foto: Netflix, pro média/Hra na oliheň
RECENZE: Recenzovaný televizní seriál (jeho první řada) jihokorejské produkce pod taktovkou Netflixu byl v roce 2021 doslova zjevením. Byl jsem hodně překvapený, jak skvěle lze kombinovat až pohádkovou barevnost se syrovostí smrti.
A touhy po penězích, abych nezapomněl na hnací motor celé série. Loňské pokračování (jehož pokračování přijde letos…) bylo naopak vrcholem zklamání. Nudný děj, unylá nápaditost a snaha po vrstevnatém představení bolístek jednoho národa. Prostě o ničem. U pokračování se mi navíc úplně poprvé stala taková zvláštní věc. Dokoukal jsem díl a hledal další. Jenomže v nabídce už byly pouze trailery. Ten mnou zhlédnutý díl byl totiž poslední v celé druhé sérii. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem něco nepřeskočil, ale takovou chybu bych neudělal.
Otevřenost konce, abych tak řekl, byla opravdu dětinská a druhá řada mohla zaujmout jenom nepřemýšlivou část populace. Režie a produkce se jednoznačně snažila o podporu určitého typu lidí, že zašla až příliš daleko v kombinatorice. Pro ještě naivnější a neznalejší diváky by snad mohla u některých charakterů přidat na jejich dres plusová a mínusová znaménka, aby bylo úplně jasné, že jde o kladné, popřípadě záporné figury. Úplná hrůza.
Jediné, co mohu kvitovat, je vizuální stránka. Jenomže té položila základ jednička a dvojka ji v ničem nepřekonala, natož aby něco rozvedla.
Pozor, ten je hodný
Muž, který prochází proměnou v ženu, není zženštělý. Muž, který chce být voják, zkolabuje při závěrečné přestřelce, protože na to nemá. Aby bylo jasno, divák přeci čekal pravý opak. Matka se zastane zadluženého syna ve všech aspektech jeho rozhodování, neboť je to matka, nikoli filmová hrdinka. Touha po penězích je natolik lákavá, že překoná smrt. Fakt, že „vám“ během dvou dnů zemře sedmdesát lidí, ale s nikým vlastně nepohne. Čas běží, účet bobtná. Ponaučení? Nedělejte dvojky, pokud nevíte, co vlastně chcete sdělit. V případě Netflixu jsem identické zklamání zažil také u Díry (El hoyo). Jednička z roku 2019 mě oslnila skvělým nápadem, loňská dvojka, to byl čajíček pro náctileté.
Netflixu však může být jakákoli kritika putna. Seriál láme rekordy, stává se nejsledovanějším napříč planetou a z jednotlivých herců (především pak z I Čong-džeho a Lee Byung-huna) udělal doslova bohy. Otázkou však zůstává, co bude dál. Jednička naznačila cestu.
Tady se opět zastavím.
Ta cesta byla primárně o tom, že lidé lusknutím prstu podlehnou moci peněz. Neviditelný problém pak představovala míra zadlužení korejského obyvatelstva. Dvojka se točila v kruhu, protože neměla co říct. Pouze zdůraznit rozdílnost jednotlivých postav a přimět diváky, aby nesoudili podle vzhledu. To je poněkud málo.
Život se musí žít
Konec byl o ničem, protože mi byl zcela jasný už od poloviny. Ani tato předvídatelnost u mě není běžná, o to slabší výsledné dílo bylo. Alespoň pro mě. Trojka bude vlastně stejná jako dvojka. Hlavní hrdina zničí zdánlivě dokonalý systém, který zabíjí lidi, aby tito lidé nadále pobíhali po světě se svými dluhy a řešili je místy až hroznými způsoby.
Co nám tedy autorské zázemí chtělo oznámit, netuším. Zřejmě fakt, že půjčovat si není nic špatného, protože to beztak dělá každý.
Kdybych mohl scenáristovi poradit, přistoupil bych k látce trochu jinak. Namísto půjček bych nechal bojovat nemocné lidi o lék, protože v takovém případě by měl seriál tu moc naznačit, jak hodně je důležité cenit si vlastního života a rvát se i na pokraji vysílení (zde musím odkázat na Kachyňův překrásný film Už zase skáču přes kaluže).
Že někdo umírá kvůli penězům, se mnou vůbec nic nedělá, chybí mi tam jakýkoli přesah a uvěřitelná emoce. Touto optikou vnímám Squid Game Season 2 jen coby pouhou reklamu na Home Credit, Provident Financial a další podobné.