foto: Pavel Hejný, ND, se souhlasem pro média/Hamlet
Druhá sezóna režijního dua SKUTR v čele činohry Národního divadla měla naplno předvést jejich koncepci. A jedním z vrcholů mělo být představení Hamleta v režii ředitelů. Po zhlédnutí veřejné generálky je třeba říci, že se to podařilo. Je to jejich typická podívaná, která současně velmi originálně a místy převratně dokáže otevírat témata, nad kterými Shakespearovi diváci hloubají už stovky let.
„Vymknuta z kloubů doba šílí.“
A protože divadelní režiséři i ostatní lidé mají sklon vídat své časy jako ty nejšílenější, je Shakespearův Hamlet už mnoho staletí oblíbeným „zrcadlem doby“.
Režisérské duo SKUTR, pánové Kukučka a Trpišovský, po seznamovací sezóně na první scéně letos chtějí naplno představit svou vizi a současně se jasně vyjádřit k tomu, co se dnes děje ve světě. Hamlet, Shakespearovo podobenství o šílených časech, má v režii ředitelů činohry být jedním z vrcholů ročníku.
Dvojice režisérů, která to spolu táhne už skoro dvacet let, se poznala na DAMU na katedře alternativního divadla a jméno si oba udělali odvážným prolínáním žánrů. Ale pokud jde o Shakespeara, tak třeba v představení Romea a Julie na Letních Shakespearovských slavnostech dokázali celkem zdařile balancovat hloubku poslání s podívanou atraktivní i pro masového diváka.
Povahové typy z dánského hradu Elsinor jsou do jednoho klasickými figurami, o kterých byly napsány stohy knížek, a každý fanoušek divadla se s nimi už alespoň jednou utkal. Což je pro jakéhokoliv dalšího režiséra vždy riskantní.
Hamlet. foto: Pavel Hejný, ND, se souhlasem pro média
Twitter na jevišti
Už při četbě obsazení budí divákovu zvědavost Rosekranz a Guildestern, tandem špionů vyslaných na Hamleta jeho strýcem, králem Claudiem. Dvojka je v ustálené interpretaci charakterizována ochotou a vzájemnou zaměnitelností jako věčný symbol tupě loajálních služebníků mocných. Ženské obsazení, navíc Denisou Barešovou a Marií Poulovou, dvěma osobitými herečkami nejmladší generace, vypadá jako volba zcela proti typu.
Nakonec ale jejich podání instagramových div na jehlách do inscenace překvapivě zapadá. Včetně vtipů vznikajících v textu na bázi oni/ony.
Na veřejné generálce se režiséři publiku omlouvali, že Igor Orozovič v roli Claudia bude kvůli indispozici mít mikrofon, aby mohl pošetřit hlasivky na premiéru. Nejspíš to bylo skutečně z praktických důvodů, ale současně to do inscenace skvěle zapadlo.
Na scéně byl totiž ještě jeden mikrofon, který se stával naprosto klíčovou rekvizitou. Právě do něj postavy pronášely „statusové“ hlášky. Takové, kterými se chtěly veřejně prezentovat a které by za současných technických možností nejspíš mastily na sociální sítě. Zamyšlení, proč mikrofonu patřily právě zvolené repliky a monology, je pro diváka jednou z největších výzev této inscenace.
Claudius, král - vrah, je mezi všemi postavami ten nejfalešnější, nejpózerštější a jeho věty nejvíce připomínají Facebook politické partaje. Že zrovna tato postava dostává svůj vlastní amplifikační kanál, je vlastně skvělý fór.
Igor Orozovič jeho kreaturu hraje přesně. Kdybych si ale z celé jevištní sítě mohl vybrat ke sledování jen jeden účet, nejspíš bych si zaklikl Polonia. V podání Ondřeje Pavelky je tento machiavelistický rada tak přesvědčivý, že jsem po celou první polovinu přemýšlel, jestli mu nakonec nezačít fandit. Jeho oportunismus nebyl bezpáteřností kardinála Richelieu nebo Franka Underwooda, vycházel spíše z šedin a unaveného hlasu pamětníka mnoha časů a vlád. Tím byl věrohodnější.
