Historička Janíková: Ústavní soud možná rozhodl i na základě jistých předsudků

ROZHOVOR: Komunistická propaganda kdysi Vatikán vykreslovala jako hermeticky uzavřené a nebezpečné místo zla. Historička Jarmila Janíková věřila tomu, že tyto časy jsou minulostí, proto ji překvapil nález Ústavního soudu, podle kterého je v rozporu s Ústavou článek smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem, který se týká přístupu k církevním archivům.

Jako budoucí historička jste měla na poměrně dlouhou dobu přístup do pověstného vatikánského archivu. Proč a čím vás nález Ústavního soudu překvapil?

Smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem uvádí, že církevní právnické osoby (např. katolické diecéze) musejí zpřístupnit badatelům své archiválie „za podmínek, které si samy stanoví“. Ústavní soud ale s tímto ustanovením nesouhlasí. Podle jeho výkladu dává církvi tato formulace jednostrannou pravomoc rozhodovat o přístupu bez jasných zákonných pravidel. Právě to údajně omezuje svobodu vědeckého bádání a odporuje právu na přístup ke kulturnímu dědictví. S tímto stanoviskem Ústavního soudu si dovoluji nesouhlasit.

Osobně jsem se mohla přesvědčit, že ze strany katolické církve neexistují žádná omezení pro badatele. Ve vatikánském archivu jsou badatelům dostupné dokumenty týkající se historie církve a související materiály. Jako studentka nikoli církevní, ale státní italské univerzity jsem dostala povolení k badatelské činnosti a neměla jsem žádná omezení. Ve Vatikánu jsem přímo v archivu mohla téměř rok bez překážek studovat. Pracovala jsem jako badatelka na relikviářním kříži ze Svatovítského pokladu. Ze strany Vatikánu byl přístup k mé žádosti o vstup do archivu naprosto otevřený. Proto mě překvapilo tvrzení Ústavního soudu, že zpřístupnění církevních archivů by ohrožovalo svobodu vědeckého bádání. Z mé zkušenosti je tomu přesně naopak. Přístup k archivům rozšiřuje možnosti badatelů a široce podporuje vědeckou práci.

Jak tedy hodnotíte nález Ústavního soudu na základě své osobní zkušenosti?

Ano, samozřejmě. Jak už jsem řekla, ve vatikánském archivu jsem studovala relikviářský kříž ze Svatovítského pokladu. Ve Vatikánu jsem měla k dispozici všechny dokumenty, které se v této věci týkaly Říma, papeže a všeho, co s tím souviselo. Ovšem kvůli dokumentům týkajícím se českých církevních záležitostí jsem musela půl roku cestovat mezi Římem a Prahou, což můj badatelský a studijní proces výrazně komplikovalo.

Pokud by smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem byla ratifikována, není vyloučeno, že by mohla v budoucnu nastat situace, kdy všechny české církevní archivní dokumenty by mohly být zároveň k dispozici v Římě ve vatikánském archivu a byly by zpřístupněny celosvětově.

Pokud by smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem byla ratifikována, všechny české dokumenty by mohly být soustředěny v Římě ve vatikánském archivu a byly by zpřístupněny celosvětově. Badatelé by tak nemuseli při výzkumu a studiu neustále cestovat mezi dvěma zeměmi. Osobně se domnívám, že Ústavní soud posuzoval články smlouvy s Vatikánem z přísně právního, nikoli však z badatelsko-odborného hlediska, které odpovídá aktuální badatelské praxi. Myslím si dokonce, že v této věci došlo ze strany Ústavního soudu k jistému druhu nedorozumění.

Co je k bádání a studiu ve vatikánském archivu potřeba?

