Druhá pražská defenestrace: Změnila dějiny, u nás prošla bez povšimnutí

11. 06. 202314:40
Druhá pražská defenestrace: Změnila dějiny, u nás prošla bez povšimnutí
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Základy vypáleného protestantského kostela v Hrobě

Jsme středem Evropy, můžeme si pyšně říci při pohledu na mapu. „Jsme pupkem starého kontinentu,“ říkají mnozí ještě odvážněji, aniž by si uvědomili, že se na území našeho státu neodehrálo nic moc převratného, co by dějiny staré Evropy nějak výrazně ovlivnilo. Kromě jedné události, jejíž výročí v minulých dnech ale prošlo zcela bez povšimnutí.

Mluvíme o druhé pražské defenestraci, ke které došlo 23. května 1618. V minulých dnech jsme si tak připomínali 405. výročí této události. Právě defenestrace stála za počátkem třicetileté války, jedné z nejděsivějších válek historie, na jejímž konci byly miliony mrtvých. A málokdo si uvědomuje, že právě z těchto událostí se může dnešní v mnohém rozpolcený svět poučit.

Volnomyšlenkářem v nevhodnou dobu

Ale začít musíme někde jinde. U císaře Rudolfa II. Jeho postava je velmi často zachycována jak v literatuře, malířství nebo v moderní době ve filmech či v televizi. Rudolf II. byl volnomyšlenkář a i když se údajně staral o císařství celkem svědomitě a obstojně, trochu víc než chod habsburské monarchie ho lákalo tajemno. I proto přesunul dvůr z Vídně do Prahy. Zatímco bezchybně uhlazená Vídeň žádná tajemství neskrývala, tady byla pověst o Golemovi a tady bylo tajemno, tady bylo kouzlo.

Co na tom, že se Rudolfa II. začali lepit šarlatáni a podvodníci, kteří ho jen využívali a tvrdili, že dokáží vyrobit zlato, namíchat elixír nesmrtelnosti nebo lásky, Praha měla zkrátka pro císaře svoje čaro.

Volnomyšlenkářství je spojeno se svobodou a nechce se rozhodně nechávat spoutat konvencemi, a tak Rudolf II. například nespěchal a nikdy nedospěl do chomoutu manželského. Lásku k ženám však neskrýval a jeho nejslavnější českou milenkou se stala Anna Stradová, s ní měl řadu dětí. A volnomyšlenkářství dovedlo Rudolfa II. i k liberálním myšlenkám v otázce víry.

Ať si věří každý čemu chce

Katolická víra procházela v té době velkou a vleklou krizí a reformační hnutí naopak sílilo. Husité, evangelíci, protestanté, reformisté, všichni ti vyznavači Husa, Zwingliho a Luthera chtěli mít větší vliv. Všichni se sice hlásili ke křesťanství, ale rozdíly tu byly. Například v tom, že protestanté uznávají Boha, zatímco katolíci mají Boha zpodobněného s mnoha jmény (Kristus, Panna Maria...) Z hlediska dnešního moderního člověka 21. století se zdají být rozdíly možná malicherné, nicméně v té době byly docela zásadní.

I proto Rudolf II. v roce 1609 vydal takzvaný Rudolfův majestát. Jednalo se o listinu, která zajistila to, že nikdo nemůže být k víře nucen a může si vybrat tu víru, která mu vyhovuje nejvíce a jemu nejbližší. Náboženská svoboda tak měla být zaručena. Jenže všechno bylo jinak.

Pražská defenestrace roku 1618, holandský soudobý leták. Zdroj: Wikipedia commons, k užití na internetu

Střet světské a církevní moci

Dnes bychom řekli, že se jednalo o nařízení císaře a muselo se dodržovat jako dnes třeba zákony. Lidé skutečně mohli vyznávat svobodu náboženství, ale hlavně a pouze v obcích a městech, která byla královská a spadala pod světskou moc. V těchto lokalitách také vyrůstaly jak houby po dešti protestantské kostely.

Jenže velkou část půdy vlastnila v té době církev (nutno poznamenat že katolická), a ta se s Rudolfovým majestátem rozhodně neztotožňovala. Tady rozhodně protestantské kostely vznikat nemohly. A když vznikly, katolická náboženská vrchnost se s nimi brzy velmi tvrdě vyrovnala.

