foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Katyně, ODEON
RECENZE: Není mnoho významnějších jmen, o kterých bych v souvislosti s československým undergroundem a disentem mohl delší dobu mluvit nebo psát. Pavel Kohout k nim bezesporu patří. Opomenout nesmím ani prozaické či poetické práce Václava Havla, Edy Kriseové, Egona Bondyho, Petra Placáka nebo Vratislava Brabence.
Za minulého režimu mělo slovo opravdu mnoho významů, aniž bych chtěl akcentovat psanou, čtenou nebo zpívanou formu.
Pavel Kohout patří k mým oblíbeným autorům už desítky let. Jeho Katyni si navíc dobře pamatuji z dob maturity, stejně jako ústřední postavy profesora Vlka a docenta Šimsy. Nechápu, proč se do mě osud těchto dvou aparátčíků natolik propsal, že mi i s odstupem dekád zaplesalo srdce, když jsem se o reedici stěžejního románu dozvěděl.
Než k němu přejdu, připomenu ještě tři jeho další významná díla: Bílá kniha o kauze Adam Juráče, Hodina tance a lásky a (porevoluční) Sněžím.
Katyně je proti nim výrazně rozloženější v čase. Touto optikou bych ji trochu přirovnal k románu Nebe, peklo, ráj Zdeny Salivarové. Kohout svůj specifický text, jak mnohokrát sám uvedl, psal doma, u Václava Havla stejně jako o Vlasty Chramostové. Co jméno, to pojem. V daném případě však není důležité, jak román vznikal, ale fakt, že vzniknul a byl dokončen.
Kryl napoví
Pavel Kohout na příběhu bezbranné a hodné dívenky filtruje prakticky celý komunismus, který nechal vláčet lidi i celé generace. „Andělsky krásná Lízinka Tachecí“ se nedostane na žádnou střední školu, a tak se do její budoucnosti vloží ambiciózní matka. Díky její letité známosti tak má dcera příležitost složit zkoušky na školu pro katy. Upozorním, že penologie skutečně existuje.
První test probíhá doma v koupelně a úspěch je řádně zapit. Zdánlivě kafkovský svět zavřených dveří nabírá naturalistické obrysy v druhé kapitole, kde autor barvitě a věcně hodnotí poslání kata na kalendáři doby. Pomáhá si skutečnými historickými osobnostmi a do popředí dává humanitu. Kontrast, o jakém komunisté rádi hovořili, mohu vsunout do hesla: Socialismus – mír – pokrok.
Ani tuto pasáž, jakkoli zajímavou, nepovažuji za stěžejní. Pro mě je stále nepřekonaný úsek, kdy se neteční studenti těší, jakým způsobem vykonají trest nad několika nešťastníky. Zde najdete odkaz nejen na nekompromisní procesy 50. let, aniž by padla jména prokurátorů či soudců, ale současně na prožitky členů undergroundu. Zase odkážu na Krylův Písničkařský bacil (...aby čistka neskončila v půlce, přibalili Karáska i Vokatou i Schulze, pro klid soudruhů, Benýška a Neduhu…).
Aby lidé věděli
Kohout v době vzniku Katyně prožíval těžké období i represe režimu na vlastní kůži, což je fakt, který nelze přenést ani interpretovat. Jak popíšete ránu do nosu, bolest Vlasty Třesňáka, Karola Sidona, Pavla Landovského, vyhrožování ztrátou rodiny Martě Kubišové a dalším? Jak popíšete pocity Evalda Schorma, Věry Chytilové nebo Jiřího Koláře, když nesměli tvořit?
Katyně Pavla Kohouta je sama o sobě pozoruhodná kniha. Jenom u ní potřebujete dvě věci: znalost a cit. Musíte vědět, abyste chápali načrtnuté souvislosti, a musíte cítit, abyste si dokázali představit strach a hrůzu, jakou komunistický režim (potažmo StB) aplikoval. Tady se navíc nebavím o jednom zkaženém týdnu, o odkazu na Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, ale o zničených dekádách, promrhaných talentech, zašlapaných egách a nenávratně vymazaných letech.
Pavel Kohout se přesto nezastavil, neboť věděl, že jediné, co mu komunisti nemohou vzít, nosí v hlavě.
Proto Katyni dokončil. Jako poctu statečným i pomník padlým.
Vydal ODEON.