Gabriela Filippi: Jak se léčí slovem

ROZHOVOR S herečkou Gabrielou Filippi jsme se setkaly ve slunný den na klidném místě v restauraci se zahrádkou. Ale co to? To místo bylo najednou plné dětí, které tam nespoutaně běhaly, výskaly a radovaly se ze života! Znáte děti! Život běží právě a pouze teď a tady, pod těmito stromy na trávníkovém plácku. Tak tedy, rozhovor jsme vedly hlasitě. Až po rozhovoru mi došlo, že vlastně i ona nečekaná atmosféra při rozhovoru s Gabrielou jakoby už napovídala něco z jejího života, plného pohybu a radosti, spontaneity a improvizace, vnímání přírody a také té moci přítomného okamžik u těch, jejichž posláním je z jeviště vysílat obrazy, slova a myšlenky, aby nás obohatily i pobavily.

Gabrielo, co tě vlastně zavedlo na tvou uměleckou dráhu, která je nyní o tom, že tak krásně dokážeš předávat divákům důležité věci, kterými se jednak pobaví a také se jimi mohou řídit a obohatí si svůj život?

Jednou jsem měla možnost nahlédnout na začátek mého příběhu, jak jsem seděla s andělem strážným v prostoru, který dělil příchod do lůna mé maminky, okamžik, kdy jsem měla vstoupit. Já jsem ale svému andělu strážnému říkala: „Ale mně je tady dobře, mně se tam nechce jít.“ On na to: „Ale už je tvůj čas, vybrala sis to, máš tam spoustu úkolů, které můžeš zvládnout jen ve fyzickém těle, a posunout se.“

A já se tak koukala dolů a povídám: „Tak dobře, ale když půjdu, mohli bychom spolu udělat takovou domluvu.“ On odpovídá: „No tak zkus.“ Já na to: „Mohla bych kdykoliv, když dovolíte, vstoupit k vám, zpátky domů, když budu potřebovat se poradit, nahlédnout a zároveň být tam, kde je moje cesta?“ A ten anděl řekl: „Můžeš.“ A v tu chvíli jsem se vydala cestou do lůna mé maminky a na tento příběh jsem si mnohokrát vzpomněla.

Moje maminka byla velmi mladá, čekala mě v sedmnácti letech a já jsem vždycky měla pocit, že já jsem její maminka. Ale je pravdou, že tento pocit má mnoho dcer. Má dcera ho má taky. A to mi dalo obrovskou svobodu – když jsem si uvědomila, že moji rodiče vůbec nemohou za výběr mého životního osudu, za moje směřování.

Gabriela Filippi Je česká herečka a moderátorka. V roce 1989 se zúčastnila soutěže krásy Miss Československo. V roce 1984 ukončila studia na Konzervatoři Brno – obor balet, na téže škole vystudovala obor hudebně dramatický. Na počátku 90. let studovala hudebně dramatický obor také na konzervatoři v Praze. Založila Léčivé divadlo, kterému věnuje v současné době většinu svého času. Jejím mužem je Pavel Karoch, s nímž vychovává dvě děti, dceru Sofii a syna Gabriela.

 

Ba právě naopak. Já jsem ta, která si svoje rodiče vybrala, a tak přistupuji i k mým dětem. Děti si mne a mého muže zvolily, protože věděly, že jenom právě v naší rodinné konstelaci, v té naší auře, mohou co nejlépe naplnit svůj životní úkol, kvůli kterému vstupují do lidského těla. Má dcera odmalička tíhla k baletu a vystudovala baletní konzervatoř jako já. Teď se přeladila na herectví a obě sféry umění spojuje.

A náš syn je po tátovi sportovně nadaný. Zamiloval si parkour. Během měsíce se naučil salta a akrobacii. Bylo by jednoduché říct si, že jsou celé po nás. Ale je to jinak. Ony si nás ty naše děti zvolily, protože my umíme rozvíjet ta pole, ve kterých jsme nasbíraly již spoustu zkušeností.

Ale celý život jsem cítila, jako kdyby byl ve mně kus smutku. Maminka mi říkávala: „Ty jsi byla vždy takový hodný dítě, tebe vždycky všude milovali, byla jsi takový anděl. Jediné, u čeho se pozastavovali, když jsi byla v kočárku, že jsi brečela a měla hluboký hlas, takový hlas vnitřního smutku.“

Tatínek říkával, že i má maminka ten zvláštní smutek v očích měla, ale on to na ní miloval. A já přišla naštěstí poměrně hodně brzy na to, co má ten smutek překrýt. Již od mých 12 let se mi stále zjevovala otázka, proč jsem tady na tom světě?

Říkala jsem si: aha, měla bych koukat po klucích a prožívat první lásky, měla bych se snažit být hezká, a tak se také stalo, že jsem se stala i královnou krásy, s baletkou a herečkou ale naplnění nepřicházelo a mezera s tou zvláštní bolestí zůstávala.

Bylo mi 17 let, když jsem byla v Brně na konzervatoři, a seděla jsem v katedrále, kam jsem chodila s tušením, že právě zde by mohla přijít odpověď, i když jsem nebyla vychovávána ve víře. A přišla mi tam báseň ve slovech plné síly, které jsem teprve postupem mnoha let plně pochopila. Ano, potkám muže, se kterým mi bude dáno žít a mít děti a bude to krásné a v pořádku.

Ale tím následným je najít v životě princip lidského štěstí. A také to, že člověk nežije pro svoji radost a blaho, ale pro to, že skrze sebe může obdarovávat druhé lidi. Toto a i další jsem ještě více pochopila skrze různé až mystické projevy.

Co lidé kolem tebe?

