foto: Zdroj: Dawson Production/Členové zahraniční redakce Československého rozhlasu právě natáčejí kompromitující reportáž.
Nejočekávanější český film letošní sezóny je tady. Jmenuje se Vlny a obrovské pozdvižení vyvolal už na letošním karlovarském filmovém festivalu. Nadšení diváci snímek dovedli až k ceně za nejoblíbenější divácký film.
Vlny jsou třetím filmem herce a režiséra Jiřího Mádla. Definitivně tímto snímkem za sebou Mádl zavřel kapitolu dospívajícího mládí Rafťáků a Snowboarďáků, a to myslím jen v tom nejlepším slova smyslu, a definitivně celému filmovému českému světu hlasitě řekl: „Mám i jiné tváře, talent a vy se mnou musíte počítat i nadále.“
Film Vlny je politický snímek se společenským přesahem, nese s sebou výrazné prvky thrilleru, ale je to hlavně oslavná óda na rozhlasovou práci. Na ten nikdy nekončící boj s informacemi, s časem, s vteřinami a s červeným světlem ve studiu s nápisem VYSÍLÁ SE. Hrdiny jsou členové Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu na sklonku revoltujících a přelomových 60. let minulého století. Děj filmu sleduje jejich příběhy v době, kdy česká společnost prožívala radost z uvolňujících se politických vztahů, z postupné demokratizace a v době nadějí, že bude snad lépe.
Téma osudového roku 1968 bylo v naší kinematografii opravdu prozkoumáno a zobrazeno už mnohokrát a přinést něco nového k tomuto tématu je už téměř nemožné. Mádlovi se to nemožné ale nakonec přeci jen povedlo. Zaměřil se totiž na události srpna 68 v podstatě pouze ve stěnách budovy Československého rozhlasu a mnohé nevyjasněné historické otazníky tak dostaly díky jeho zpracování jasnější kontury, dokonce snad i odpovědi.
Členové redakce se nechtějí nechat dotlačit stranickou kritikou ke zdi, volají po svobodě slova, vícezdrojovém zpravodajství, ale to je samozřejmě trnem v oku nejen vedení rozhlasu, ale hlavně stranickému aparátu. Začíná boj o pravdu, který je zkalen špicly, udavači a náhlými raziemi Státní bezpečnosti. Ani jedna ze stran nemíní ze svých pozic ustoupit a všechno nezaměnitelně směřuje k 21. srpnu 1968.
Příběh ale začíná o posledním říjnovém večeru 1967, kdy studentům kolejí na Strahově už došla trpělivost s tím, že měli na pokojích zimu, občas netekla voda, ale dokonce i tmu. Vydali se proto od studentských ubytoven do centra Prahy v pokojném průvodu, za skandování: „Chceme světlo!“ Heslo, které by se možná dalo i politicky obrátit a překroutit, však svými pendreky zlikvidovali policajti a milicionáři hned pod Pražským hradem. A právě tady do hry vstupuje dvojice dvou bratrů, jejichž osudy se tak výrazně protnou právě s elitou Československého rozhlasu na Vinohradské třídě.
Herecká a tvůrčí delegace na novinářské premiéře filmu Vlny ve Slovanském domě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Mádlův film popisuje reálné události, a to i přesto, že určitá míra režisérské, a hlavně scénáristické licence tu je. To vše ale slouží k tomu, aby děj byl pro diváka více ucelený a on se neutopil v množství nabízených postav. I přesto to pro scénáristu Mádla a jeho tým znamenalo ohromné množství hodin rešerší, pátrání v archívech a mezi pamětníky.
Filmovému týmu se povedlo vystihnout i historickou náladu rozhlasových studií a kanceláří, což můžu jako bývalý dlouholetý rozhlasák potvrdit, a to i přesto, že jsem pochopitelně 60. léta v rozhlase nezažil. Nicméně socialistický rozhlas příliš na obnovu technologií netlačil, a tak ještě v 90. letech se třeba pracovalo na mnoha vysílacích pracovištích ještě s rozhlasovými pásy.
Mádlův film překypuje dramatickým střihem, hudbou a vůbec prací s emocemi a je nutné poznamenat, že jeho stopáž 130 minut uteče, aniž by vás napadlo podívat se na hodinky.
Těžko se bude něco vytýkat i hlavním hereckým představitelům. I když je za hlavní postavu považován mladík Tomáš, který se dostane na pozici technika Redakce zahraničního života v podání Vojtěcha Vodochodského, tak rozhodně na filmovém celuloidu je těch hlavních hrdinů hned několik. Celá zahraniční redakce v hereckém obsazení Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Martin Hofmann, Vojta Kotek nebo Petr Lněnička.
Je jen smůla, že se původní členové zahraniční redakce Československého rozhlasu uvedení snímku už nedožili. Poslední z nich Luboš Dobrovský, který byl po sametové revoluci nejen vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, ale také ministrem obrany i velvyslancem v Rusku, totiž zemřel před čtyřmi lety.
Zajímavě pracuje Mádl ve svém filmu s hudebními motivy. Autentické hity Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové, Hany Ulrychové či Waldemara Matušky nejsou jen podkresovou hudbou, která vyplňuje prázdná místa filmového pásu, a Mádl je nepoužívá jako ostatní jen pro dobové připodobnění, ale hraje si s textem, hudbou a rytmem jako posunovatelem děje. Jediná věc, která to naruší, jsou použité Čerešně Hany Hegerové, které se minuly s dějem nejen časově, ale i obsahově.
O to překvapivější je závěrečná skladba Vlny, kterou nazpívala Ewa Farna. Neuvěřitelně současná a rytmická hitovka dává divákovi na srozuměnou, že příběh 55 let starý může mít své přesahy i do současnosti.
Když nad tím tak přemýšlím, nevím, co se dá filmu Vlny Jiřího Mádla vytknout. Je to jeden z nejucelenějších projektů posledních let, který nabízí nejen vysokou kvalitativní profesionální a uměleckou laťku, ale také, a to je dost překvapivé pro českou kinematografii, vzácně sjednocené a vyrovnané všechny složky filmu. A to všechno na evropské úrovni.
Už teď se dá říct, že to bude s největší pravděpodobností největší kandidát na výroční filmové ceny Českého lva. Nebál bych si tipovat, že ho nemine hlavní cena, cena za režii, scénář a pak také kupa technických kategorií. Střih a zvuk se dají překonat jen stěží. Jen s těmi hereckými výkony si nejsem až tak jistý. Vlny jsou totiž kolektivním filmem, kde rozsahem žádná z postav netyčí, a tak je možné, že v těchto kategoriích uspějí snímky s výraznějšími hereckými party. Přesto největším kandidátem na lva z filmu Vlny je za mě bezesporu Stanislav Majer ve vedlejší roli za ztvárnění šéfa redakce Milana Weinera.
Abych ale nebyl tak nadšený z filmu, neopomenu si malé rýpnutí, které však na kvalitu nabízeného snímku nemá vůbec žádný vliv. Milý a vážený režisére Jirko Mádle, když odbojní redaktoři vysílají v srpnu 1968 z pionýrského studia, jen stěží se tam může objevit na stěně studia víla Amálka. Tento večerníček spatřil světlo světa až o pět let později a v době sovětské okupace neexistovala ještě ani pohádková tištěná předloha. Křemílek už na stěně být mohl, i když jen o fous, protože tento večerníček měl premiéru v červnu 1968.
Ale jinak, všechna čest, klobouk dolů a dík za krásný film.
Film vstupuje do českých kin 15. srpna.