foto: Jaroslav Fikota, se souhlasem/Ivana Peroutková se synem
ROZHOVOR: Spisovatelka a překladatelka debutovala románem Na vahách života (1992). Od té doby má na svém autorském kontě přes čtyři desítky titulů pro malé čtenáře, teenagery i dospělé. Je autorkou mimořádně úspěšných knižních sérií o holčičce Aničce a nevšední hrdince Valentýnce. PrahaIN.cz s ní hovořila o novém románu Pletařka, jehož hlavní motiv zní: Na co všechno si dokážeme vzpomenout?
Mám hrozně rád barevnost českého jazyka a užívám si některé překlady Karla Čapka, které nedokáží zachytit jeho typickou sytost. To bylo první, co mě napadlo, když jsem viděl název Vaší knihy. Jak jste na Pletařku přišla?
Od začátku, kdy jsem se do knížky pustila, jsem ji měla uloženou jako Pletařka. Věděla jsem, že ta žena bude plést, ale zatím jsem jí nedala jméno, takže to byl jednoduchý prozatímní název. Postupně jsem si zvykla jí tak říkat, až mi přišlo lepší, že konkrétní jméno mít nebude. Že to bude zkrátka Pletařka, která se může jmenovat jakkoliv. Taky se mi vybavil film s Isabelou Huppertovou – Krajkářka, a hlavní hrdinka i nálada toho filmu postavu Pletařky asi trochu ovlivnily. K tomu přibyly různé významy a asociace slova pletení: plete život, ale taky se plete – mýlí se. Nakonec jsem usoudila, že lepší název pro tuhle knížku nevymyslím.
Další, co mě u četby mile překvapilo, byl odstup od postavy formou vyprávěčské polohy. Proč tato forma?
Když budu mluvit v samomluvě, můžu říct: „To jsem tomu dala,“ ale taky: „Ty jsi tomu dala.“ Druhá osoba víc naznačuje dialog a Pletařka vlastně vede rozhovor sama se sebou. Vede ale rozhovor se svým dávnějším já, už to není ona jako tehdy, a přitom to dávnější já zůstává její součástí. Z toho vzniká určité napětí: skrz zkoumání a křísení minulosti se může k něčemu v sobě dobrat. Tohle známe všichni. Jsou období, kdy potřebujeme pitvat minulost, abychom si něco ujasnili. Kdybych psala Pletařku v třetí osobě, cítila bych chlad a velký odstup. První osoba by mě dráždila zdůrazňováním já. Druhá osoba se mi psala dobře.
Ivana Peroutková. Foto: Jaroslav Fikota, se souhlasem
Anorexie. To byla rána do hlavy. Pár vět, jeden odstavec, potom následky. V mém okolí jde o neuvěřitelně rozšířené téma a ty holky (nyní ženy) s nemocí bojují dlouhé roky. Co byste poradila?
Přinutit se trochu jíst a udržet váhu, při které je pravidelná menstruace. Někdo to zvládne, někdo ne. Těžko násilím někoho nutit. Pořád si myslím, že anorexie je způsob vzdoru. Odmítnutí něčeho. I malé dítě, když se vzteká, nechce jíst. Jenže bez jídla se umírá. Někdy anorexie souvisí s duchovní cestou. Simona Weilová, významná francouzská filozofka, byla podle jedné autorky jejího životopisu učebnicovým příkladem anorexie. Každý případ je individuální.
Dokázala jste shrnout lidský osud do dlaně, pokud bych mluvil obrazně a knihu sevřel rukou. Byly některé pasáže, s nimiž jste měla při psaní problém?
Ani ne, občas jsem se zasekla, ale to spíš proto, že jsem čekala na nápad, jak nebo skrz co posunut Pletařku dál, aby v tom bylo vždycky něco nového, a přitom se dotvářel celek.
Ivana Peroutková. Foto: Jaroslav Fikota, se souhlasem
Arnošt Lustig nebo Josef Škvorecký psávali kolem šesti hodin denně. Máte to podobně?
Nejsem systematický a pilný autor, který splňuje každodenní penzum. Dávám si pauzy. Novou knížku začínám hodně zvolna, ale když se potom blížím k závěru, stávám se posedlou a sedím u počítače celý den až do hluboké noci.
Psaní knih je samotářská práce. Přesto by mě zajímalo, jestli jste se u Pletařky s někým radila?
Při psaní se nikdy s nikým neradím, leda s mojí nejlepší kamarádkou o drobnostech. Třeba: Má u toho sedět, nebo klečet, když…? Nebo: Není až moc zlomyslná, když…? A tak podobně. Tentokrát jsem ovšem mlčela a rukopis Pletařky jsem poslala druhé kamarádce, jelikož pro tu první jsem ji chystala k přečtení až v definitivní knižní podobě. Druhá kamarádka mi poradila připsat jednu krátkou kapitolu, a já jsem ji poslechla.