba Martin Šnajdr, Filip František Červenka (Tonda ze seriálu ČT Most!) nebo Martin Klapil, toho času opora hradeckého Klicperova divadla.
O čem je navštívené představení?
Vtipná, sarkastická, ironická, absurdní hra o chování dnešní mládeže, v níž se autor, David Gieselmann, po svém vyrovnává s narůstajícím násilím nudící se mladé generace. Čtyři nebezpeční mladiství z různých sociálních skupin se setkávají s nekompromisní učitelkou a státním zástupcem Aschenbachem, který by je viděl nejradši za mřížemi. Ve vzduchu visí agrese, časová tíseň, ostří nožů, testosteron a horko z ploten… Režie se zhostil Roman Urbanec, který, mimo překladových her, napsal a režíroval také hru Smečka. Scénář je z ryze českého prostředí, ale rovněž sociálně laděná inscenace. Tato představení využívají pedagogové při komunikaci s žáky jako modelové situace, v rámci prevence, ale i při komentování situací ve školách, kde se třeba objeví šikana.
Všem, které pohltila smečka
Třída 9. C ZŠ Jandusů nám Smečku ohodnotila takto:
„Někdy přijmeme její pravidla, jindy se vzdáme svých snů. Naše přání a touhy najednou kamsi mizí, veškerá pravidla, disciplína se pomalu vytrácí. Ale my máme ten skvělý pocit, že jsme našli opravdové přátele, a tak omlouváme jejich i své chyby, přetvařujeme se, přestáváme být sami sebou, všechno nám pomalu přerůstá přes hlavu, nakonec to vyvrcholí špatnými známkami, nepříjemnými spory, smutnou náladou, dostáváme se tam, kde vůbec nechceme být a cesta, která byla zpočátku přímá, se začíná klikatit a my nevíme, jak z toho ven…
Možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, možná vás vůbec nenapadlo, co vše může mít smečka na svědomí. Stejně jako my. Stačil však příběh sedmnáctiletého kluka, který stojí na okraji společnosti, kluka, který má za sebou děcák, kriminál, jeho život rozhodně nebyl a není sluncem zalitý. Tento silný příběh jsme mohli prožít díky hercům pod vedením Romana Urbance v Divadle U 22 a rozhodně nám nebylo do smíchu. Všem, které pohltila smečka, bychom chtěli poslat slova B. Shieldsové: Když je jedno okno zavřené, běž k druhému, nebo rozbij dveře.“
Divadelní scéna v Uhříněvsi je druhou, větší, kterou soubor využívá v případě, že přijde na představení více tříd najednou.
Mohu prozradit, že jsem viděl i toto představení, a mohu tedy potvrdit, že stejně jako se chodívá na „výchovné koncerty“, dá se chodit i na „výchovné divadlo“, což potvrzují pedagogové pražských základních škol, psychologové i preventisté kriminality.