foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Michal Viewegh
ROZHOVOR: Spisovatel Michal Viewegh v rozhovoru pro server PrahaIN.cz připomíná, že v Česku je celá řada protiukrajinsky a prorusky smýšlejících lidí. „Co nám s přítelkyní psali, byly opravdu nechutnosti. Zas tolik se tím ale netrápím. Zatím se mi osvědčila jednoduchá metoda - zablokovat je a nahlásit. Jinak na komentáře nereaguji a své ukrajinské přítelkyni to raději ani neukazuji, jde to mimo nás a ta špína steče někam pryč.“
Nedávno vám vyšla nová kniha Laškování a skalpování. Jak se vaše dílo od devadesátých let minulého století, kdy jste začínal, vyvinula?
Vždy se říká: „Jak žijeme, tak také píšeme.“ Báječná léta pod psa jsem psal jako šťastně ženatý s dobrým rodinným zázemím, je to příběh dobré rodiny, která žije ve špatné době. Život šel dál, člověk se rozvede, nežije úplně mravným způsobem a tak dále. Tohle všechno se promítá do psaní. Najdeme tam i méně pohodové věci, než jsou Báječná léta pod psa.
Mění se i vaše návyky ve psaní? Dejme tomu, píšete rychleji, nebo jste naopak línější?
Línější, starší a unavenější bezpochyby jsem. Jinak se mé návyky víceméně nemění, píšu pořád dopoledne, řekněme od osmi do jedné, dvou, to jsou moje nejlepší hodiny.
Klidně pokračujte, určitě jste o tom mluvil už v mnoha rozhovorech, ale spousta lidí si podle mého nedokáže představit, jak vlastně vypadá běžný den spisovatele.
Spisovatelství je osamělé povolání. Chtě nechtě, nevyhnutelně trávím těch šest až osm hodin v pracovně, mám hezký výhled na okolí řeky Sázavy. Buďto si dělám poznámky k textu, které mohou být velmi neuspořádané a novou knihu si teprve připravuji, nebo rovnou píšu vlastní text, tam je ten výkon samozřejmě menší.
Je to čistě osamělá práce? Co kavárny?
V kavárně jsem schopný psát si poznámky k chystané povídce nebo románu, ale že bych si vzal třeba notebook a psal tam přímo text, na to by tam nebyl klid. Potřebuji ticho a být na to sám.
Michal Viewegh byl také hostem pořadu Tak určitě! na PrahaTV
Váš bratr Josef se podílel na některých detektivkách pro Českou televizi. Vy něco v detektivním žánru ještě nechystáte?
Brácha je skutečně dramaturg a scénárista v České televizi. Napsal jsem dva romány: Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu, které bych označil za politické thrillery. Bavíme se-li o detektivce či thrilleru, určitě si to dokážu představit ve filmové podobě. Ostatně Případ nevěrné Kláry už byl zfilmován a tam je detektivní motiv. Nevím, jestli bych k volnému pokračování dvou zmiňovaných politických thrillerů ještě našel sílu. Ne že by nebylo o čem psát, při marasmu současné české politiky a všech známých kauz, politiků, mafiánů podnikatelů, ředitelů nemocnic, bitcoinů a všeho, to by jistě bylo, ale všechno to beletrizovat, to už nevím,
Ve vaší nové knížce je vlastně mírný politický podtext, kdy jedna z ústředních postav je politik obviněný z korupce.
Ano, je tam zkorumpovaný poslanec. Jde o dozvuk kauzy. Ví, že mu hrozí trestní stíhání, půjde do vězení, ale má jeden z posledních volných víkendů, kdy jede na víno a neřekl to ještě ani manželce, natož přátelům. Je tam dramatické napětí.
Před volbami jste říkal, že politiku už veřejně moc nekomentujete, protože se nechcete otrávit tím marasmem. Změnilo se něco po volbách?
Když přijede pan Turek na nádvoří Pražského hradu terénním vozem připomínajícím tank, tak to třeba na Facebooku komentuji, protože se to vyloženě nabízí. Ale ten Facebook je asi tak jediný prostor, kde se k tomu vyjádřím. Píšu si také deník, kde mám nějaké politické glosy. Ale jinak do románů už to netahám.
Musel jste se někdy kvůli svým politickým komentářům setkat na ulici s negativními reakcemi? Někteří lidé dokáží být fanatičtí.
