Michaela Tomešová: Po představení jsem na sebe vždy pyšná

ROZHOVOR: Umělci by podle herečky Michaely Tomešové měli vyjadřovat svůj politický názor. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří také o životě v divadle a o tom, jak současná generace nahlíží na kulturu.

Nedávno jste nechyběla na cenách Anděl. Mnoho oceněných umělců během svých projevů vyjádřilo nesouhlas se současnou politickou situací u nás. Jak na to hledíte?

Často se setkávám s názorem: „Hele, ty, holka, zpívej a hraj, ale drž radši hubu.“ Já si naopak myslím, že pořád žijeme v demokratické zemi. Máme svobodu vyjadřování, takže nějaký nesouhlas by měl být slyšet. S většinou názorů, které na Andělech zazněly, zcela souhlasím.

Budete konkrétní?

Peníze na určité kulturní záležitosti se chtějí přesunout jinam. Dlouhou dobu to tu fungovalo, ale teď se bojíme, co to s českou kulturou udělá.

Je kultura v ohrožení?

Myslím si, že ano. Je to dost hraniční, protože je tu spousta nezávislých, alternativních souborů, které si zaslouží pozornost. Chceme tu diverzitu, ne jen komerční projekty. Byla by škoda, kdyby podobné soubory musely zaniknout.

Umělci bývají pro určitou část společnosti v současné době pod palbou kritiky právě kvůli vyjadřování politických názorů. Já si ještě pamatuji na dobu covidu, kdy někteří lidé nadávali, že herci chtějí dotace. Jak na tohle vzpomínáte vy?

Během covidu mi paradoxně víc než peníze chyběli diváci. Občas jsem si na zahradě sama zpívala, aby mě slyšel aspoň někdo, protože jeviště je jako droga. Když to někdo herci zakáže, trpí, a to nejen finančně. Řekla bych, že já i celá řada mých kolegů jsme velmi přizpůsobiví a všichni jsme si našli činnosti, které nás uživily. Dokázali jsme, že se nebojíme normální práce. Divákům nicméně v tomto období kultura chyběla, říkali nám, že si připadali nenaplnění, já to cítila úplně stejně.

Říkáte, že jeviště je jako droga. Číslo jedna a největší láska je tedy divadlo?

Největší láskou jsou moje děti a manžel. Pak dlouho nic. A potom určitě jeviště, ať je to jakékoli divadlo, ve kterém působím. A že jich je docela dost, protože jsem šťastná, že mohu být na volné noze a vyzkoušet si různé žánry i prostory. Vždy, když jdu do divadla, i když jsem unavená a nechce se mi, tam nikdy nejdu s nechutí. Každý máme někdy dny, kdy se nám nechce, ale lidé si zkrátka zaplatili vstupenky a já jim chci dát plnohodnotný výkon. Vždy to dopadne dobře. Vždy jsem na sebe pyšná, že jsem do toho dala maximum. Přijdu domů a z té euforie nemohu spát. Divadlu se věnuji šestnáct let a to nadšení a vášeň mě neopustily, nikdy nepřišly žádné pochyby.

Namátkou hrajete v Divadle Kalich či v Karlíně. Jaké jsou výhody hrát na volné noze?

Člověk si může vybrat, jaká inscenace ho láká, s kým a tak dále.

Chtěl jsem se zeptat, na co se díváte jako první, když přijde nabídka.

Kdo tam bude. S kým budu sdílet jeviště, protože pro mě je alfa a omega kolektiv. Když je na jevišti špatný kolektiv, vždy je to vidět. Anebo jde o opravdu hodně dobré herce. Jedním příkladem za všechny je Dejvické divadlo, tam jsou velmi sepjatí, proto jsou tak výjimečným souborem. Nevím, možná také mají ponorky, ale třeba u nás v Kalichu je atmosféra naprosto úžasná, chodím tam jako do svého druhého domova. Tohle je pro mě naprosto stěžejní faktor.

Už jste říkala, že někdy se stejně jako každému přece jen do práce nechce. Jak je to ale v případě nemoci? Tlačí se na to, aby herec odehrál představení, i když mu není vůbec dobře? Prý se takové nastavení trochu změnilo po covidu.

U nás v branži se říká: „Nemocný herec, kulatý čtverec.“ Je to vlastně nemožná záležitost. Je dobré, že já konkrétně mám ve většině představení alternaci, právě z tohoto důvodu. Když někdo přijde o hlas, představení je nemožné odehrát. Jednou se mi stalo, že jsem odehrála představení se čtyřicítkami, ale hlas jsem měla. Ten faktor tedy není v tom, jestli člověku něco je, nýbrž v tom, zda má hlas. Když o něj přijde, hrát nemůže. I když jsem jednou v hudebním divadle Karlín odehrála představení úplně bez hlasu, žádná z mých alternací nemohla, a tak se muselo odehrát. Mluvila jsem šeptem a nezpívala, nakonec to nějak šlo.

