foto: Divadlo Viola/Josef Somr jako Leoš Janáček
Generace herců, která se od svérázu malých divadélek šedesátých let propracovala k opravdovému mistrovství, je od neděle chudší o jednoho z nejpoctivějších služebníků múz. Josef Somr, kterému zde osud dopřál požehnaných 88 let, nebyl z těch, co by zářili od prvního vstupu na jeviště nebo před kameru. Spíše se teď vzpomíná na jeho pokoru a oddanost řemeslu. Přesto dokázal stvořit řadu nezapomenutelných rolí.
V roce 1965 se zakladatelé Činoherního klubu vypravili do Pardubic. Do místního divadla se jeli podívat na Josefa Somra, ale místo něj objevili jeho kolegu Pavla Landovského, který se v ulici Ve smečkách téměř okamžitě stal jednou z hlavních hvězd.
Somr nakonec do Činoherního klubu přestoupil taky, ale ta příhoda jako kdyby ukazovala jeho pozici ve slavné herecké generaci. Za výraznějšími kolegy stál spíše v pozadí, vlastně nenápadně a bez viditelných ambicí upoutat.
Jestli jeho příběh něco ukazuje, pak je to přerod experimentů šedesátých let do generace skutečných mistrů, kteří znají řemeslo a přesně vědí, jak jej použít. V případě Josefa Somra to byl především jeho nezaměnitelný hlas, který jste poznali na první dobrou, ale současně dokázal posloužit jakémukoliv uměleckému záměru. Třeba pro rozhlas toho udělal tolik, jako málokdo jiný.
Až do korony propůjčoval pětaosmdesátiletý mistr Somr pravidelně svůj hlas představení Janáček L. Listy milostivé, kde četl z autentické korespondence stárnoucího skladatele v prolnutí s klavírem a na jevišti suverénně držel krok s klavíristkou Terezií Fialovou, o padesát let mladší.
Hvězda méně viditelných projektů se v trhácích spokojovala s menším prostorem a kolegům štědře přenechávala slávu. Po jeho nedělním úmrtí mnozí připomínali jeho roli Serváce v pohádce Tři veteráni. Právě zde ustoupil charismatu Rudolfa Hrušínského a uhrančivosti Petra Čepka a stal se zcela pokorně tím třetím.
Jedna zkušená herečka mi kdysi řekla „víš, jsou role kde se máš předvést, a role, kde máš sloužit“. V případě Josefa Somra bylo těch druhých výrazně více.
Třeba ve slavném Hamletovi na Národním. Jeho výkon v roli krále Claudia byl naprosto přesný, ale stejně si z toho představení všichni pamatují hlavně Františka Němce v titulní roli a Macháčkovu výraznou režii.
Když na něj v neděli vzpomínal režisér Jiří Strach, padla slova „o nejpokornějším člověku, co jsem v životě potkal“. V oboru postaveném na exhibici a prosazení v konkurenci to zní až neuvěřitelně, ale na druhou stranu by možná bez pokory jedněch nebylo lesku těch druhých.
I Josef Somr samozřejmě měl velké role a velké výkony. Jeho mimořádným sólem byl Ludvík Jahn v Jirešově zfilmování Kunderova Žertu, který životem a komunismem zničený chystá pomstu za někdejší těžkou křivdu. I zde mimochodem stála v kontrastu Somrova obyčejnost se zářivostí protihráče Luďka Munzara.
Skromný a nenápadný herec paradoxně dosáhl mezinárodní slávy v oscarových Ostře sledovaných vlacích. Tam dokázal Jiří Menzel naplnit jeho obyčejnost mimořádným humorem a stvořit postavu, kterou zná bez přehánění celý svět. Paradox? Skoro se k tomu chce napsat „přej, a bude ti přáno“.
Cestu si vyšlapal od oblastních divadel přes progresivní Činoherní klub až do Národního divadla, odkud ale také dokázal včas a důstojně odejít a věnoval se už pouze menším projektům. Jeho divadelní kariéra přitom byla rámována i několika cenami Thálie, včetně té za celoživotní činoherní mistrovství v roce 2014.
Když byl v roce 2016 zařazen do Galerie elity národa v televizním cyklu GEN, pojal své vystoupení se skutečně nebývalou skromností. I angažmá v Národním zarámoval hláškou Jiřího Sováka, který jej prý při příchodu přivítal v „údolí umírajících slonů“. Mimo jiné se tam také vyznal, že docela rád hraje záporné postavy. „S tím ksichtem přeci nemůžu hrát nějakého dobráka, do kterého by se někdo snad zamiloval“.
Ale zamilovali. Třeba filmový chemikář Ječmen z Kleinovy série o básnících. V šesti filmech roztažených přes třicet let dokázal s nadhledem přírodovědce glosovat život svých gymnaziálních studentů v hlavních rolích tak, že si dodnes mnozí ony filmy spojují právě s dvěma či třemi hláškami, co v nich pan Somr dostal.
Na jedničku umí chemii bůh, na dvojku já, na trojku soudružka ředitelka, možná, na čtyřku ti nejlepší z vás a na pětku ten zbytek.
Žák, který myslí, je pro studium efektivně ztracen.
„Biologicky i společensky je život vlastně kompromis, zapomněl jsi, co jsem vás učil? Ber to tak, že sis de facto kádrově polepšil,“ ocení Štěpána, že se po přeřazení z nemocnice na venkovský obvod stal dělníkem medicíny.
Ve stejném filmu si profesor Ječmen dělal legraci ze studené války: „Napravo rakety, nalevo rakety... Já můžu být teoreticky stokrát mrtvej, a ona mě straší cigaretama“.
Když se kdysi vyhlašovala jakási cena o nejlepšího komika všech dob, dostali organizátoři nápad, že ocení kromě elitní desítky také někoho, kdo skončil na přesně šedesátém místě. No a hádejte, kdo si pro tuto zvláštní cenu šel…
Pokorný a poctivý herec, kterého jsme měli sklon spíš podceňovat. Třetí ze Tří veteránů, nebo nenápadný policajt ze Slavností sněženek, který si ale odehraje své naprosto přesně. A ve finále si z toho filmu pamatujete přesně tu scénu, kdy jeho vstup na mysliveckou slavnost přeruší hrozící bitku.