foto: Pavel Nesvadba, zdroj: Činoherní klub, se svolením/2:22 - duchařský příběh
Divadlo Činoherní klub je neodmyslitelně spjato Ladislavem Smočkem, režisérem a jedním ze zakladatelů. Druhým byl dramaturg Jaroslav Vostrý, který zde později působil jako jeho umělecký vedoucí.
Diváky ovšem oslovovala především herecká generace. Za všechna jména uveďme Leoše Suchařípu, fantastického překladatele a snadno zapamatovatelného herce, Josefa Somra, Vladimíra Pucholta, Petra Čepka, Josefa Abrháma, Ninu Divíškovou nebo později Oldřicha Víznera a Ondřeje Vetchého.
Co jméno, to pojem, co hra, to událost posledních osmapadesát let.
PrahaIN.cz se na jednu z premiér vydala. Šlo o vztahový thriller „2:22 - duchařský příběh“ z pera britského dramatika, scenáristy a novináře Dannyho Robinse. V Činoherním klubu hru inscenuje režisér Braňo Holiček, který stojí za tamní úspěšnou inscenací Ošklivec. Pro divadlo vznikl i překlad Michala Zahálky. Více jak dvouhodinová inscenace byla českou premiérou hry i jejího autora.
Prvním impulzem napsat hru pro něj prý bylo, když se mu kamarádka, do které by to nikdy neřekl, svěřila, že viděla ducha. Zaujalo ho, jak diametrálně odlišně na to reagovali ostatní.
Z představení. Foto: Pavel Nesvadba, zdroj: Činoherní klub, se svolením
Velký hit
Hra měla premiéru v srpnu 2021 v Noel Coward Theatre na West Endu a okamžitě se stala hitem.
Role režisér svěřil Václavu Šandovi (Sam), Janu Hájkovi (Ben), Markétě Stehlíkové (Lauren) a Romaně Widenkové (Jenny). Důležitou součástí hry byla scéna Nikoly Tempíra a hudba Milana Pastyříka.
Premiéra má vždy své kouzlo. Když ještě vyjde počasí a teploty jsou prakticky letní, líbí se o to víc.
2:22 duchařský příběh je opravdu vynikající hra postavená na dialozích a jednom zvratu. Ten samozřejmě vyzrazovat nehodlám. Těžko soudit, jestli ho někdo během dvouhodinové show čekal. Já ne.
Jak jsou silná slova, jsou silní i herci.
Role byly poctivě rozděleny na čtvrtiny. Romana Widenková (Jenny) měla zajímavou úlohu. Postupně se rozvíjející děj ukazoval na nezdravý vztah, ale ona se stále držela primární polohy: matka a poslušná žena. Až v závěru došlo k jasnému vymezení. V projevu byla pevná, silná, ale zřejmě nejmíň zapamatovatelná.
Na opačném pólu se ocitla Markéta Stehlíková. Její monology mi přišly neobtížnější. Zvládala je na výbornou. Neměla pauzy mezi složitými větami, nepřemýšlela nad tím, co říká, šlo to z ní úplně samo. Její postava se zdála být nejvyzrálejší. Dramatické vyvrcholení, co se vztahu a jejího života týká, patřilo k silným momentům představení.
Genius loci. Foto: PrahaIN.cz
Premiéra vyšla skvěle
Prvním mužem na pódiu byl Václav Šanda. Výrazný absolvent činoherního herectví na DAMU se držel přiděleného postu a byl jediný, kdo se neměnil. Přitom právě jeho postava hnala děj, aniž by si to vynucoval zbytečnými gesty či křikem. Zadrhnul se jen několikrát, nebylo to téměř znát. Působil jako katalyzátor konfliktu, tedy hnacího motoru příběhu.
Poslední role (úmyslně vynechávám závěr) byla svěřena Janu Hájkovi. Obecenstvo se zasmálo prakticky při každé jeho větě. Jenomže smyslem této postavy (Ben) byla jízlivost a kontrast. Už v prvním delším dialogu okřikl svou ženu slovy, že „to nikoho nezajímá“. Zde se začala formovat pomyslná socha. V jednom momentě došlo na vyvolání ducha. To klasické spojení prstů na stole. Zde si nejsem jistý, ale na okamžik ztratil Hájek nit. V tichu a tmě to působilo hodně zajímavě. Pokud šlo o úmysl, vyšel. Pokud to kouzlo nechtěného nebylo, tak také.
Velkou sílu mělo ozvučení legendárního sálu a hra se světly.
Zážitek z recenzované hry byl fantastický. Dialogy byly jasné a věcné, konflikty uvěřitelné a režie pevná. Žádný pohyb nebyl zbytečný, žádná minuta nebyla prázdná. O pointě nemluvě, to bylo vyvrcholení par excellence.
Protože se sluší ohodnotit jinak než slovy, dávám 80 procent.
Z představení. Foto: Pavel Nesvadba, zdroj: Činoherní klub, se svolením