Na ulici naštěstí ne, protože mě lidé zas tolik nepoznávají. Naopak mám zkušenosti spíš s velice milými setkáními, kdy se ke mně lidé hlásili a byli velice milí. Tak jako většina z nás jsem si to ale prožil na Facebooku. Nejenom kvůli svým názorům na politiku, ale i kvůli tomu, že jsem u sebe ubytoval Ukrajinku a zamiloval se do ní. Jsou tady skupiny protiukrajinsky a prorusky smýšlejících lidí, ti se samozřejmě ozvali, někdy to byly opravdu nechutnosti. Zas tolik se tím ale netrápím. Zatím se mi osvědčila jednoduchá metoda - zablokovat je a nahlásit. Jinak na komentáře nereaguji a své ukrajinské přítelkyni to raději ani neukazuji, jde to mimo nás a ta špína steče někam pryč.
Říkal jste, že vás lidé na ulici zas tolik nepoznávají. Spatřujete v tom výhodu? Nebo byste chtěl trochu větší pozornost?
Samozřejmě nechci tvrdit, že nejsem vůbec ješitný, všichni chlapi trochu jsou. I mě těší, když jdu se svými dcerami, oni ve svém věku mají sklony mě trochu podceňovat, tak vidí, jaké se někdy těším přízni. Samozřejmě z toho mám radost, jindy zase přijdou milí lidé a přijde tedy i milí rozhovor. Záleží, jestli se umí chovat, protože někdy je to otravné, třeba když vás někdo žádá o autogram během oběda, to není příjemné.
Vy byste nějaké autory požádal o autogram?
O autogram určitě ne, protože na to nehraji, nesbírám autogramy. Ale setkal jsem se s řadou českých autorů: Josefem Škvoreckým, Bohumilem Hrabalem a tak dále. Pan Škvorecký byl dokonce u mě doma, byl jsem za ním v Náchodě a dlouze jsme si povídali nejen o literatuře. Měl jsem tu čest, že jsem navštívil pana Kunderu v Paříží. To jsou chvíle, kterých si vážím.
V minulosti jste také učil.
Učil jsem na základce tři roky, pak jsem také pár let učil tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.
A jak vás to naplňovalo? Ptám se v té souvislosti, že se hodně hovoří tom, že žáci ztrácí respekt ke kantorům. Jak to bylo tehdy?
Učil jsem začátkem devadesátých let, to ještě byla doba, kdy se učitel těšil jistému respektu. Zejména když jste přišel na školu, kde byla většina učitelek, a muž tak měl velice dobrou pozici. Učitel jsem ve Zbraslavi, což bych řekl, že je taková lepší pražská čtvrť, nebyly tam žádné divoké sociální případy problémových dětí a tak dále. Vzpomínám na to rád. Hrál jsem tam s dětmi divadlo, zdramatizoval jsem Vančurovo Rozmarné léto jako divadelní hru, bylo to hezké.
Sám jste zmínil, že v těch devadesátých letech se učitel ještě těšil respektu. Proč to tak není?
Slýchávám strašidelné historky ze škol. Doba zhrubla. Máme 150 televizních kanálů plných násilí, vulgarismů a tak dále. I sociální sítě jsou plné násilí a dalších věcí. Do toho se rodiče často staví proti škole, což je fatální chyba, učitel má být spojenec pro výchovu dítěte, ne překážka. V momentě, kdy žák nebo student slyší doma od rodičů, že jeho učitel je debil, tak jak si má učitel tu autoritu získat?
Dokázal byste si představit teď usednout za katedru?
Ne že bych to nezvládnul, představit bych si to dokázal, a občas mám besedy na základních školách, asi se moc neliší moje čtení v osmé třídě a výuka češtiny na základní škole. Myslím, že bych to zvládnul, protože na besedě mám třeba 150 dětí, ve třídě bych jich měl pětadvacet. Ale je to taková dřina, že by se mi do toho nechtělo. Spisovatelství na volné noze je luxusně pohodlné povolání a za povolání učitele bych ho rozhodně nechtěl vyměnit
Co vás a vaše fanoušky čeká příští rok?
Mohu být konkrétní jenom v jedné věci. Píšu si opět deník čili bude se v nakladatelství Euromedia líbit, tak by měl někdy v březnu vyjít. Mám ještě napsáno asi osm, devět nových povídek, pokud jich budu mít aspoň patnáct, tak příští rok vyjde nová povídková sbírka.