Dokument Olgy Sommerové proti času. Psal se 6. leden 1977. A vznikla Charta

16. 11. 202113:30

foto: Hans Štembera/Shromáždění k výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla na pražském Václavském náměstí

V roce 1975 se v Helsinkách konala konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Závěrečný akt, včetně oddílu věnovanému dodržování lidských a občanských práv, podepsali také nejvyšší představitelé Československa. A právě nedodržování těchto práv na příkladu procesu se skupinou Plastic People Of The Universe bylo rozbuškou občanské iniciativy, která kritizovala politickou a státní moc v ČSSR.

Šestého ledna 1977 vychází prohlášení Charty 77 podepsané 241 signatáři v čele s prvními mluvčími Václavem Havlem, Jiřím Hájkem a Janem Patočkou. O jak velká jména šlo, o jak velká jména jde, naznačí televizní rekapitulace Jana Šterna a Olgy Sommerové, již budou moci diváci vidět v rámci festivalu Nezlomní a obětovaní 2021.

Po více než dvacet let byla Charta 77 svědomím demoralizované společnosti a také společenstvím různorodých lidí, kteří cítili jako podstatné veřejně říci své NE pokrytecké dvojí morálce, cenzuře a politickému pronásledování i za cenu, že se toto pronásledování nevyhne ani jim. V čele Charty se postupně střídali mluvčí, tedy lidé, kteří zaštítili aktivity CH 77 svým jménem a zároveň na sebe soustřeďovali největší tlak ze strany režimu. Jací byli?

V prvním díle původně třídílné televizní rekapitulace Jana Šterna a Olgy Sommerové nechávají nahlédnout do svých životů názorů Václav Havel, Jaroslav Šabata, Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová, Jiří Dienstbier, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt, Václav Malý, Radim Palouš, Petruška Šustrová, Anna Šabatová, Jan Štern a Dana Němcová „Měla jsem dvojí radost,“ říká režisérka Olga Sommerová. „Za prvé, že se setkám s těmi statečnými lidmi, a za druhé, že mám čest zaznamenat jejich svědectví o husákovském režimu a lidské potřebě nemlčet ke lži a manipulaci.“

Cena festivalu. Foto se svolením Muzeum paměti XX. století

Z programu pětidenního festivalu redakce PrahaIN.cz doporučuje také další významná díla. Všechny promítalo kino BIO OKO.

Jako první vybíráme Brněnský Listopad režiséra Jiřího Voráče.

Ten byl v roce 1989 zakládajícím členem studentského stávkového hnutí a Občanského fóra v Brně. Nyní je autorem střihového dokumentu z archivů České televize a nezávislých zdrojů. Zatímco mnohé pražské záběry okamžiků sametové revoluce už jsou dnes téměř ikonické, atmosféra listopadu 1989 v moravské metropoli a na dalších jihomoravských místech zdaleka tak známá není. Dokument obsahuje řadu dosud nezveřejněných záběrů a v kombinaci oficiálního zpravodajství, pouličních anket a bezprostředních reportáží přináší autentický, lokální a všednodenní pohled na listopadové události. Na pozadí velkého příběhu nadšení a přesvědčení ukazuje obraz malých dějin plný paradoxů, kouzla nechtěného i humoru. A to včetně například technických obtíží s „provozem“ revoluce.

František „Čuňas“ Stárek provede návštěvníky pořadem složeným z unikátních dokumentárních filmů, který vznikl v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů „Historie českého undergroundu“. V jeho rámci lze vidět amatérské filmy, cvičení studentů FAMU i profesionálně vedené dokumenty, věnující se tématu undergroundu. V kontrastu k nim jsou zařazeny ukázky propagandistických pořadů Československé televize či instruktážní film Stb, které dnes působí až komickým dojmem. Zatímco knihy se za totality opisovaly, domácí kopírování osmimilimetrových filmů nebylo prakticky možné. Nelze tedy mluvit o filmovém samizdatu, ačkoli filmové materiály vznikaly v podobně neoficiálních podmínkách. Protože většina obrazové dokumentace zůstala jen v jednom originále, jsou dnes k dispozici často jen vzácná torza, jejichž zbytky nenávratně zmizely při domovních prohlídkách nebo byly osvětleny rukou příslušníků bezpečnosti. Tyto snímky tedy nejenže dokumentují svou dobu a události vážící se ke svobodomyslné nonkonformní komunitě „mániček“, ale mají také samy své vlastní, nezřídka dramatické příběhy.

Dalším tipem bude Paralelní portrét režiséra Jaroslava Brabce. Je zaměřen na jednu z nejvýznamnějších žen samizdatu, na herečku Vlastu Chramostovou. Ta na kameru otevřeně hovoří o svých ambicích, které ji vedly k účinkování v prorežimních filmech, o mefistofelských pokušeních ze strany Státní bezpečnosti, rodinné tragédii, okupaci v roce 1968, bytových představeních i výrobě lamp, která je za normalizace živila. S revolučními událostmi 1989 se oba dočkali rehabilitace a Vlasta angažmá v Národním divadle. Paralelní portrét je ale kromě umělecko-politické výpovědi především vtipným i dojemným příběhem výjimečného a přes hádky i sršatosti neobyčejně láskyplného manželství, které oběma pomohlo přečkat temná léta i hluboké osobní krize.

Posledním doporučením bude Věž smrti Kristiny Vlachové. Tisíce vězňů beze jména vykonávalo v minulosti trest v nelidských podmínkách uranových dolů na Jáchymovsku. Věž smrti se nazývala neblaze proslulá třídírna uranové rudy v komunistickém pracovním táboře ve Vykmanově u Ostrova v okrese Karlovy vary. První část dokumentu uvádí diváky do reality padesátých let. Mozaika vzpomínek je pak podložím Lukešova případu a jeho soudního procesu s bachařem Vlačihou (s přezdívkou Hezoun). Spolu s dokumentováním nepochopitelně se vlekoucího procesu snímek postupně více než realitu 50. let akcentuje tristní stav současné justice a neochotu soudů nazvat i ve svobodných poměrech zlo zlem a alespoň symbolicky jej potrestat.

Muzeum paměti XX. století, organizátor festivalu, vzniklo 17. listopadu 2019 jako zapsaný ústav, jehož zakladatelem je hlavní město Praha

Cílem je vytvořit moderní muzeum, koncipované jako vzdělávací a otevřená kulturní instituce ve službách společnosti, která uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné i nehmotné doklady týkající se nedávné historie. Zaměřuje se na klíčové události 20. století a dějiny Československa, zejména období dvou totalitních režimů. Vzorem pro její činnost jsou již existující zahraniční muzejní instituce, například Muzeum historie holokaustu, které je součástí Jad Vašem v Jeruzalémě, Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě, Muzeum II. světové války v Gdaňsku, Dům teroru v Budapešti, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Topografie teroru v Berlíně.

Ze zakončení festivalu. Foto se svolením Muzeum paměti XX. století