Věřte mi, že to není obestřeno žádným tajemstvím ani záhadami. Postup je úplně stejný jako u žádostí do všech jiných státních archivů a vatikánský není výjimkou. Připomínám, že Vatikán je suverénní stát a leží na samostatném území pod „plným vlastnictvím, svrchovanou mocí a jurisdikcí“ Svatého stolce, který je sám svrchovaným subjektem podle mezinárodního práva. Zachovává městskému státu světskou moc, správu a diplomatickou i duchovní nezávislost. Pokud jste badatel a potřebujete při své činnosti přístup do vatikánského archivu, podáte si žádost na patřičná místa státu Vatikán, která povolení udělují, a v žádosti uvedete podrobnosti o své badatelské, odborné, studijní nebo pracovní činnosti. Předpokládám, že po prověření vaší žádosti vám bude povolení bez problémů uděleno.

Já jsem studovala dějiny umění a kulturní dědictví na italské státní univerzitě a bez jakýchkoli omezení jsem na více než rok získala do vatikánského archivu plný přístup.

Podmínky, které se musely splnit, byly spíše řekněme logistického rázu. To znamená, že do Vatikánského archivu je třeba dodržet určitý „dresscode“, archiv je zavřený v den církevních svátků. To jsou podmínky, které badatele v ničem neomezují, to jsou naprosto základní pravidla respektu v dané situaci. Možná právě takové podmínky by církevní archivy stanovily, ale to v praxi skutečně žádného vědce neomezuje. Navíc například Vatikánský archiv má již předem na každý rok kalendář a každý si může ověřit, kdy je otevřeno a kdy naopak archiv přístupný nebude.

Na archivech je důležité, že umožňují propojit historická a umělecká témata. Například při mé práci na Relikviářovém kříži ze Svatovítského pokladu, který obsahuje relikvii bederní roušky Kristovy, je možné sledovat propojení umění a historie: jak církevní tak státní neboť právě v naší české minulosti byly tyto dva aspekty církevní a státní moci velmi propojené. Jakoby se na toto propojení církevního a státního aspektu v české historii již zapomnělo, jako kdyby se tato spojitost obou aspektů nechtěla už připomínat. V každém případě, církevní archivy ve Vatikánu naopak podporují svobodu vědeckého bádání.

Domnívám se, že námitky Ústavního soudu nezohledňují praktickou realitu bádání a realitu přístupu např. Vatikánského archivu: badatelé tam mohou mohou studovat bez ohledu na náboženství a národnost. Je pravděpodobné, že pokud by smlouva byla podepsána, o to více by české církevní archivy měly povinnost právě následovat tuto otevřenost a vstřícnost Vatikánského archivu vůči badatelům. Tedy jeví se na základě mé osobní badatelské zkušenosti, že realita by byla přesně opačná, než Ústavní soud předpokládá.

 Nález Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl, že některé části této smlouvy jsou v rozporu s Ústavou České republiky, takže smlouva zatím nemůže být ratifikována, dokud se tyto nesrovnalosti neodstraní. Smlouvu České republiky s Vatikánem neodmítl jako takovou, ale pouze dva její články, které jsou podle něj neústavní. Do odstranění těchto rozporů není možné smlouvu oficiálně ratifikovat a učinit ji závaznou mezi Českou republikou a Vatikánem.

Smlouva uvádí, že církevní právnické osoby (např. katolické diecéze) musejí zpřístupnit badatelům své archiválie „za podmínek, které si samy stanoví“. Ústavní soud ale s tímto ustanovením nesouhlasí. Podle jeho výkladu dává církvi tato formulace jednostrannou pravomoc rozhodovat o přístupu bez jasných zákonných pravidel. Právě to údajně omezuje svobodu vědeckého bádání a odporuje pravidlu zákonnosti a právu na přístup ke kulturnímu dědictví.

Druhá část, která je údajně v rozporu s českou Ústavou, se týká zpovědního tajemství. Smlouva by uznávala zpovědní tajemství katolické církve bez omezení. To Ústavní soud považuje za privilegium pro jednu církev, zatímco jiným církvím nebo jiným osobám by podobná ochrana nebyla poskytnuta. Tím by podle soudu byla porušena náboženská neutralita státu a zákaz diskriminace. V Ústavě ČR je zakotvena svoboda vědeckého bádání, neutralita státu vůči náboženství a zákaz diskriminace. Podle Ústavního soudu část o archivech a zpovědním tajemství těmto principům v současném znění neodpovídá.