Poznamenáváme, že do kategorie protestantství dnes zahrnujeme všechny směry, které se odlišují od přísného katolicismu. Tedy evangelíky, kalvinisty, husity a řadu dalších.

Severočeský kostel to všechno odstartoval

Stejná byla situace s kostelem v severočeském Hrobě, jak uvádí turistický web ceskybedekr.cz. Je potřeba ale říci, že mezitím se politická situace v naší zemi trochu změnila. Císař Rudolf II. je nucen v roce 1611 abdikovat a na trůn usedá jeho bratr Matyáš. A ten zase utahuje šrouby ve prospěch katolíků. Hrobský kostel vydrží stát jen několik měsíců, v prosinci 1617 je vypálen a vyrabován. Druhý den vjíždí na scénu sám arcibiskup Jan Lohelius a při pohledu na doutnající trosky kostela řekne jedno jediné slovo: „Strhnout!“ Zdrcení měšťané z Hrobu dávají věc rychle k soudu. Defenzoři, což jsou dnešní ombudsmani, kteří mají dohlížet na dodržování náboženských svobod v zemi, jim dávají za pravdu a soud nařídí arcibiskupovi Loheliovi na vlastní náklady postavit kostel nový. Jenže arcibiskup má mocného spoluhráče – císaře Matyáše. Ten se arcibiskupa zastane, zbaví ho odpovědnosti za zboření kostela a odůvodní to tím, že konal na jeho příkaz.

Pražská defenestrace roku 1618, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum. zdroj: Wikipedia commons, k užití na internetu

Defenestrace byla skutečně dějinnou událostí

Situace v zemi nemůže být napjatější, protestatnské síly vyjadřují podezření, že v Praze vyvolávají ostré protievangelické tendence hlavně dva místodržící. 23. května 1618 proto vyrazí čtveřice evangelíků na Pražský hrad, hádka zde nabere obrátky a místodržící Slavata a Bořita společně s písařem Fabriciem letí z oken dnešního Leopoldova paláce do hradního příkopu.

Naštěstí vyváznou všichni jen se zraněními a nikdo se pádem z druhého patra Pražského hradu nezabil. Místodržící Jaroslav Bořita z Martinic měl podle dobových zdrojů za letu křičet: „Jesu, Maria, Miserere mei,“ tedy: „Ježíši, Panno Mario, zachraň mě!,“ což rozlítilo evangelíky ještě víc, protože Pannu Marii neuznávali.

Nicméně Bořita přežil a později katolíci touto záchranou ospravedlňovali svoji víru s tím, že Panna Maria skutečně zasáhla. Druhý místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku si poranil hlavu o římsu, ale přežil také. Stejně jako sekretář Filip Fabricius, který se k incidentu spíše jen přimotal.

Dnes vidíme za záchranou životů skutečnost, že všichni dopadli na travnatý svah, po kterém se skutáleli do odpadků, podle některých zdrojů i do hnoje. K záchraně přispěl jistě i hutný a těžký oděv každého z mužů.

Bořita z Martinic ještě téže noci utekl do Bavorska, sekretář Filip Fabricius do Vídně. Slavata se léčil rok v Teplicích a pak i on zmizel do Německa.

Třicetiletá válka začala. Jednalo se o poslední komplexní náboženský konflikt v Evropě. Válka trvala 29 let, 11 měsíců, 3 týdny a jeden den. Zanechala za sebou miliony mrtvých. V některých částech Německa klesl počet lidí až o 70 procent, v Čechách o čtvrtinu. Po skončení konfliktu do zbídačelé Evropy vtrhly nemoci – mor, kurděje, tyfus, syfilis, úplavice. Mnoho učenců emigrovalo jako například Jan Amos Komenský. Svoboda a volnomyšlenkářství se staly minulostí. Vzletná a lehkonohá renesance skončila, na svět dopadlo těžké baroko a náboženské tmářství. Evropu zaplavila náboženská a mravnostní policie – jezuité. 

Při vzniku textu autor vycházel z otevřených zdrojů, webu ceskybedekr.cz, ale především ze své paměti.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných