foto: Screen Youtube: Polní kuchyně generála Pavla/Zdeněk Svěrák podporuje generála Pavla
Padesát pět let. Tak dlouho už diváci chodí na Divadlo Járy Cimrmana, ve kterém žádný Jára Cimrman nehraje a všichni vědí, že ani nikdy neexistoval. Přesto kolem něj vznikl naprostý fenomén českého divadla, který nemá moc obdob ani ve světě.
„Řekněte strojvedoucímu Trčkovi, ať tu hru zaveze do Prahy. Ono je tam takové divadlo. Ne to Národní, tohle je až na Žižkaperku. A tam vám jsou takoví mladí, nadaní herci. A jestli ti se mé hry chopí, tak mohu klidně spát“.
Slova, která v závěru hry Lijavec pronesl sám její „autor“ Jára Cimrman. A adresátem rukopisu mělo být Divadlo Járy Cimrmana, odkud mladí a nadaní herci šíří odkaz tohoto pojizerského génia již 55 let. Výročí první premiéry hry Akt připadlo na tuto středu. Nebylo to tehdy na Žižkaperku, ale v Malostranské besedě. Posledních třicet let ale fanoušci tohoto mimořádného divadla a specifického humoru vyprodávají divadlo ve Štítného ulici.
Základní koncept kdysi jeho otec Zdeněk Svěrák popsal slovy „mystifikace a nadsázka ve službách srandy“.
Mystifikací byl samotný Jára Cimrman, údajně nepřekonatelný český génius, který na přelomu devatenáctého a dvacátého století zasáhl prakticky do všech vědních oborů. A byla tak dokonalá, že v prvních letech skutečně někteří váhali, zda zapomenutý multitalent nemohl existovat.
Dnes každý ví, že Jára Cimrman, ač je trollingovým vítězem vážně míněné ankety o Největšího Čecha, nikdy neexistoval a vymysleli si ho Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Jiří Šebánek, parta tvůrců rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna u pavouka.
Legenda byla vystavěna kolem výletu Zdeňka Svěráka do Sudet na návštěvu svého přítele doktora Hedvábného. Při rekonstrukci jeho chalupy neobratnou prací střelmistra došlo k výbuchu, který byl později nazván jako První liptákovský nález. V tajemné truhle bylo objeveno dílo zapomenutého českého velikána.
Mamutí pozůstalost přiměla partu nadšenců věnovat se výzkumu s vědeckou systematičností. Padesát pět let tohoto bádání přineslo nezapomenutelný příspěvek dějinám českého divadla.
Ty „Cimrmani“ převrátili naruby. V první polovině představení probíhá přednáška, ve které seriozní badatelé prezentují své nejnovější objevy z Cimrmanova odkazu, oné „sopky, co zaplavila sama sebe“.
Přetržené dítě
Základním kouzlem cimrmanovských seminářů je kontrast kožených tváří vědců a totální ulítlosti přednášených mouder.
A ten kontrast byl doveden do detailů. Vědecký obor zvaný cimrmanologie důsledně drží standardy i rituály vědeckého bádání. Titul „profesor“ je vyhrazen jen zakladatelům divadla Svěrákovi, Smoljakovi a Čepelkovi. Třeba Jaroslav Weigel, i když byl kromě fenomenálních rolí také tvůrcem cimrmamovského vizuálu, do smrti zůstal docentem.
Možná k neúspěchu jeho habilitace vedl i incident s kritickou rekonstrukcí hry Přetržené nítě, kterou nazval „Přetržené dítě“. Každý fanoušek dobře zná tuhle aféru, popsanou v semináři hry Dobytí severního pólu. Cimrman s těžkou rýmou diktoval nevzdělanému sousedu Padevětovi, který nepochopil, že u nastydlého člověka b někdy znamená m a d někdy znamená n. „Takže máma vyjde z nastydlého člověka už jako bába“. Docent Weigel to nepochopil také a z nostalgické vzpomínky na dětství v krejčovské dílně rekonstruoval jevištní horor, který zůstal v tisku i tlači nepochopen.
Přímo na pódiu je veden s akademikem pohovor:
Svěrák: Má k tomu docent Weigel nějakou připomínku?
Weigel se nadechne.
Svěrák: Nemá! Vyvodil jste z toho pro svou další práci nějaké závěry?
Weigel: Já jsem to celé pozorně vyslechl a došel jsem k závěru, že bude-li ještě někdy v budoucnu příležitost a já budu požádán o nějakou další rekonstrukci, že se vám na to vyseru.
Svěrák: No, já nevím jestli je to nejvhodnější reakce na oprávněnou kritiku, ale i tak děkuji docentu Weiglovi za jeho závazek.
A takových scén jsou v seminářích desítky. Vzpomeňme experiment profesora Smoljaka s radioaktivním uhlíkem nebo všechny ty diváky aplaudované pokusy vybádat obsah celé divadelní hry z jedné věty dochované na mastném papíře.
