foto: Redakce PrahaIN.cz/Velký finále PSO
RECENZE: Na premiéře v kině Lucerna zněl mnohaminutový potlesk, a to ještě než se vůbec začalo promítat. Na pódiu se vyrovnalo několik desítek mladých muzikantů, kteří se stali coby součást Police symphony orchestra hrdiny filmu Dominika Kalivody Velký finále PSO.
Hudebníci zaplnili prvních pět řad kinosálu a po skončení filmu ovládli celou Lucernu svou spontánností, humorem i muzikou, byť ve výrazně komornějším podání, než je u nich obvyklé.
Režisér Dominik Kalivoda vzpomínal, jak do pětitisícové Police nad Metují přijel poprvé natáčet v roce 2019. Film se točil tři roky, další dva režisér více než devět hodin materiálu zpracovával.
„Přál jsem si zachytit specifickou energii a nadšení Police Symphony Orchestra. Zároveň jejich příběh má spoustu odvahy, to do filmu přenáší téma toho, kolik odhodlání je potřeba ke splnění svých snů. To bylo hodně osobní téma i pro mě,” říká Kalivoda, který jinak spolupracuje jako dokumentarista například s Českou filharmonií.
Jeho film produkuje společnost Analog Visions v koprodukci s Českou televizí. Jedním z partnerů filmu jsou i České dráhy, v jejichž vagónech se na „šňůrách“ odehrává několik podstatných momentů dokumentu.
Z filmu Velký finále PSO. Zdroj: Analog Visions, se souhlasem
Podle tvůrců, se kterými po premiéře PrahaIN.cz hovořila, mnozí diváci očekávají hudební dokument, ve skutečnosti ale během 92 minut dostanou strhující osobní příběh.
„Vyvstávají v něm otázky, jak zvládnout pracovní i studentský život, co v životě upřednostnit, jak se chovat ke svému okolí, jak se srovnat s globálními problémy jako je třeba pandemie, nebo zkrátka jen to, jak překročit čáru mezi “teen-age” věkem a pomyslnou dospělostí. Zkrátka, jak dojít do finále,“ říkají o filmu producenti.
Máma
Podstatnou část stopáže tráví kamera intimní chvilky s Petrou Soukupovou, které v orchestru říkají „Máma“. Založila jej v patnácti letech, když je s bratrem mrzelo, že v místní zkoušce hraje jedna v orchestru smyčcovém a druhý v dechovém, takže si nemohou zahrát spolu.
Deset let poté ji s filmaři sledujeme chystat s orchestrem akce k výročí a současně sama dokončuje vysokou školu a přemýšlí, jak sloučit péči o „své dítě“ s pracovním vytížením a postavením na vlastní nohy.
Ve skutečnosti to ale není jen o ní, ale také o kamarádské komunitě muzikantů, která ji dovede k tomu, že nakonec sekne s prací pro prestižní pražský sbor a spoluprací se slavným manažerem Davidem Marečkem a vrací se ke svému orchestru v rodném městě.
„Tam patřím,“ procedí mezi slzami jednu z nejsilnějších vět celého filmu.
Hrdinka pouští filmaře až neuvěřitelně hluboko do svého nitra, vidíme slzy smutku, radosti i vyčerpání, třeba když se snaží sama produkčně unést na hrbu společnou akci s francouzskou hvězdou Zaz a jejím početným štábem, zvyklým na profesionální běh věcí.
A na samém konci vybírá stavební spoření, aby zachránila koncert, který se kvůli odkladům a inflaci rozpočtově utrhl ze řetězu.
Těžké chvíle
Rozpor mezi touhou zachovat si nadšení a punk amatérů a nároky ze stále přibývajících nabídek je také velmi podstatnou linkou filmu. Od úvodu, kdy „holotu“ při cestování megafonem nabádá, ať nedělá ostudu, až po prestižní vystoupení o závěrečném večeru festivalu Smetanova Litomyšl v roce 2022. Jeho název „Velké finále“ dal filmu název i základní rámec.
Snad nejsilněji je ale atmosféra PSO vykreslena v té části filmu, kdy se krátce po vyprodaném koncertu v Lucerně celá republika zavře a muzikanti zkouší po skypu.
Právě v této době se srdcaři z Police rozhodnou oslovit republiku ve formátu pro maloměsta nejtypičtějším – koncertem vysílaným místním rozhlasem ve více než osmdesáti městech a obcích.
Soubor, který se celou svou existenci chlubí amatérským charakterem, teď na jeden večer provizorně uzavírá dohody o provedení práce, protože zrovna v té době měli výjimku pro společný výkon hudební produkce pouze profesionálové.
Ale poselství éterem, že dokud nám bude na kultuře záležet, tak nezanikne, je silným shrnutím filmu o partě kamarádů, ze které se stal celostátní fenomén.