foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz, všechny snímky/Zámeček Kajetánka byl malým klášterem mnišského řádu kajetánů
Se jménem řádu kajetánů je v Praze spojena nejedna stavební památka. Kdo ale byli ti kajetáni? Kde se vzali a kam zmizeli? A co nám tu po nich zůstalo?
Kajetáni jsou náboženským řádem, který vznikl v roce 1526 v Římě. Zakladatelem byl Kajetán z Thiene, kterému v tom pomohl Giovanni Pietro Carafa. O dva roky později stanovy posvětil papež Klement VII. a rázem byl nový náboženský řád na světě. A nutno poznamenat, že řád svazovala i na tu dobu velmi tvrdá a přísná pravidla. Kajetáni (někdy se podle Kajetána z Thiene můžeme setkat i s termínem teatíni) nesměli vlastnit žádný soukromý majetek, nesměli ani žebrat a mohli se spoléhat jen na boží prozřetelnost.
I cíle řádu byly jasné a tvrdé – boj s reformací, misionářská a charitativní činnost a výchova mládeže.
Mor s největší pravděpodobností zahubil zakladatele řádu
Itálie té doby bojovala o sto šest s morem a samotnému, tehdy ještě ne svatému, Kajetánovi se v souvislosti s potíráním morové nákazy podařilo údajně několik zázraků. I proto Kajetán přesouvá centrum řádu do morem nejvíce postiženého italského města Neapole. Tady však zakladatel umírá. Je mu 66 let a píše se rok 1547. O 82 let později je blahořečen a roku 1671 je svatořečen.
Dnes v zámečku Kajetánka najdeme prosperující restauraci
Největšího rozmachu se dostává řádu v 17. století, kdy jsou tito bojovníci proti reformaci hodně protěžováni. Na druhou stranu jejich rozšíření do celé katolické Evropy není jen výsledkem náboženské protekce, ale i tím, že se řád dokázal obklopit zástupem slavných architektů, kteří byli schopni vyprojektovat zajímavé stavby kostelů a chrámů. V tom vynikl hlavně kajetánský architekt a matematik Camillo-Guarino Guarini. Kajetánská centra vznikají kromě již těch existujících v Neapoli a v Římě také v Palermu, Madridu, Vídni, Salcburku, Mnichově, Krakově nebo Lvovu.
V Praze se uchytí kajetáni mířící do Ruska
Roku 1665 je hrstka mnichů vyslána na dlouhou misi do Ruska. Po cestě se však mají zastavit v Praze, což se jim ve stejný rok podaří, a dostanou úkol, pokusit se i tady uhnízdit tento řád. Pohostinnou náruč jim otevírá purkrabí Bernard Ignác Jan z Martinic. Nabídne jim k ubytování svůj viniční dům, vinici a nedalekou kapli Panny Marie Altöttinské. Od té doby se tomuto domu, i když projde následnou několikanásobnou přestavbou v pozdějších století, nikdy nepřestane říkat Kajetánka. A říká se mu tak dodnes. Najdeme ho na Břevnově blízko hlavní Patočkovy ulice, nedaleko od vjezdu do tunelového komplexu Blanka. Dnes zde sídlí poměrně vyhledávaná restaurace. Není to však tak dávno, kdy tu před revolucí sídlil opravdu kovaný Dům pionýrů a mládeže.
Psali jsme
V roce 1900 byl vyrobena jedna z běžných tramvají, která brázdila pražskou metropoli. U Elektrických drah Královského hlavního města Prahy dostala…
Rozhodně se však nesmíme nechat mýlit, že v době příchodu kajetánů měla Kajetánka dnešní podobu. Tehdy se jednalo jen o malý viniční domek. Kajetáni zde kromě kaple, kterou měli k dispozici, vystavěli ještě jednu vlastní. A zdejší noviciát tvořili jen tři italští řeholníci. Následně se z Kajetánky stal zámeček, nicméně po řádu tu už nebylo ani vidu ani slechu.

Kaple Panny Marie Altöttinské
Ale teď ještě na chvíli zpět proti proudu času. Domácí patron Bernard Ignác z Martinic se musel v roce 1665 za kajetány zaručit na dvoře Leopolda I., neboť svatý Kajetán nebyl ještě v té době svatořečen, ale jen blahořečen, a proto pro přijetí řádu panovaly mnohem přísnější podmínky.
Na kajetánské zázraky uvěřil i císař a jeho choť
Nicméně tři zdejší mniši – Štěpán Schiattini, Jan Comino a Salvator Gallo odvedli velký kus práce. Brzy se o jejich činnosti začalo mluvit po celé Praze a kaple Panny Marie Altöttinské se stala poutním, módním místem, kde se děly zázraky. Roku 1672 se nechal k návštěvě zlákat i samotný císař Leopold I. a o osm let se objevila jeho žena - císařovna Eleonora Magdalena. Bylo to v době, kdy ve Vídni řádil mor, ona ode dvora utekla a ve zdejší poutní kapli hledala spásu. Jednalo se o její jedinou historickou návštěvu Prahy. A kaple Panny Marie Altöttinské je k vidění na Břevnově dodnes. V hrobce pod kaplí je uložena část srdce zakladatele této kaple a českého patrona kajetánů Bernarda Ignáce Martinice. I když v posledních letech kaple poměrně sešla, nyní se připravuje její zevrubná rekonstrukce.
Kajetáni směřují na hrad
Krátce po návštěvě císařovny začali kajetáni pošilhávat po jiném lukrativnějším místě v metropoli. A povedlo se. Od hraběnky Ludmily Benigny Šternberkové se jim podařilo získat kapli Panny Marie Einsiedelnské, která se nacházela přímo pod rampou Pražského hradu. Ani tato kaple dnes už neexistuje, byla zbořena a na jejím místě existuje kavárna U kajetánů. Hned nato řád získal nedaleké dva domy, které ale šly k zemi a na jejich místě vyrostl kostel Panny Marie u kajetánů a brzy i sousední klášter, který se severní hranou dotýká Nových zámeckých schodů.
Kajetáni ve zdejším klášteře měli na starost výchovu šlechtických synů a fungovali do josefovských reforem, které roku 1783 klášter uzavřely. Během téměř sto let trvání zdejšího kláštera se podařilo místním mnichům přesvědčit Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, aby pro Karlův most zhotovil sousoší svatého Kajetána, tedy zakladatele řádu.

U zámečku Kajetánka se v Břevnově nachází i stejnojmenný rybníček ležící na potoce Brusnice
Dnes zdejší klášter znovu slouží církvi, jsou tu však usazeni redemptoristé. Po původních kajetánech je pojmenována jen zdejší zahrada – Kajetánské terasy, kterou si můžeme projít. Je odsud hezký výhled na starou Prahu.
A tím stopa kajetánů v českých zemích v podstatě končí. Dnes má řád jen zhruba 200 členů na celém světě, z toho je více než polovina kněží. Nemají ani vlastní řádový oděv a používají běžný černý kněžský talár. Ve znaku mají černý latinský kříž vyrůstající ze stříbrného nebo zeleného trojvrší ve zlatém poli.