Odjakživa jsem měla touhu setkávat se s lidmi, kteří jsou buď léčiteli a mají zvláštní schopnosti, anebo s těmi, kteří mi dají odpovědi na otázky ve mně. A když se člověk takto pídí, lidé přichází. Tak jsem se potkávala s léčitelem panem Pasekou, také s panem Karabinou. Ten mne vyloženě vedl cestou léčitelskou.

A také s panem primářem Vydrou. A chtěla jsem býti léčitelkou jako on. Ten však říkal, že má cesta léčitelství bude vypadat jinak, než po které v tuto chvíli toužím. Byl mi velkým průvodcem a od začátku mi držel pěsti, když jsem přišla s informací, že vznikne Léčivé divadlo.

Co tvůj rozvoj v klasickém divadle?

V klasických divadelních sférách jsem se naučila profesi „býti na jevišti“. A pak přicházely moje proměny. Učitelem mně byl Milan Friedl, s kterým jsem začala dělat duchovní pořady, a který mi dal možnost vytvořit scénář s ženskou tématikou. Věřil mně. Hudebně mě doprovázel Josef Krček.

Scénář jsem udělala intuitivně s tím, co já považuji za důležité a zároveň, aby to bylo přitažlivé pro diváka. Takto jsem poprvé před lety vytvořila svůj pořad a zjistila jsem, že to jde. S Milanem jsme pak tvořili nádherné věci, než odešel na druhý břeh. Ovlivnil mne také Jan Frank, klavírista a vynikající astrolog a tvůrce takzvané Radixovy medicíny (pozn. red.: Radixová medicína RNDr. Jana Franka je zcela novým a důležitým zpracováním vztahů mezi horoskopem a lékařskou diagnózou).

Opustila jsi divadlo kvůli novému poslání tvořit Léčivé divadlo?

Lidé mi často říkali, že na jevišti mám takové zvláštní charisma a mají ze mne dobrý pocit. A právě Jan mi poradil, že mám za úkol vytvořit Léčivé divadlo. Jak vypadá takové Léčivé divadlo, tak to už jsem musela zjistit sama. Dělala jsem pořad s Alfredem Strejčkem, který mne upozornil na knihu Vladimíra Vogeltanze, jehož jsem také vyhledala (pozn. red.: MUDr. Vladimír Vogeltanz – vyznavač vnitřní vyváženosti, celostní medicíny a etikoterapie).

Na naší schůzce mně již po čtvrt hodině řekl: „Pojďme to zbytečně neprodlužovat, vy už jste tady měla stát před deseti lety. Měli jsme už společně lidem pomáhat na cestě, tak konečně, že to přišlo.“

Nevěděla jsem, jak to myslí. Vysvětlil mi, že jestli k tomu potřebuji divadlo, tak ať si ho k tomu vytvořím. „Vy jste člověk, přes kterého má být hovořeno,“ řekl mi tehdy a dal mi obrovskou sebedůvěru. A pak to šlo jako po másle. Uvědomila jsem si, že je třeba hovořit veřejně o tom, co se prožívá.

Zkusila jsem napsat první hru, inspirovanou knihou Lorna Byrne Andělé v mých vlasech. Tak se stalo, že jsem se 14 dní vždy ve 3 ráno probudila, a psala si scénář, a dalších 14 dní jsem byla brzy ráno buzena a zkoušela jsem hru. Z nitra jsem psala poznámky. Za měsíc byla v mém obýváku vytvořena divadelní hra. Když jsem to dodělala, tak mi zavolal Áda Inemann, že moje první představení pro 300 lidí bude v Sedmihorkách s názvem Andělé v mém srdci, a bylo to inspirováno knihou Andělé v mých vlasech.

Když jsem ji odehrála poprvé, tak lidé brečeli, ve stoje tleskali. Věděla jsem, že je to nesmírně dojemné a že tudy vede ta cesta. Pak šlo vše samo, jak voda. Jako řeka. Volali mi lidé z celé republiky a zvali do spirituálních center, do divadel nebo třeba i do dvojpokojového bytu, kde všude kolem seděli lidi a já jim hrála.

Ty v divadle vlastně opravdu léčíš, že?

Ale jinak. Léčíš slovem. A odehrává se u toho určitý léčivý přenos také tím, jak hraješ a jak u toho smýšlíš, a to vše vychází z tvé podstaty.

Co tě oslovuje?

Chlapec, který viděl pravdu. To byla druhá kniha, která mi dala impuls napsat další hru. Velké téma o jasnovidnosti a o pohledu do druhého světa. Když jsem knihu četla, již jsem ji viděla na jevišti. Příběh plný humoru. Skrze tu vtipnost se lidé dozvědí tolik moudrých věcí. Myslím, že to je jedno z nejsilnějších představení, které mám. A s poměrně náročným tématem o klukovi, který vidí duchy zemřelých lidí a ví, že tu jsou v naší společnosti duše, které neodejdou do království nebeského, ale zůstávají tu z určitých důvodů.

Tehdy sem přijel profesor psychiatrie v kanadské Ottawě, Pavel Grof. Byl na představení a následně napsal, jak má Léčivé divadlo obrovskou sílu pro naši zemi. Jak postupem času teprve jeho sílu pocítíme. A to byl další impuls, který mi potvrdil, že Léčivé divadlo má smysl. Mým darem je také vést řízené meditace, někdy i na závěr představení.

Lidé si tak odnášejí další prožitek. Další mé představení je podle knihy Dar z nebes, která je o životě po životě. Vnímám, že naše společnost není připravená na smrt, nehovoří se o ní ani o principu reinkarnace a pak odcházíme na druh břeh nepřipravení, nevědomí, zmatení.

Autorka textu: Daniela Fuxová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…