Hořko mění v hořkosladko. Příběh naděje ze smíchovského kostela

FOTOGALERIE Pod Petřínem je chrám, který na rozdíl od svatovítského či mikulášského můžete z tramvaje lehce přehlédnout. Uprostřed zástavby stejně zapadlý jako ti, kteří ho vyhledávají. Vede je sem malá dřevěná soška, která je po celém světě vyhlášená svou schopností dělat zázraky. A kdy jindy než o Vánocích - uprostřed pandemie - si připomenout místo, k němuž hledí s nadějí miliony nemocných z celého světa?

Zasněžená Praha pohledem od Hradu, do toho děti zpívají Narodil se Kristus Pán. Tak začíná romantický vánoční film Přijde letos Ježíšek?

Dílo z produkce TV Nova nepatří k ikonickým klasikám žánru vánoční romantické komedie jako třeba Láska nebeská. Ve středoevropských podmínkách je ale celkem zdařilým programem na vánoční odpoledne k cukroví.

Tahle vánoční smíchovská romance byla mimochodem v roce 2013 posledním filmem Libuše Šafránkové, která si v něm zahrála životem otlučenou a sarkastickou Květu, které podlomí kolena setkání se starou láskou.

Tu nehraje nikdo jiný než její manžel Josef Abrhám.

Soška Pražského Jezulátka je stará více než 400 let. Pro věřící z celého světa je soška Dítěte Ježíše připomínkou Božího vtělení, duchovního dětství a důstojnosti Kristova i našeho vlastního lidství. Foto: Barbora Novotná, PrahaIN.cz

Film byl natáčen v koprodukci s Mexikem. Právě odsud přilétá Abrhámova postava pojmenovaná José se svou mexickou rodinou. Příběh jeho setkání se starou láskou, jakož i další zápletky, se točí kolem pověsti o Pražském Jezulátku.

Středoameričtí producenti se do něj rozhodli investovat nejspíš i proto, že právě v latinském světě má pověst o Jezulátku velký vliv. A právě kvůli němu přemluví mexická manželka pana José, aby se s celou rodinou vydal na cestu do země, ze které kdysi emigroval.

V magické sošce z pražského Smíchova vidí poslední naději pro dceru, které se navzdory úpěnlivé touze nedaří otěhotnět.

Podle pravidel žánru romantické komedie se kolem mystické svátosti začne odvíjet řetěz událostí vedoucích k setkání starých milenců, oživení někdejších citů a díky tomu i definitivnímu vyřešení starých otázek.

A nejen ústřední dvojice, ale všichni hrdinové filmu dojdou k poznání, že zázrak může mít docela jinou podobu, než si původně představovali.

V magických kulisách zasněžené Prahy ze zimy 2013 jsou zázraky spojené právě s obdobím Vánoc. Ty jsou kromě této roviny ve filmu vykresleny i na tom nejobyčejnějším levelu prostřednictvím veřejného bruslení nebo pátrání po rodinném receptu na bramborový salát.

CELÝ FILM KE SHLÉDNUTÍ ZDE

Zázrak z kláštera

Pokud chcete točit film o zázraku, je Chrám panny Marie vítězné celkem logickou lokací. Právě k němu se upínají naděje všech, kterým už přirozené lidské možnosti nemohou pomoci. Za stovky let to byly možná statisíce věřících, podobných filmové Penélope.

Dřevěná soška, které se připisují zázračné dovednosti, má pocházet ze Španělska, což vysvětluje její popularitu v latinské části světa. Podle legendy se měl Ježíš v této dětské podobě zjevit jistému mnichovi, jenž sošku vymodeloval podle svého zjevení.

Do Prahy se Jezulátko dostalo roku 1603 a roku 1628 se dostala do kláštera karmelitánů. Po velmi krátké době a několika zázracích jí začala být přisuzována nadpřirozená moc.

Magický statut byl stvrzen roku 1648, když na konci třicetileté války soška uchránila smíchovský kostel od drancování švédskými vojáky, které jinak postihlo celou Prahu.

V srpnu roku 1961 se soška Jezulátka ztratila při loupežném přepadení smíchovského chrámu. Později byla objevena, ale kolem případu je spousta otázek, se kterými pracuje i scénář ježíškovského filmu.

Po roce 1989 se po otevření českých hranic stalo Jezulátko jedním z turistických taháků hlavního města. Na Smíchov skutečně mířila procesí věřících, kteří si u zázračného infanta chtěli vyprosit zázrak.

Množství španělsky hovořících turistů přivedla do Prahy jen tato vidina. A nejen španělsky. Protože utrpení je mezinárodní a touha po naději srozumitelná ve všech řečech.

Pohádka o sochaři

Jako každá legenda na sebe Jezulátko přitahuje množství nejrůznějších příběhů. O co méně uvěřitelných, o to poetičtějších. Několik z nich sepsala Ivana Pecháčková do knihy Legenda o Pražském Jezulátku.

Začíná příběhem lásky, ve kterém je do Prahy přivezeno v šestnáctém století jako svatební dar španělské nevěsty českého šlechtice.

Z každého století nabízí jeden příběh.

Třeba pohádku o sochaři, jemuž se zázračné batole zjeví v mládí a umělec zahoří touhou je vyobrazit. Dočká se nakonec ve velmi požehnaném věku, ale životní poslání nakonec naplní.

Jezulátko- hořkosladko

Poeticky legendu o Jezulátku vyobrazil Michal Horáček v jednom ze svých nejdojemnějších textů. V dechberoucím podání desetileté Anny Čtvrtníčkové byla součástí jeho recitálu Český kalendář.

Příběh dítěte, ze kterého si svět udělal modlu, je zde vyobrazen jako školní úkol. Úkol podpořit chromé, žalostné a hladové. Takové, jejichž stesky už dovede poslouchat jen dítě.

Jezulátko se v Horáčkově textu mimo jiné rýmuje na „advokátko“, čímž je míněna Ježíškova naslouchající matka, která jej přivedla k jeho poslání.

Třistapětašedesát

dnů v roce kleká na klekátko

ten jehož nikdo nechce znát

jen malé pražské Jezulátko.

Infantilní majestát ze smíchovského kostela jejich hořko mění v „hořkosladko“.

A to je kouzlo pražského Jezulátka. Kouzlo, které nezmění svět, ale může jeho tíhu učinit aspoň trochu snesitelnější.

Kouzlo naděje.