foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Literatura v dubnu 2025
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz se znovu mým prostřednictvím vydala na pole krásné literatury. Tentokrát jsem se zaměřil na pět knih, kdy čtyři představuje aktuální článek. O páté jsem musel napsat samostatně, jedná se o román o Vlastovi Burianovi.
Začnu zostra. Freida McFadden a Žádné lži. Protože mluvím o žánru krimi, nabídnu hned takto zkraje menší vodítko, jež znovu ukáže sytost češtiny. Metoda doktora Téra a profesora Péra. Nemusíte se bát, nic tím nevyzradím. Jen tolik, že si během čtení budete připadat stejně jako já, že už jste na dosah rozuzlení, aby se všechno nakonec ve zlé obrátilo. Námět, gradace, dialogy, prostě jedna radost. Freida McFadden vtrhla do českého prostředí v roce 2023. Její Pomocnice mě pohltila. Román Za zamčenými dveřmi vyšel vloni, stejně jako Tajemství pomocnice. Na těchto prózách si Američanka (*1980) zajela postupy a skvěle natrénovala hru na kočku a myš. Její aktuální titul se soustředí na novomanžele Triciu a Ethanu hledající dům svých snů. Jeden najdou, a tak se v mrazu a vánici vydají vstříc realitní makléřce. Ta ovšem nepřichází. V domě se každopádně svítí, tak vejdou. Po chvilce jim dojde, že nemovitost patřila tři roky pohřešované psychiatričce. Netrvá dlouho, kdy v jedné tajné místnosti objeví desítky audiozáznamů jejich letitých sezení. Jsou označeny barevně a autorka je věrně přepisuje. A zde bych asi skončil. Nic není, jak se zdá. Na románu nejvíce oceňuji lehkost a přirozenost jazyka, naprostou obyčejnost postav a věrnost jejich myšlenkových pochodů. Spisovatelka nebuduje atmosféru na hrůze, jde spíš po stopách Hitchcocka. Tedy tmou, dojmy, náladami, detaily. Hodně zajímavé a podnětné se mi zdály i dvě pasáže, v nichž odkazuje na (údajné) experimenty s lidskou náturou. Milovníci detektivek si přijdou na své. Že by někdo odhalil cynismus, jakým thriller skončí, o tom hodně pochybuji. Vydal Kalibr v překladu Naděždy Funiokové.
V pořadí druhá detektivka (ale spíše thriller) je Génius zločinu. Jejím autorem je Andrew Mayne, u jehož životopisu je nutné začít, abyste si během četby neklepali na čelo, kde jste se to vlastně ocitli. Krom toho, že se na britském Amazonu dostal v roce 2012 mezi pětici nejprodávanějších nezávislých autorů, je také kouzelník. Nebo spíše iluzionista. Prozatím se mohlo české publikum seznámit například s jeho románem Námořní bouře, Dívka pod hladinou nebo Černý korál. Ten jediný jsem četl a oproti aktuální próze byl přímočařejší. Génius zločinu se pro mě v mnoha ohledech stal hodně náročnou četbou, neboť zkraje přeskakoval nejen mezi několika postavami, ale rovněž událostmi. Všechno si sedlo po druhé polovině a může za to zejména překlad a průzračné dialogy. V románu spojí síly vědec Theo Cray a specifická agentka FBI Jessica Blackwoodová. Smyslem jejich primárního vyšetřování je zjistit důvod, proč se Manhattan ponořil do tmy. UFO? Záhada? Chyba v matrixu nebo energetickém šíření? Poté se pozornost zaměří na jednoho zlosyna (Čaroděje) a jeho touhu po ničení. Knížku hodnotím jako lehký nadprůměr, osobně mi ten styl nesedl, byl až moc rozevlátý, ale především mě úplně nebaví to očekávání „něčeho mnohem horšího“, ale ani plány na vyzmizíkování lidstva. Vydal Kalibr.
Píseň proroka, Paul Lynch. ODEON a edice Světová knihovna. Co říct ke knize, jež nemá srovnání a za níž autor v roce 2023 obdržel Bookerovu cenu? Snad trocha srovnání. Lynchovi se podařilo skloubit jedinečnou formu, vytříbený jazyk (v češtině podstatně barvitější), zkombinovat automatický text s prakticky nekončící formou po vzoru Jáchyma Topola nebo Chucka Palahniuka, a ještě navíc reagovat na bolavou odezvu současnosti. Abych to trochu rozvedl, i když je to hodně těžké: Spisovatel vynechává uvozovky, šetří s odrážkami i odstavci a jeho román je vlastně jednolitý. Ta tvářnost mě okamžitě přitáhla, neboť je úžasná. Když už se proderete barvitými popisy stromů, lidí a okolí, zjistíte, oč vlastně jde. Jednoho dne se v obyčejném domě na dublinském předměstí objeví policisté, kteří prosí ženu (Eilish), aby se jim co nejdříve ozval její muž (Larry, odborář). Co chtějí, nesdělí. Vy pak sledujete osudy rodiny a pár vedlejších postav ve víru zmaru, jaký v Československu panoval desítky let. Je to trochu Beckett, Havel, Kafka, Vaculík, Kundera, ale především je to unikát. Četba vám dá určitě zabrat, což byl, jak věřím, její nedílný záměr. Přeložila Alice Hyrmanová McElveen.
Také u dalšího titulu bych mohl zmínit někdejší státní uspořádání naší země, neboť právě o něm Pavla Horáková ve svém Okně na západ píše primárně.
Cílem jejího románu, a zde půjdu proti anotaci, není zvěčnění „marasmu osmdesátých let v komunistickém Československu“. Každý, kdo tehdy žil, měl jen minimální srovnání. Jak nám mohlo chybět něco, co jsme neznali a nepoznali? Knížka je to ovšem překrásná. Sleduje osudy dvou hlavních postav (v ich a er-formě) a vlastně se celý děj točí kolem toho, co bylo. Až přijde závěr, snad pět, šest listů, které se pro mě staly těmi nejcennějšími. Jak se vlastně celou dobu vracíte ke svému dětství a připomínáte si dávno zapomenuté (ONV, ABC, Myšpulína, přikrývky na televizorech, PNS, Gorbačova, brigády, strohost soudružek učitelek stejně jako šeď sídlišť a domácností), přeci jen tak nějak očekáváte světlo na konci tunelu. To přichází, listopad 1989. Jenomže i na ten se mnoho figur, rodinných příslušníků některých postav, kouká vlastníma očima. Právě ta závěrečná, řekněme, že šestistránková část je tou nejsilnější. Horáková zcela popravdě roztáhla křídla fantazie a uvedla jenom to, co se skutečně mohlo stát. Nechci ani naznačovat, proto použiji výraz deziluze. Pro mladší generaci půjde trošku o ptydepe, pro starší ročníky o báječný návrat. Já osobně totiž na své dětství určitě nenahlížím prizmatem děsu, útlaku, strachu, nejistoty. Mimochodem chválím obálku, je perfektní. Vydalo Argo.
Knize Vlasta od Dalibora Váchy se věnujeme v samostatném materiálu.