foto: Screen Youtube/Josef Abrhám jako Karel Čapek. Film se natáčel v Čapkově vile na Vinohradech
„A ty se místo trestu vymlouváš? Jaké máš povolání, z jakých prostředků sis koupil ručnici, ty břídile, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti...“ Snad jen jediný český herec dokázal šroubovaná Vančurova souvětí podat tak, aby to běžnému filmovému divákovi nepřišlo škrobené a školometské. Josef Abrhám, který nás ve dvaaosmdesáti letech opustil v pondělí, dokázal pro diváka polidštit těžká slova i těžké postavy. Herec s mimořádnou noblesou, která nikdy neztratila lidskost a opravdovost.
V roce 1998 Česká televize natočila k padesátému výročí úmrtí Jana Masaryka dvojdílný dokument - Život a Smrt. Pokud ho od té doby někdy opakovala, vždy jsem jej prošvihl a jedním z hlavních důvodů, proč mě to mrzí, byl Josef Abrhám.
Ano, slovutný mistr tehdy do dokumentu načetl Masarykovy přímé řeči - citace z dopisů nebo z projevů. A způsob, jakým na miniaturní ploše několika vět dokázal pouhým hlasem vykreslit plastickou postavu odhodlání, rozpaků i humoru, je pro mě mimořádným zážitkem i po pětadvaceti letech.
Byl to zcela jiný Jan Masaryk, než běsy zmítaný Karel Roden z pár let starého Ševčíkova bijáku. A snad právě v tom bylo hlavní kouzlo všech postav ztvárněných Josefem Abrhámem.
Značná část mojí facebookové bubliny dnes připomínala film Člověk proti zkáze. Ve vrcholné formě na samém konci osmdesátých let stvořil Abrhám postavu Karla Čapka v posledních měsících života. Postavu Člověka s nadhledem, noblesou a milým úsměvem, co i zarputilou polemiku končí slastným popotažením z cigarety.
A zase - když srovnáte Abrhámova totálního sympaťáka s tím, jak téhož Čapka vyobrazil Jan Budař před pár lety ve filmu Hovory s TGM, ptáte se, jestli je to stejný člověk.
Čapek v sobě samozřejmě měl trochu z Abrhámova moudrého nadhledu i z Budařovy úsečnosti, hádavosti a sevřených úzkých rtů, ale určitě je pozoruhodné, jak v časech Abrhámovy vrcholné formy v osmdesátých a devadesátých letech byly historické postavy vyobrazovány zcela jinak - sympatičtěji než je tomu dnes. Pro herce to byla klika, přesně tohle totiž byla jeho parketa.
Člověk
Dát postavám lidskost a sympatie diváků, včetně těch démonických nebo odporných. To byl Josef Abrhám v nejlepší formě.
To slovo „lidskost“ je dnes občas považováno za frází na úrovni sportovního „srdíčka“, ale právě Josef Abrhám je jedním z těch, u kterých lze tuto těžko definovatelnou ingredienci hledat.
Vzpomeňte na Dalibora Vránu, slavného vrchního Prdlavku, co má od prosince na Žižkově zastávku. Zdeněk Svěrák původně chtěl, aby ho hrál Petr Nárožný, Ladislav Smoljak mu to právem režiséra rozmluvil a obsadil Abrháma (Svěrák ho na oplátku přesvědčil, že hravý název Vrchní, prchni upoutá více než jeho návrh Virtuóz).
Zkuste zapojit fantazii a představit si v nejslavnějších scénách filmu Petra Nárožného. Je to dost náročná imaginace. Byl by to úplně jiný film a úplně jiná postava. Abrhámovu Vránovi jste věřili, že ho hlava pálí (zapitvořit se tento pan herec taky dovedl), ale i to, že se mu někde v modravé dáli leskne a třpytí sen. A kvůli němu to všechno dělá.
Primář Blažej, to taky nebyl žádný sympaťák. Arogantní machýrek. Po nocích klátí sestřičky, jeho vztah k autům naznačoval, že asi bude i dost na prachy. Ale jak ho dokázal Abrhám polidštit, to bylo jedno z největších kouzel legendární Nemocnice na kraji města.
Fantasticky uměl samozřejmě zahrát i postavy vyloženě kladné a úctyhodné. Ty díky němu nepadly do čítankových stereotypů. Třeba v Mináčově filmu Všichni moji blízcí, kde s manželkou Libuší představovali rodiče posílající židovského syna s Wintonovým vlakem do Anglie.
Jeho herecký projev někteří označovali jako minimalistický nebo civilní. Ale do každého slova i gesta dokázal dostat neuvěřitelnou hloubku prožitku. Jako jeho postava knížete Alexeje v Menzelově filmu podle Vančurovy klasiky Konec starých časů, která do kontrastu k povrchnosti a falši nové buržoazie nabízí autentickou stoletou noblesu, která zazáří i přes otrhané oblečení.
Syn z cihelny
Sám Josef Abrhám měl v sobě dědictví „starých časů“. Vnuk majitele kunovické cihelny, z jejíchž cihel se stavěly slavné baťovské domky ve Zlíně, z matčiny strany spřízněný se slovenskou divadelnickou a filmařskou rodinou Hollých, by se nejspíš zařadil ke společenské elitě, jenže únor 1948 vše otočil a mladý Josef neměl šanci na žádnou „normální“ vysokou školu.
Divadelní akademie múzických umění byla východiskem z nouze, která dala českému divadlu i filmu jednu z nezapomenutelných legend.
Po roce 1989 se nějakou dobu pokoušel v rodinném podnikání pokračovat, nakonec ale cihelnu prodal zahraniční společnosti, když otevřeně přiznal, že mu život přichystal jinou cestu. Informace o jeho podnikatelském krachu, které v té době šířil bulvár, jsou ale podle místních nesmyslné.
Velmi „tradiční“ a starosvětský byl i jeho rodinný život s Libuší Šafránkovou. Ač oba rodáci z jihu Moravy, poznali se až v Praze v Činoherním klubu a o pár let později, což se málo ví, přijala slavná Popelka po svatbě v kostele do občanky i jeho příjmení.
A od určité doby se také mezi českými filmaři vědělo, že když chtějí obsadit jednoho z manželů Abrhámových, velmi rozhodování prospěje, když budou mít roli i pro druhého.
O jejich manželství vydal vloni po smrti Libuše Šafránkové nezapomenutelné svědectví režisér Jan Prušinovský, který dal Abrhámovi jeho poslední roli v televizním seriálu Trpaslík.
Obraz zničeného vdovce na jejím loňském pohřbu musel zasáhnout každého.
Vlastně to byl po všech směrech člověk ze starých časů. Vančurův kníže Alexej, co obyčejnými slovy neodolatelně setře namyšleného břídila, co se rozhodl, že bude myslivcem, místo srnce sejme kozu a ještě se tím chlubí.
Staré časy končí, jinak to nejde.
Ale co zůstane po těch dnešních?