Recese v masce seriozní vědy je dědictvím malých pražských divadel šedesátých let, které se vysmívaly právě vážnému a serioznímu pronášení banalit, což byla základní póza tehdejšího režimu. Cimrmani ale tento koncept dokázali dalších čtyřicet let mistrovsky aktualizovat.
Stojíte tam jak u Cimrmanů...
Po přestávce se akademici uvolí jednu z Cimrmanových her předvést. Ale protože jsou to seriozní vědci, zachovávají i v roli dekórum a uměřenost. Tím vznikl zcela specifický cimrmanovský styl hraní, v podstatě „stojíš a mluvíš“.
V semináři ke hře Záskok je herecká metoda tohoto souboru roztomile definována v Cimrmanově desateru pro začínající herce.
A pomocí tohoto stručného návodu dokázali dostat na jeviště prakticky kohokoliv. Soubor byl tak postupem desetiletí doplňován především z řad technického personálu, protože nesmělí a neškolení kulisáci a osvětlovači dokázali v minimalisticky napsaných rolích působit nikoliv trapně, ale naopak kouzelně a dojemně. Takto se rodily i pozdější skutečné hvězdy českého herectví jako Petr Brukner, Jan Kašpar nebo Jan Hraběta.
Důsledným strážcem stylové čistoty byl režisér Ladislav Smoljak. Divákům známý jako roztržitý blázen s vlajícími vlasy, v zákulisí se však měnil v pedanta, který hercům zakazoval jakékoliv výstřelky a lpěl na dodržování textu i scénické uměřenosti. Dokonce ani smích na jevišti nebyl žádoucí, cimrmanolog je přece seriozní vědec.
Svěrák a Smoljak: Češtinář a matikář
Jenže měl jeden problém - Zdeňka Svěráka. Zakladatel divadla si jednak mohl jako jediný klidně dovolit poslat režiséra někam, a mimoto se v sedmdesátých a osmdesátých letech stal filmovou hvězdou, která ochotnický koncept výrazně přerostla.
Spoluautoři her, kteří se kdysi poznali na pedagogické fakultě, tvořili zvláštní tandem protikladů. Češtinář Svěrák sbíral fóry a zastával názor, že divadlo má být zábava, takže občas neodolal příležitosti pobavit diváky nějakou improvizací. Režisér Smoljak, vystudovaný matikář, razil názor že u Cimrmanů hraje nejdůležitější roli geniálně vymyšlený systém, a trval na jeho dodržování.
Film Nejistá sezóna. Zákulisí Divadla Járy Cimrmana prý přibližoval autenticky
Po smrti Ladislava Smoljaka v roce 2010 se v tomto směru ledacos změnilo, takže v souboru se při nucené generační obměně objevilo několik herců s profesionálními zkušenostmi. Ortodoxní fanoušci proti tomu trochu brblali, ale radost ze srandy na jevišti to přetloukla.
Smoljak to popsal, když pro Divadelní noviny s nadsázkou hodnotil svého parťáka:
„Pod mou režijní knutu se dostal až v kuse druhém (Vyšetřování ztráty třídní knihy) a musím říci, že byl hercem poslušným a ukázněným. S přibývajícími hrami a hlavními rolemi však jeho sebevědomí rostlo, zvláště když i mimo jeviště sbíral všelijaké Oskary a Lvy, takže často, když nejsem v dohledu, dělá si za mými zády na jevišti, co chce (své věrné donašeče ze souboru nebudu jmenovat). Obávám se, že ještě jeden Oskar, a bude si mi hrát po svém drze do očí“.
Autor může potvrdit z vlastní zkušenosti, Cimrmany jsem viděl jako středoškolák v rodném městě, přijeli tehdy bez Smoljaka a Svěrák s kolegy Hrabětou a Weiglem se během představení několikrát řehnili do klobouků.
Místo neustálých připomínek se nakonec režisér rozhodl, že z kolegova předvádění udělá přednost. Tak vznikl Záskok, kasaštyk devadesátých let a velká Svěrákova exhibice. Žádná jiná role nedostala takový prostor k vyblbnutí jako Prácheňský - Vavroch, hvězda slavného souboru Vendelína Budila, která přijede na záskok vypomoci ochotníkům s jejich premiérou.
Protože mistr Karel Infeld Prácheňský nezná text, špatně slyší, ale o to více si věří, tak nadšencům jejich ochotu vytrvale przní deklamacemi z Maryši, Lucerny či Budilova hitu od Ostrovského. Svěrák byl v té roli naprosto neodolatelný.
V následující hře Švestka naopak zářil Ladislav Smoljak. Jeho ztvárnění zmateného seniora Přemysla Hájka, který přijíždí do své staré vechtrovny očesat švestky, ale za celou hru se mu to nepovede, bylo prostě k zulíbání.
„Ta hra je o stáří. A ke stáří patří dvě vady komplementárně spojené- neschopnost myšlenku udržet a neschopnost myšlenku opustit,“ vysvětlil hned na úvod v semináři. Trio seniorů pak hodinu debatovalo pod větvemi a diváci se mohli utlouct smíchy.
