RECENZE: „Taváryš pop“ ve Stavovském. Bílá voda jako obraz diktatury

07. 06. 202420:21
RECENZE: „Taváryš pop“ ve Stavovském. Bílá voda jako obraz diktatury
foto: Národní divadlo. Petr Neubert, pro média/Bílá voda v Národním divadle

Premiéra inscenace Bílá voda ve Stavovském divadle byla velmi očekávanou událostí. Činohra Národního divadla přivádí na jeviště jeden z neúspěšnějších románů posledních let od Kateřiny Tučkové. Už na veřejné generálce bylo zřejmé, že se podařilo diváky zasáhnout.

Spisovatelka Kateřina Tučková po románu Žítkovské bohyně, který jí získal mimořádnou popularitu a prestiž, věnovala dalších deset let práci při zpracování rozsáhlého tématu jesenického kláštera, do kterého komunisté svezli řádové sestry ze všech českých zemí.

Historické téma otevírá možnosti pro mimořádný příběh, kterého autorka podle mnoha čtenářů i kritiků dokázala využít a Bílá voda se v roce 2022 stala událostí literární sezóny.

Jevištní provedení ale od počátku budilo zvědavost. A nejen proto, že s jeho premiérou přichází rovnou Národní divadlo.

Co udělalo z Kateřiny Tučkové jednu z nejvýraznějších tváří české prózy? Je to jednak originální ženský pohled, který drží krok se světovými trendy, a za druhé schopnost představit zajímavá a doposud opomíjená témata české historie.

Autorem je muž

Jenže autorem dramatizace je muž, slovenský autor Daniel Majling, a postavu vypravěčky Leny Lagnerové při tom úplně vyškrtl. Navíc „tučkovské“ odkrývání tématu skrze bádání v archiváliích je vyloženě prozaickou metodou, do dramatu nepřenosnou.

A kromě toho samozřejmě budí zájem i klasické problémy dramatizace, velmi zjednodušeně řečeno, jak těch 688 stránek prózy odvyprávět během necelých tří hodin.

Podle inscenátorů bylo hlavním tématem znázornění zla a zobrazení tématu viny a odpuštění. A to v rovině nikoliv osobní, ale celospolečenské a politické. Tomu odpovídal i prostor, který dostaly postavy režimních funkcionářů, a to až do úrovně předsedy Lidové strany a ministra zdravotnictví Plojhara, znázorněného Sašou Rašilovem.

V jeho osobě se potkávají dvě instituce – církev a komunistický režim. Padne i Plojharova historicky doložená kremelská přezdívka „taváryš pop“.

Největší hereckou výzvou je zde ale věrohodné zobrazení alkoholického rozkladu osobnosti. Ačkoliv ministrovy výstupy s lahvemi bezesporu patří k těm, které těžké téma odlehčují, Rašilov nikdy divákovi nedovolí zapomenout, co všechno má na triku. V tom je největší síla jeho výkonu.

Představení Bílá voda. Foto: Petr Neubert, pro média

Ministr jako ztělesnění režimu a institucí dostává v dramatizaci výrazně větší část prostoru než v románu. A divák může dumat, zda je hlavní postavou on, nebo sestra Evarista, stejně jako v knize ta nejodvážnější z řádu. Jana Pidrmanová ji podává s odzbrojující kombinací křehkosti a odhodlání, které si ale drží lidskost a nezachází do fanatismu.

Celé drama směřuje k obrazu konfrontace těchto dvou charakterů, která skutečně je jedním z nejsilnějších momentů inscenace.

Není toho humoru příliš?

Na besedě po generální zkoušce vyjádřili někteří herci obavy, zda humor, kterého dramatizátor vložil do textu více než autorka předlohy, neodvede diváky od podstaty závažného poselství. Lze říci, že se to podařilo a všechny „vtipné“ postavy se dříve či později demaskovaly jako děsivé.

Kromě zmíněného ministra – trosky je to zejména referentka Burdová, pozorná čtenářka Rudého práva. Magdalena Borová je v roli zapálené budovatelky od prvního slovenského výkřiku opravdu děsivá, což ale divákovi nebrání se několika jejím kreacím uvolněně zasmát.

Pavel Neškudla, Hamlet z prosincové vlajkové inscenace sezóny, dostává tentokrát prostor se „vyřádit“ jako okresní církevní tajemník Maličký, jehož hlavním zájmem jsou výkonné a naleštěné služebáky. „Moje postava ukazuje morální úpadek společnosti tím, že se zajímá jen o auta,“ poznamená herec po generálce. Vozidlo na jevišti skutečně řídí osobně.

Automobily, symboly všudypřítomnosti režimu, jsou mimochodem důležitou součástí inscenace. Už od úvodního obrazu, kdy temnotu jeviště ostře protnou světlomety náklaďáku, svážejícího sestry do Bílé vody.

„Nikdy bych nevěřil, že po jevišti Stavovského divadla budou jezdit auťáky,“ ocenil výpravu inscenace jeden z diváků.

Společně s kolem referentky Burdové a jedním mopedem tvoří dopravní prostředky základ jevištní výpravy. Režie Michala Vajdičky dokázala jejich prostor využít bezezbytku, takže dalších dekorací nebylo třeba.

Atmosféru dotváří mimořádná hudba režisérova stabilního spolupracovníka Michala Novinského, o které někteří diváci soudili, že je na úrovni filmových soundtracků.

Herecky bude pro mnohé nejspíš objevem inscenace hostující Martin Dejdar v roli poslušného, a proto kariérně stoupajícího kněze Rudolfa Havraje. Herec známý svým výrazným projevem podává slizkou postavu až minimalisticky, ale o to je jeho človíček v biskupské klerice děsivější.

Jeho naprostým protikladem v surovosti a agresivitě je vězeňská bachařka u jejíhož výstupu mnozí diváci odmítali uvěřit, že ji hraje typově zcela protikladná Kateřina Winterová. Tady skutečně běhal mráz po zádech.

Kateřina Winterová v Bílé vodě. Foto: Petr Neubert

Vladimír Javorský, Ondřej Malý nebo Johanna Tesařová slouží příběhu svým vysokým standardem, stejně jako Veronika Lazorčáková a Berenika Anna Mikeschová v rolích řádových sester. Nemluvě o doyenovi souboru Františku Němcovi, který má přitom v roli podzemního biskupa Felixe pouze jeden výstup. Kreaci „v utajení“ ale podává neodolatelně. 

Téma svědomí jedince v šílené době dává Bílou vodu do kontextu prosincového Hamleta, další z dramaturgických událostí této sezóny Národního divadla. Univerzální příběh rozkladu a porobení země zde dostává svou specificky národní odpověď.

V ní určitě lze najít momenty univerzální a „globálně srozumitelné“. Obrazy statečnosti, zla i kolaborace v autentickém lidském balení zde skutečně mají sílu a podněcují k přemýšlení.

Je to navzdory černobílému vizuálnímu ladění velmi pestrá paleta odstínů totality v nejrůznějších lidských příbězích.

A každý z těch charakterů dostanete možnost nejen milovat nebo nenávidět, ale také pochopit. A to se zdá být tím nejdůležitějším odkazem inscenace i směrem ke dnešku.

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných