foto: TV Nova, se souhlasem/Hodně štěstí!
MEDIÁLNÍ HODNOCENÍ: V souvislosti s Českou televizí se poslední měsíce skloňují především koncesionářské poplatky, jejich potenciální zvyšování. Privátní stanice stojící na pravidlech volného trhu nic takového nikdy nepoznaly.
A přeci se jim daří, aniž by si stěžovaly. Typickým příkladem byla sobotní show Hodně štěstí! Stála na dvou jistých nohách, na moderátorech Ondřeji Sokolovi a Aleši Hámovi a dále na potrhlých skečích. Takže se jako vždy ukázalo, že je to všechno „jenom“ o odvaze, nápaditosti a touze bourat překážky. Úvodních pár minut přitom bylo vyloženě nudných a působily na mně jako nepovedený mix estrád Možná přijde i kouzelník (v režii nenapodobitelného Zdeňka Podskalského) a Televarieté.
Kdo jste přišel o úvod, snad jen připomenu, že jsme viděli desítky soutěžících, kteří měli tančit. Nejpovedenější dvě kreace se dostaly na pódium, kde mohly hrát o maximálně dvacet tisíc. Jejich „soupeřem“ i pomocníkem byly děti, které zpívaly karaoke tak, že původní song nešel poznat. Čím déle soutěžící tápali, tím níže se dostávala hodnota peněz. Do toho přicházely dialogy moderátorského páru, kraťounké vstupy Terezy Ramby a vlastně nic víc.
To pravé ořechové nastalo až ve chvíli, kdy jsme se z unylého živého přenosu přesunuli do soutěžního pořadu Na lovu, konkrétně k nachytávce vynikajícího muzikanta Václava Kopty. Jako účastník charitativního dílu byl postaven před tak šíleně těžké otázky, že si ani při opakování své minuty neporadil s jedinou odpovědí. Ostatní (Aleš Háma, Jakub Štáfek, Hana Vágnerová) o podfuku věděli a zdařile sekundovali Ondřeji Sokolovi. Kopta a spol. byli nakonec poměrně vulgární, ale ničemu to nevadilo. Nepípalo se, takže atmosféra houstla nejen tehdy ve studiu poblíž Jesenice, ale také v živém vysílání. Že jsem se tak skvěle dlouho nepobavil, nebudu zdůrazňovat.
Nevybavím si dokonce ani jiný takto dlouhý přímý přenos, s výjimkou sportu, u něhož bych v sobotu vydržel bez přepnutí na NHL.
Neméně vydařené bylo přestrojení Radka Kašpárka. Majitel pražských restaurací Field a 420 se oblékl do jakéhosi podivného kostýmu a na náplavce za pokynů režie (opět šlo o duo Háma & Sokol) komentoval nejen chutě zákazníků, ale také jejich psy, partnery. Přitom prodával párky v rohlíku nebo klobásky. Držitel michelinské hvězdy u mě zabodoval. Byl bezprostřední a lidský, což o účinkování v Hell’s Kitchen Česko říct nemohu. Mimochodem tento formát, kdy jde někdo do převleku, je na západě hrozně populární. Stačí si zadat hesla „Disguises, Ramsay“ a budete doma.
Na to, že šlo o živý přenos, nedocházelo k jakýmkoli výpadkům, a tím myslím jak střih a režii, tak dialogy (scénář) před kamerami. Suverénní výkony všech zúčastněných (vypíchnu Lucii Borhyovou) skutečně ukázaly, že avizovaná kombinace zábavy a emocí není prázdná fráze. Chce to, jak už jsem řekl, kus odvahy a nadšení. Stejně jako je potřeba se zbavit vlastní důležitosti, vystřelit si ze sebe a nechat všechno plynout. Což ostatně dokázala soutěžící z Havířova. Telefon do živého vstupu vzala až napodruhé. Důvod? „Byla jsem kakat,“ přiznala bez uzardění.
Abych se ještě vrátil k pravidlům jednotlivých soutěží o celkový milion korun, tak ta jsem moc nechápal, avšak vůbec mi to nevadilo.
Těšil jsem na to, co uvidím, dokonce mi nepřišly ani tak dlouhé ty jindy nekonečné reklamní bloky. Také plus.
Proč podobně potrhlé, přitom zábavné show nedělá veřejnoprávní Česká televize, nevím. Ale řekl bych, že právě proto, že si tam nikdo nedokáže udělat srandu sám ze sebe a vše proto působí hrozně upjatě. Jak říkával Jan Werich: „Nejcennější majetek živého člověka je pláč a smích.“