Tečka mistrů
Po premiéře Švestky byli Cimrmani na vrcholu. Třináct her, z nichž jak se zdálo ani jedna nebyla slabá, vyprodané divadlo na každé představení (zvládali jich tehdy i přes třicet za měsíc, když jedna polovina hrála v Praze a druhá stejný večer na zájezdu) a stovky tisíc prodaných nosičů.
Svěrák se Smoljakem říkali i do médií, že Švestka by měla být jejich poslední hra. Komedie o starých skleroticích se zdála být po třiceti letech pro zjevně stárnoucí partu celkem logickou a povedenou tečkou.
Jenže na vlně ohromujících úspěchů se přece jen nechali přemluvit k další hře. Komedie Afrika nebyla vyloženě špatná, některá místa si fanoušci citují dodnes, ale asi nejvíc se odklonila od klasického cimrmanovského stylu. Publikum ji přijalo mnohem méně nadšeně, než všechny předchozí.
Smoljaka už v té době trápily zdravotní obtíže, ale přesto si autoři řekli, že takto končit nechtějí. A vzniklo z toho České nebe, ve kterém se v zasedání národní nebeské komise propojily úspěšné motivy snad ze všech cimrmanovských her, povýšeny na vskutku nebeskou úroveň.
Bylo přesně čtyřicet let po první premiéře a Mirka Spáčilová v recenzi MF DNES nadšeně psala o tečce, jakou si mohou dovolit jen mistři.
Závěr semináře pak byl skutečnou rozlučkou: Zdeněk Svěrák proslovil přednášku o bizarní obrozenecké kauze padělaných Rukopisů a rozloučil se:
„Na závěr ještě několik slov o tom, jak se na morální aspekt literární mystifikace díváme my cimrmanologové. No, my dobré úmysly falzifikátorů většinou chápeme. Dovedeme také pochopit, možná více než kdo jiný, že je taková práce asi baví. Ale přece jen- vymýšlet si události které se nikdy nestaly, osoby které nikdy nežily a po léta mystifikovat český národ, to se nám opravdu, ale opravdu příčí“.
Autory to baví, asi opravdu.
Tady je totiž mystifikace ve službách srandy.
|
Cimrmanovská patnáctka:
Akt (1967): Svěrákův osobní příspěvek k cimrmanovské poetice. A Čepelkova nezapomenutelná kreace mamky, která před lety bývala krásnou modelkou.
Vyšetřování ztráty třídní knihy (1968): Smoljakovo velké sólo. Výsměch systému školství a nejpopulárnější české absurdní drama.
Hospoda na Mýtince (1969): Dvojice autorů poprvé píše spolu. Cimrman operetní. První z her, definujících charakteristický styl divadla.
Vražda v salónním coupé (1970): Cimrmanovský exkurz do žánru detektivky, ze kterého vznikl první Svěrákův a Smoljakův filmový scénář.
Němý Bobeš (1971): Je němý, vychovávaly ho srny. Zdařilý experiment s prolínáním semináře a hry. Copak náš Walter, to je pašák...
Cimrman v říši hudby (1973): Skladatel Jan Klusák pro „operu“ geniálně vykradl a pospojoval díla hudebních klasiků. „Ona je to nejen sranda, kamarádi, ono je to i hezké,“ komentoval prý Ludvík Vaculík.
Dlouhý, Široký a Krátkozraký (1974): Naprostý rozklad žánru české pohádky. Dokonalý „děd vševěd“ Jaroslava Weigla.
Posel z Liptákova (1977): viz film Nejistá sezóna. Jak to dopadne, když totalitní režim povolí satiru. Ale postava Smrtky se stává legendou.
Lijavec (1982): Dva roky o něj Svěrák se Smoljakem bojovali s úřady, pak přesto po pár reprízách až do roku 1989 zakázán. Vtipy na policajty a vězení, ač rakouské, byly moc nápadné. Jelita…
Dobytí severního pólu (1985): Čech se přizpůsobil… Mráz jako metafora sibérie z východu. A i po vyprchání dvojsmyslů pořád brilantní komedie o partě sportovců.
Blaník (1990): „Klidně to mohla být poslední hra Wericha s Voskovcem“, napsal kritik Rut. Rytíři vědí, že je zemi nejhůř, ale stejně z hory nevyjedou, protože byrokracie.
Záskok (1994): „Ale té lípy se nevzdám“. Velká Svěrákova show mezi ochotníky.
Švestka (1997): Důchodci Přemysl, Blažej a Sváťa mají hodinu na očesání švestky, než úroda propadne státu a přijde si pro ni harant Kryštof.
Afrika (2002): Tak předně jmelí…
České nebe (2007): Praotec Čech, Svatý Václav, Jan Ámos Komenský, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a babička Boženy Němcové mají v roce 1914 domluvit stanovisko českého národa k první světové válce. Shodnout se Nebeská komise nedokáže na ničem, ale srandy je tam jak ve Sněmovně.
|