Jak odnaučit děti plýtvat jídlem aneb Na výlet do ghetta v Terezíně

26. 07. 202214:03

foto: Jakub Mračno, PrahaIN.cz (stejně jako ostatní)/Za nacistické okupace tu zemřelo hlady a v důsledku nemocí několik tisíc lidí.

Theresienstadt, chcete-li po našem Terezín, je historické pevnostní město jen kousek od Litoměřic. Přes své původní poslání a unikátní stavitelské řešení ale proslulo především jako židovské ghetto a koncentrační tábor z doby nacistické okupace Československa za druhé světové války. Dnes je tak zejména památníkem obětí holokaustu, který dokáže zahýbat i city teenagerů z počítačové generace.

Přes svou pohnutou historii a ponurou atmosféru je Terezín i krásným historickým městem, obepjatým bastionovým opevněním a současný život uvnitř hradeb má i své světlé stránky. Návštěvníci zdejšího památníku, který čítá řadu muzeí a expozic to zjistí, sotva zabočí do některé z postraních ulic okolo centrálního náměstí.

Začneme ale v dobách pochmurných, které definovaly současný rozměr Terezína jako památníku obětí nacistického „řešení židovské otázky“ a připomínky, že mír a prosperita dneška není žádnou samozřejmostí.

Scenérie někdejší továrny na smrt hovoří sama za sebe

Na vlastní oči jsme se ostatně přesvědčili, že zde i humor pubescentů přechází přes fáze zamyšlení a uvědomění až k pochopení lidského utrpení a strachu dospělých o budoucí osud lidstva. Expozice přitom nejsou samy o sobě žádnou explicitní podívanou plnou násilí a smrti, spíše jen mementem toho, co zde zažívaly tisíce vězňů. A to přes fakt, že mnozí z pamětníků, pro které bylo zdejší ghetto jen přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů v Polsku a na východě Evropy, vzpomínají na dětství „v pevnosti“ skoro až v dobrém.

I tak ale při pohledu na skvělou a překvapivě obsáhlou výstavu uměleckých děl zdejších vězňů v Magdeburských kasárnách i výše zmínění náctiletí začínají chápat, že to celé nebyla „žádná sranda“ nebo nudná kapitola z učebnice dějepisu.

Ti menší pak najednou dobře chápou, co mají dospělí na mysli, když hovoří o plýtvání jídlem a o tom, že je třeba si vážit i obyčejných každodenních věcí, které nám přijdou samozřejmé.

Následná procházka prázdnými ulicemi kolem zchátralých budov, přes kolumbárium až k židovskému hřbitovu podtrhuje temný odkaz celého místa. A to nás teprve čeká krematorium s malou pitevnou a čtyřmi pecemi na spalování mrtvol.

Výklad automatického průvodce před budovou ani není třeba, scenérie někdejší továrny na smrt hovoří sama za sebe. Když se k ní přidá historka jednoho z terezínských dětí, které stály koncem války ve skoro kilometrovém řetězu, aby si z ruky do ruky předávaly urny s ostatky zdejších mrtvých a házely je do blízké Ohře ve snaze nacistů zahladit stopy, nezůstane nepoznamenán nikdo.

Malá pevnost - vězení z dob dávných i nedávných

Na řadě je ale ještě hlavní část památníku, Malá pevnost, předsunutá část opevnění na druhém břehu výše zmíněné řeky.

Zde už je to „natvrdo“. Cely a samotky v ženském oddělení tábora, pryčny pro desítky vězňů v chladných kobkách, katakomby, ale také sprchy a umývárny, které zde plnily hlavně roli jakési Potěmkinovy vesnice v době inspekcí červeného kříže.

Jinak tu totiž vězni v době druhé světové války měli jen něco málo přes metr a půl čtverečný na osobu, hlad a otřesné hygienické podmínky. To vše je zde vidět bez většího výkladu, prostě in natura a je to zážitek opravdu emotivní.

Atentátník ze Sarajeva i Milada Horáková

Až uklidňujícím dojmem pak působí expozice připomínající slavné vězně od řeckých levicových aktivistů z konce předminulého století až po celu Gavrilo Principa, srbského anarchisty, který atentátem proti následníku habsburského trůnu, Františku Ferdinandu D'Este de facto rozpoutal první světovou válku. Historie tu ale nekončí sarajevským atentátem ani oběťmi z řad Židů.

Svou anabázi tu totiž zažila i později popravená Milada Horáková a další lidé, pro které si komunisté bez okolků vybrali právě tento „osvědčený“ žalář.

Ostatně mementem samotným je i rozlehlý hřbitov s náhrobky ozdobenými v duchu židovské tradice různými kamínky, nad kterým dlí Davidova hvězda a opodál i vysoký kříž.

Až bizarně pak působí návštěva lidového stánku s občerstvením v jednom z postranních parků nedaleko centrálního náměstí, kde to žije tím obyčejným lidským životem. Klábosení místních v postranních uličkách na druhé straně ukazuje, že Terezín není skanzenem a odkazem smrti, ale že i zde je život. Každodenní, obyčejný... Takový, o jakém si nechávaly zdejší oběti zdát.