foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Jan Šťastný a Apolena Veldová. Hlavní představitelé hry Nobelovka v pražské Viole.
V posledních sezónách nám česká divadla povětšinou nenabízela hry, které si žádaly příliš mnoho přemýšlení. Pražská Viola se však pokouší tento trend zvrátit. Nabízí v premiéře hru Nobelovka.
Nemám teď na mysli hry tragické a temné, ale mluvím o hrách, při kterých po závěrečné oponě zbyde velká řada otázek. Proč udělala tu věc? Dalo se tomu čelit? Jak bych se zachoval já? Už to vypadalo v posledních letech, jako by nás divadlo šetřilo a nenutilo přemýšlet.
Je začátek prosince 1946. Studená stockholmská zima. Jen pár hodin zbývá do slavnostního předání Nobelových cen, které se koná každoročně 10. prosince v den výročí úmrtí Alfréda Nobela. Cenu za chemii (kvůli válce se zpožděním za rok 1944) získává německý vědec Otto Hahn za objev jaderného štěpení těžkých atomových jader.
Rozpadlé přátelství
Ve švédském hotelu, kde je vědec ubytován i se svojí manželkou, ho navštíví jeho dávná spolupracovnice Lise Meitner. To ona to byla, která se kvůli lásce k vědě, ale i kvůli lásce k Hahnovi přestěhovala z rodné Vídně do Berlína, aby tady v Chemickém ústavu císaře Viléma pokračovali společně v objevech štěpných jaderných reakcí.
Jenže s nástupem Hitlera k moci je Meitner trnem v oku. Je Židovka. Po třiceti letech společných výzkumů pak z týmu prchá přes Nizozemsko do Švédska. Tím si sice zachrání holý život, ale ztratí kontakt se svým stěžejním výzkumem.
Rok a půl po skončení války by mohlo ve Stockholmu proběhnout radostné setkání plné vroucích objetí. Ale neproběhne. Nobelova cena je jen jedna. A ani v děkovné řeči, kterou si Meitner potají přečte, není o její osobě ani jediná zmínka.
Je muž víc než žena?
Myslet si, že hra Nobelovka v divadle Viola je jen o takzvaném Matildinu efektu, by bylo laciné. Matildiným efektem označují psychologové a sociologové gendrový problém, kdy zásluhy za stejný podíl na totožné práci jsou přičítány muži na úkor zásluh ženy. S Matildiným efektem se věda ve velké míře potýkala po celou dobu existence, možná, že se na lepší časy blýská až v poslední době.
Jenže gendrová nerovnost opravdu není jedinou otázkou, kterou skvělá hra francouzského spisovatele Cyrila Gélyho nabízí. Meitner obětovala výzkumu celý svůj osobní život, a to dokonce i ten intimní, oba vědce ale spojovala i vzájemná náklonnost, a to i přesto, že Hahn upsal své srdce jiné ženě, kterou si před začátkem první světové války vzal za manželku.
Ale ani to nejsou všechny nevyřčené otazníky. Hra se pochopitelně dotýká historických konotací, kdy Evropa teprve nabírá dech a utírá si z tváře špínu a krev z jizev II. světové války.
Mají však historické události a Třetí říší nastolený holocaust možnost omluvit nespravedlnost, která se udála a navždy rozdělila dva bývalé vědecké souputníky? Nebo je nevraživost vůči Židům jen zástupným elementem, za který se dají skrýt vědecké zrady a pokrytectví?
Za co všechno vědec ručí?
A aby toho nebylo málo, tak připomínám, že ve hře je Nobelova cena za jadernou štěpnou reakci, za událost, která se stala v rukou člověka dobrým sluhou, ale špatným pánem. Hra Nobelovka tak nabízí ještě další palčivé otázky: Kde končí odpovědnost vědců a vědy? Tím, že se předá objev do rukou společnosti? Nese objevitel a "vědecký rodič" odpovědnost za kroky následující?
Psali jsme
Činoherní klub v Praze byl mezi divadelníky pojmem, a to hlavně na sklonku 60. a v průběhu 70. let a počátku 80. let. I když pak následovaly…
Uf! Nechtěl bych být v roli těch, kteří na tyto otázky ve svém svědomí marně hledají odpovědi. I když se skutečný příběh odehrál už téměř před sedmdesáti lety, jeho přesah do dnešní doby je fascinující. Kdy jindy by hra mohla zaujmout než právě teď – v době alibistické, zakrývající a nepostihující pravý význam slov.
Divadlo Viola připravilo novinářům zákeřnou věc. Nechalo je hru ochutnat, ale nevychutnat. Tvůrci předvedli jen část strhující podívané. Klíčové a rozhodující okamžiky si nechali pro sebe a pro premiérové publikum.
Nicméně nabídnutá téměř třetinová pasáž z celého představení dává jasně tušit, že hra se opírá a stoupá s vynikajícími výkony hlavních protagonistů. Otto Hahna ztvárňuje Jan Šťastný a Lise Meitner herečka Apolena Veldová, jejíž hlas zůstává v uších českých diváků hlavně z dabingové práce.
Radovan Lipus opět našel fascinující historické téma
Na obou, a na Janu Šťastném zvlášť, protože jeho domovskou scénou je Divadlo na Vinohradech, je vidět, že si minimalistický prostor pražské Violy užívají. Kontakt s diváky se tu nenavazuje velkými hereckými gesty, ale naopak intimní zpovědí. Ale nemá význam oba poučovat, protože to vědí nejlépe.
Do role Hahnovy manželky obsadil režisér Radovan Lipus Kateřinu Seidlovou. Na Lipusově práci je vidět, a v jeho kariéře už poněkolikáté, že pohled do historických událostí s nejednoznačným výkladem je pro něho fenoménem, ve kterém se snaží najít co nejvíce možných a uspokojivých pohledů. A nutno poznamenat, že česká dramatika by za takového režiséra měla být opravdu vděčná.
Představení Nobelovka, které vzniklo na základě francouzského knižního bestselleru, je ve Viole uváděno v překladu Daniely Jobertové, který vznikl přímo pro potřeby této pražské scény. Co je potřeba vyzvednout, je skutečnost, že hra bude mít v Praze v sobotu 3. února světovou premiéru. Její pražské uvedení dokonce o nějaký čas předběhne i premiéru francouzskou.
Co zvítězí? Jak dlouhé stíny mají dávné hříchy? Moc rád bych vám na to odpověděl, ale ani při nejlepší vůli nemohu. Proto mohu jen doporučit návštěvu této unikátní a intimní pražské scény.
Epilog
Skutečný Otto Hahn a Lise Meitner pracovali až do vysokého věku na dalších významných vědeckých pracích a objevech. Možná náhodou, možná jakýmsi spojením, jejich životy vyhasly shodně v roce 1968. Oba odešli ve věku 89 let. Otto Hahn zemřel 28. července 1968 v Göttingenu, Lise Meitner ho následovala do vědeckého nebe o tři měsíce později. Zemřela 27. října v britském Cambridge.