Hlavní město podpořilo excelentní tituly: Kritiku stalinismu i autora Sedmikostelí

PRAHA LITERÁRNÍ Po několika knižních tipech jsme se rozhodli pro hlubší pohled do světa literatury. Bez ohledu na žánr. Sem tedy patří vše od poezie po odborné tituly. Představovat budeme jak samostatné řady, tak knihy, na jejichž vydání se finančně podílelo hlavní město Praha. Tak jako v případě nejnovějšího románu Miloše Urbana a edice novináře a přesvědčeného komunisty Jiřího Weila.

Jakkoli může být kritika Julia Fučíka u Weilova dokumentárního románu Moskva-hranice dávno zapomenutá, opak je pravdou. Nakladatelství Triáda se s edicí Spisy Jiřího Weila popasovalo náležitě. Krom skvělé vazby ji doprovází velmi podrobné, a málo vídané ediční poznámky.

Rozsahem jde o zcela výjimečnou řadu.

Autorovy reportáže a stati 1920–1933 (první část edice) čítají přes tisíc stran, pokračování z let 1933–1937 podobně. Zmíněná Moskva-hranice, nejznámější Weilova kniha, jich má zhruba 500.

Druhý titul, na který bychom rádi upozornili, je nejnovější román Miloš Urbana Továrna na maso. Spisovatel, překladatel a redaktor dal znovu křídla svému filologickému vzdělání, avšak ubral drobounce detektivní zápletku, díky níž se proslavil. Míníme Santiniho jazyk, Hastrmana, a především Sedmikostelí. Čímsi magickým se podobá titulu Lord Mord (2008).

Obě excelentní práce podpořilo k vydání hlavní město Praha.

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991.

Zdroj: Triáda

Leon Hebvábný

Pro řadu čtenářů může jít o předem zapovězenou četbu kvůli rozsahu i tématu. Netřeba se obávat. Jazyk je velmi jednoduchý, nerozvětvený, podnětný a přímočarý. Autor na osudech několik lidí sleduje jejich zařazení, ale taky vyřazení ze společnosti. Stejně důležitá je i Weilova próza Život s hvězdou, vydaná v roce 1949 a Dřevěná lžíce z roku 1938. Triáda s jejich vydáním počítá.

Co se Urbana týká, tak ten k Praze neodmyslitelně patří. Mystika jeho prózy, románové i povídkové, dává vzpomenout asi největšího vypravěče v naší historii... libeňského barda... jistě, Bohumila Hrabala. Urbanovy texty jsou plné úchvatných pasáží, ať už jde o asanaci bývalého židovského ghetta, šesti gotických kostelů nebo porážku zvířete na jatkách. Má ohromný cit pro detail, v Továrně na maso (ARGO) místy až ukrutný. Zmíněná porážka telete před očima svědků patří k nejsilnějším částem textu. Právě kvůli těm zdánlivě nepodstatným drobnostem.

Inženýr Leon Hebvábný je stejně výstřední jako jméno, které nese, a přesto se snaží žít výhradně svou prací a pro svou rodinu. Vystudovaný technik, který stál u počátků neonového rozsvěcení Prahy ve 20. letech 20. století, je pro svou tvořivost a činorodost zlákán zdánlivě jiným oborem: má vylepšovat společenský obraz Ústředních pražských jatek. Těm totiž vymyslí přezdívku „továrna na maso“, která se chytne nejdřív v pozitivním, později ale v čím dál negativnějším smyslu. Největší jatka ve střední Evropě jsou neohrozitelná a jejich pověst čištěná a bělená Leonovým šarmem a důvtipem, když tu přijde do podniku nová zaměstnankyně a obrátí Leonův svět na ruby. Jako by nestačilo, že v kafilerii na Maninách byly mezi zvířecími objeveny i lidské kosti…

zdroj: Argo / FB