Je ale pravda, že od covidu se některé věci změnily, co se týče toho, aby nemocný herec nechodil mezi ostatní a virus se nerozšířil. Pokud to jen trochu jde, hraje alternace. Pokud to nejde, je nemocný herec v respirátoru a sundá si ho jen na jevišti. Takhle to ctíme a funguje to.

Jak to máte se zpěvem? Měla jste talent odmala?

Ve druhé třídě jsem chodila na zpěv a paní učitelka mě z něj vyhodila s tím, že prý nemám talent. Vybodla jsem se na to, i když i dnes, v mých pětatřiceti letech, ve mně její věta dost rezonuje a omezuje mě ve zpívání.

Zpěv je neustálé učení. Člověk má nějak nazpívanou roli, potom dostane jinou, jsou tam jiné písničky a musí se učit od píky znovu. Na hodiny zpěvu chodím stále, učím se a s profesorkou máme pořád co pilovat. Myslím, že nemám tak dobrou techniku, jak bych chtěla a jak bych mohla mít, určitě mě dost limituje hlava. Nicméně jsou představení, na kterých se cítím výborně, na jiná se zase musím hodně soustředit, rozezpívat a dávat si pozor, co se v těle děje. Je to velká alchymie. Na zpěv nestačí jen talent, je to dřina.

Máte nějakou vysněnou roli, nebo to tak neberete?

Dlouhodobě, vlastně odmalička, v sobě mám, že bych si chtěla zahrát Chicago. To je úžasný muzikál, Catherine Zeta-Jones a Renée Zellweger tam hrály hlavní role. Mně by bylo úplně jedno, kterou z nich, ale jednu bych si chtěla zahrát. Ale víte co, mně tyhle konkrétní sny jinak přijdou zbytečné. Člověk se na ně upíná, ale v naší práci je pak všechno jinak. Představovala jsem si, jak budu mít volné léto u bazénu, budu s dětmi a smířená s tím, že nebudu nic zkoušet... Nakonec budu zkoušet tři divadelní inscenace najednou. Život ta překvapení hází takhle a člověk pak až zpětně zjistí, že tohle vlastně byla ta vysněná role.

Před kamerou v nejbližší době budete?

Pokud zkoušíte tři divadelní inscenace, na nic dalšího už moc prostoru není. Budu ráda, když občas uvidím své děti, což je pro mě stěžejní. Budou to moc hezké projekty – dva muzikálové, jeden činoherní. Muzikály budou v mých domovských divadlech, tedy v Kalichu a Karlíně, bude to jízda.

Uvidíme, ničemu se nebráním. Mám pocit, že všechno vždy přijde ve správnou dobu. Když jsem dotočila televizní projekt, přišlo mi víc nabídek z divadla, tím jsem teď zahlcená, a až to bude zase klidnější, přijde třeba i práce v televizi. A kdyby ne? Nevadí. Ocením víc volna.

Budou mít lidé pořád zájem o kulturu?

Doufám v to. Minimálně tam, kde hraji, chodí lidé do divadla ve velkém, máme vyprodaná představení. Myslím, že lidé potřebují opravdové emoce zažít naživo. Není to kino, nejsou to AI figurky. Blízkost a opravdová emoce, kterou mohou prožít s člověkem naživo, je pro ně pořád silnější než si to pustit doma. Já si samozřejmě také ráda pustím film, ale živý zážitek je zkrátka úplně jiný.

Co mladá generace?

Třeba generace Z je podle mě hodně kulturní generací. I co se týče výtvarného umění, hodně chodí na výstavy, věnují se módě a tak dále. Nastupující generace se o to víc chce spojovat, i když žijeme v digitálním světě, což si podle mě uvědomuje. Jsou velmi moudří, že to takhle krásně vyvažují.

Vy na tu digitální dobu nahlížíte jak?

Vždy je důležitá rovnováha. Je dobré si z postupné digitalizace a AI vybrat to nejlepší, co nám vyhovuje. Jsem moc ráda, že žijeme na vesnici. Moje děti samozřejmě znají PlayStation, znají telefon, ale kdo ne? Když jim ale dám na výběr, jestli chtějí být doma a hrát na PlayStationu, nebo jít ven na kolo, vždy vyhraje kolo. A to je pro mě ten největší ukazatel jejich mentality a toho, co jsme do nich vložili. Jdou ven s kamarády a užívají si to.