foto: Aerofilms, pro média/Lena Dunham a Stephen Fry v hlavních rolích filmu Rodinný poklad.
Bez velké pompy, potichu a nenápadně vstupuje do českých kin jeden z nejnadějnějších snímků letošní sezóny. Přesně uprostřed prázdnin bude mít premiéru snímek Rodinný poklad.
Tento německý film je aspirantem na ocenění v evropských filmových cenách BAFTA, a pokud bude vhodná konstelace, nemělo by nikoho překvapit, že by se mohl objevit i v nominacích na Oscara. To jsou ale jen spekulace, protože netušíme, jak jinak plodná byla letošní německá filmová úroda. Úspěšný start si však snímek odbyl na letošním berlínském mezinárodním filmovém festivalu.
Rodinný poklad je nádhernou ukázkou toho, jak lze i dnes natočit dojemný, laskavý, občas lehce ironický snímek s vážnou tématikou, a to všechno za poměrně nízkých nákladů a v úzkém hereckém obsazení.
Téma holokaustu patří k nejzobrazovanějším tématům světové kinematografie. Není těžké vyvolat v divácích sklíčenou náladu, pokud zasunete děj filmu za zdi koncentračního tábora, kde trpí zbídačelé židovské oběti. Není složité dojmout diváky, když jim naservírujete film plný zvráceného násilí druhé světové války.
Režisérka Julia von Heinz ale tyto pomocné věci nepotřebuje. Dokáže vystavět dojemný příběh i přesto, že jediný záběr na koncentrační tábor v Osvětimi je ten, když hlavní hrdinové společně s polskou průvodkyní projíždějí kolem objektu v golfovém vozíku a průvodkyně jim automaticky s monotónním typicky průvodcovským přednesem sděluje: „Do tábora musí návštěvníci chodit pěšky, auto mohou použít pouze ti, kteří tábor za války přežili.“ „Tak alespoň k něčemu bylo dobré, že jsem tady byl,“ odvětí suše otec na sedadle golfového přibližovadla.
Židovský šedesátiletý otec Edek žijící v New Yorku čerstvě ovdověl a jeho dceru, rozvedenou pětatřicátnici Ruth, napadne udělat si společně cestu do otcovy rodné země Polska. Píše se rok 1991 a střední Evropa začíná teprve svobodně dýchat a nedokázala se zbavit ještě popraskaného šedivého nátěru vazala Sovětského svazu.
I proto je film Rodinný poklad vlastně nádhernou roadmovie. Na začátku nemůžeme najít v kulisách omšelé Varšavy dva rozdílnější hrdiny než ty, kteří tam dorazí letadlem každý sám z New Yorku.
Ona přiletí včas, ale musí několik hodin čekat, protože otec se zapomněl v letištním knihkupectví. Ona má v rukou pevný itinerář, on ji neustále oslovuje roztomile Tykvičko a hází jí do všeho vidle.
Dceru Ruth trápí mnoho skutečností. Neví a netuší, kde jsou její kořeny, otec o historii rodiny nemluví. A protože jediný přežil holokaust, ona se nemůže na tisíce otázek nikoho zeptat. Proto hltá stohy knih o II. světové válce a trpí. Snídá pouze zrníčka a její životní asketismus se podepsal i na rozpadu jejího manželství.
Otec Edek o historii mlčí, protože v sobě nese tíživé vzpomínky na lodžské ghetto a tábor v Osvětimi, tak ví, jak je život vzácný a křehký. I proto si chce každou minutu zbývajícího života užít, a to i přesto, že to může na jeho dceru působit nepochopitelně a pokrytecky.
Varšava je polkne svými šedivými bahnitými ulicemi nepřipravené. Ruth navíc chybí jazykové dispozice, protože polsky jako její otec nemluví. Oba najednou postupně zjišťují, že antisemitismus vlastně nikdy neskončil, a víc než historický odkaz je pro Poláky mocnější šustot amerických dolarů.
Postupně Edek dochází ke zjištění, že místa, která jako mladý kluk znal, v podstatě už neexistují. Z rodných domů jeho a jeho mrtvé ženy zbyly vlastně jen rozpadající se barabizny. A přesto v tomto naprosto nehostinném prostředí začínají otec s dcerou nakonec nacházet společný pohled na život, a hlavně cestu jeden k druhému.
Film by rozhodně nemohl být tak úspěšný bez brilantního výkonu obou hlavních hrdinů. Otce Edeka si zahrál úspěšný a často obsazovaný britský herec Stephen Fry. Známe ho z filmů jako Ryba jménem Wanda, fascinující britské detektivky Gosford Park anebo jako bezchybného představitele Oscara Wilda ve stejnojmenném životopisném filmu.
To Lena Dunham je typickou newyorskou herečkou, která má na svém kontě už Zlatý Glóbus a deset let staré ocenění pro nejtalentovanější mladé umělce. Jejím dosavadním vrcholem byly snímky Girls a Nábyteček.
Divák se ale nemusí bát, že na něj čeká ve filmu Rodinný poklad jen skepse a teskná nálada. Je tu i řada vtípků, které ale vycházejí spíš z dočasného sdílení životních osudů otce a dcery. „Tati, převlékl si se? – Samozřejmě, že jsem se převlékl. - Tak proč máš na sobě už z Varšavy pořád stejný žloutek od snídaně,“ to je jen typická ukázka vzájemné konverzace u snídaně.
Tady začíná otec Edek chápat postoje své dcery Ruth. Zdroj: Aerofilms, pro média
A jak se pomalu chýlí ke konci jejich spanilá cesta Polskem, tak i oni dochází ke své katarzi. V ní si ovšem své úlohy vymění. Ona pochopí, že život se musí prožít, nikoliv protrpět. A jemu dojde, jak důležité je si uvědomit vlastní kořeny. A k tomu je dovede dvojice lopat, jeden zimník, předražený čajový servis a falešný požární poplach v krakovském hotelu.
Přesto patří německý film Rodinný poklad k těm, které někdy pomohou v chápání světa a života víc než kupa dokumentárních snímků. Vidět tento film je mnohem důležitější a potřebnější než jakákoliv učebnice historie. Umožní nám to totiž pochopit daleko víc, jak děsivě události druhé světové války zasahovaly do životů lidí.
Film Rodinný poklad vstupuje do českých kin 1. srpna 2024.