Hamlet. foto: Pavel Hejný, ND, se souhlasem pro média
Shakespearovo drama je určitě možné vnímat jako v podstatě politický thriller a řada inscenátorů jej tak v minulosti pojala. SKUTR však považovali za ještě důležitější osobní příběh Hamleta, který se neumí vyrovnat se smrtí otce, a proto mu smrt zůstává středobodem života. Nedokáže „jít dál“ a své temné vidění světa vnucuje i ostatním. I toto téma smrti a jejího přijetí je dnes společensky velmi aktuální.
Na scéně je smrt symbolizovaná duchem mrtvého otce, který se mlčky pohybuje po jevišti společně s živými postavami značnou část dramatu a ve scéně dialogu s Hamletem působí Csongor Kassai skutečně děsivě. Nakonec Hamleta opouští vzhůru k jevištním lávkám, jenže v tu chvíli už rozjeté rodinné drama nejde zastavit.
V závěru tak nad polem mrtvých obětí dvorské války vítězoslavně pózuje okupant a tento závěrečný obraz asi mnohým zůstane v hlavě hodně dlouho – vážně má sílu.
Jak hrdé Dánsko do této situace dospělo, to je téma na dlouhé „zpracování“ po závěrečné oponě. Režiséři a herci těch podnětů k přemýšlení naservírují za téměř tři hodiny dost a dost.
Do představení soubor vyloženě vtrhne a úvodní obrazy letí v tempu videoklipu. Režiséři naplno využívají možností jevištní techniky. Dominantním prostředím je mlha, která utváří náležitě skandinávskou atmosféru a nabízí i mnohé metafory.
Pak přijde onen monolog o vymknuté době, který má překladu profesora Hilského znění výzvy: „Doba se zbláznila a vzal to ďas, že spravovat mám vykloubený čas“. A od chvíle, kdy Hamlet bere pomstu do ruky scénou s herci (v tomto případě s hercem Davida Prachaře) se tempo skutečně výrazně zklidňuje. Protože se ale dostáváme do rozhodujících fází dramatu, slouží změna rytmu k velmi zdárnému budování napětí.
.jpg)
Hamlet. foto: Pavel Hejný, ND, se souhlasem pro média
Vlajky a vlaječkáři
Hamlet v podání Pavla Neškudly rozhodně neovládá scénu, zjevně to ani nebylo záměrem. Spíše než oslnivého ironika Františka Němce připomíná ze slavných pražských Hamletů „chlapeckého“ Jaromíra Hanzlíka z vinohradské inscenace sedmdesátých let. Ale když má vzít věci do svých rukou, nemá s tím problém.
Naopak pro Ofélii Bereniky Anny Mikeschové si režiséři v oblouku od puberty po šílenství připravili hodně široký rejstřík výrazů a úloh, včetně zpěvu na mikrofon. Vše zvládla na výbornou a asi se o ní dá hovořit jako o objevu inscenace.
Pozoruhodně je znázorněn vztah Claudia a královny Gertrudy, v prvních dějstvích dovádivých „Kardishianových z Elsinoru“, postupem času čím dál více odcizených. Velký obdiv Taťáně Medvedské, která je o několik desetiletí mladšímu kolegovi v energii zcela rovnocennou partnerkou. Kromě toho suverénně odehraje svůj part rozpolcenosti mezi synem a švagrem, ze kterého se stal manžel.
Hamlet. foto: Pavel Hejný, ND, se souhlasem pro média
Kromě mikrofonu je na jevišti ještě jedna rekvizita, typická pro svět sociálních sítí. Důležitou roli zde hrají vlajky. Nejen ta norská, se kterou na závěr triumfálně mává vítězný okupant Fortinbras. Jednou takovou Hamlet zavraždí Polonia a v posledních vteřinách před přestávkou na ní odtahuje jeho mrtvolu.
Polonius rozhodně není tím, komu dnes říkáme „vlaječkář“, spíše naopak. Zkušený dvorní praktik za svůj život zjevně sloužil mnoha praporům.
Zato Hamlet se žerdí ohání v těch nejvypjatějších momentech.
Ale také na jevišti sledujeme, kterak jsou stejnými vlajkami přikrýváni mrtví vojáci.
Protože vlajky a všechny pocity s nimi spojené rozhodně nejsou vynálezem našich časů.
Témata smrti, zoufalství, ale i intrik a politikaření jsou bohužel tragicky nadčasová.