foto: CinemArt, pro média/Lucie Žáčková a Jan Hájek dominují filmu Manželé Stodolovi.
O takový prequel, řečeno filmovou řečí, pro recenzi k filmu Manželé Stodolovi se vlastně nechtěně postaral zhruba devítiletý klučina, který si vedle mě v den novinářské premiéry stoupl po ránu v tramvaji. Na mobilu si nevypnul zvuk a celou cestu ze Smíchova až do Jindřišské ulice střílel. Během deseti stanic zabil na mobilní hře desítky lidí, a kdyby krev mohla z mobilu vytékat, vyplavilo by to celou tramvaj.
O několik hodin později se pár novinářů slovně pustilo do režiséra, scénáristy a představitelů hlavních rolí tohoto nového českého filmu. Vše se točilo kolem v poslední době tolik omílané otázky, zda ukazovat a zobrazovat činy skutečných vrahů na filmovém plátně. Zda tím neposilujeme vlastně jejich snahu vstoupit hroznými činy do povědomí lidí. Zastánci krátkozraké a falešné etiky a morálky mleli ve vleku tragických a velmi smutných událostí z prosince loňského roku na FF Univerzity Karlovy, že je to nemorální a nemělo by se tak dít. A že by se zlo nemělo v podstatě vůbec ukazovat.
To je ale naprostá hloupost. Právě zlo ukazovat musíme. Jen tak ho dokážeme rozpoznat, rozklíčovat, najít podhoubí, z kterého vyrůstá, ukázat na jeho nepravosti a potrestat ho. Za mě je daleko horším zlem než film Manželé Stodolovi výše zmiňovaný chlapec, který na mobilu zastřelí během cesty do školy, na koho narazí. Tito strážci falešné morálky by měli brojit spíš proti těmto věcem. Je s podivem, že mlčí, když nám stejné filmy o masových vraždách v USA a kdekoliv ve světě pouštějí naše televizní stanice. Jen si vzpomeňte, jak všichni žasli nad výkonem Charlize Theron, která ztvárnila oscarovou postavu vražedkyni ve filmu Zrůda. Samozřejmě podle skutečné události. Jen se to odehrálo v USA. Podle jejich krátkozrakého uvažování bychom asi měli ze světa vymýtit všechny filmy o druhé světové válce, protože co byli Hitler a Stalin? Nic jiného než šílenci usilující o pozornost světa, kteří proto, aby se stali nesmrtelnými, se neštítili žádné šílenosti.
Manželé Stodolovi byli jiní. Šlo pochopitelně o nesmírně zrůdný manželský pár, který využíval nezájmu společnosti, která si nevšímala a nestarala se o staré a osamocené lidi. V několika obcích Středočeského kraje oba manželé zavraždili celkem osm lidí, které následně okradli o jejich úspory.
Vražednou sérii se podařilo ututlat také kvůli tomu, že Stodolovi maskovali své skutky jako nešťastné náhody, popřípadě jako sebevraždy. A policejní složky, v tomto případě příliš liknavé, se nechali uchlácholit statistikami o tom, že sebevražd seniorů přibývá a v rámci šetření finančních prostředků se u smrti starých lidí spokojili s ohledáním mrtvol, nikoliv se soudní pitvou. Tolik všeobecně známá fakta, která jsou s případem spjata.
Těžká, ale bravurní volba
Ve filmu se ale nic z toho nedozvíte. Režisér a spoluscénárista Petr Hátle a scénárista Tomáš Hrubý stáli před extrémně složitou otázkou: Jak příběh na plátno převést a jak ho zobrazit? Možností se nabízely desítky, a co si budeme povídat, za jakoukoliv volbu by byli oba pánové nespravedlivě pokáráni.
Hátle a Hrubý v podstatě nevytvořili kriminální snímek, ale především, a hlavně, mistrný film o manipulátorství. Jeden takový vytvořila rok před sametovou revolucí Irena Pavlásková a nazvala ho Čas sluhů. Její Dana byla manipulátorkou non plus ultra a svého ukradeného manžela Milana (Karla Rodena) byla schopna vmanévrovat až na samotnou hranu zákona. Roden nátlak ustál, protože se mohl opřít o mentální a materiální oporu, kterou mu tehdejší příběh nabízel.
Dana a Jaroslav Stodolovi si pochutnávají na segedínu. Večeří však v přítomnosti dvou mrtvol. Foto: CinemArt (pro média)
O 36 let později Hátle s Hrubým představují další mistrnou manipulátorku, shodou okolností také Danu. Ta do svých tenat vpřede méně odolného Jaroslava, kterého od pádu do temnoty zločinu nemůže zachránit a nezachrání vůbec nic.
Násilí ve filmu téměř není
Scénáristé měli možnost vytvořit kriminální příběh, kde budeme sledovat páchání vražedné série, tápání policie, vyšetřování na místech činů, sbírání forenzních důkazů, vytvořit zkrátka takovou českou obdobu Kriminálky Las Vegas, ale rozhodli se celý příběh osekat až na dřeň.
Nechat a nabídnout divákovi jedinou dějovou linku. Linku manipulace a vznikající závislosti. Před očima diváků se tak obnažuje příběh, který nám dává poznat, jakých prostředků využívala zvrhlá Dana, jak manipuluje svým manželem, jak ho pomalu, aniž by si to uvědomoval, sune tam, kde ho chce mít.
A při tomto režijním a uměleckém záměru už je pak zcela zbytečné ukazovat práci policie. Ve filmu je tak minimalizována, vlastní vyšetřování je zcela mimo zájem tvůrců.
Tento záměr tak umožňuje potlačit i vlastní proces zabíjení. Ten se na plátně téměř neobjeví, oko kamery nepotřebuje zachycovat utrpení obětí, jejich krev, vše je skryto. A možná i kvůli tomu vyniká děsivá citová otupělost hlavních postav.
Toto pojetí, za které tvůrcům tleskám a dávám palec nahoru, pak dokonce staví mimo zájem kamery i vlastní soudní proces a náhodné zatčení vražedného páru na rozmočeném poli je pak pojato téměř jako zpomalená rozplývající se dohra velkého milostného příběhu.
Važme si toho snímku, nehaňme ho
Samotným vyvrcholením obludné love story je rozvodový soud, u kterého se sešli mlčky a bez jakéhokoliv kontaktu oba manželé už jako vězni odsouzení k doživotnímu odnětí svobody. Až tehdy Jaroslav poznal a pochopil, jak odporně byl zneužit.
Hátlův film Manželé Stodolovi si vystačil i bez náročných a velkolepých scén. Jsou minimalistické, omšelé, temné. Nenajdeme tu akční scény, někdy by se mohlo zdát, že je příběh rozvleklý, stejně jako život malých středočeských obcí pro zkaženou Danu a jejího muže Jaroslava.
Tak ty jsi řekl o mé Danušce, že je štětka? Foto: CinemArt (pro média)
Mimochodem ponurost exteriérů tvůrci objevili na Zručsku, v místech a obcích, kde žili a vraždili skuteční Stodolovi.
Film svoji vizuální stránkou působí jako absolventský film, ale svou kvalitou přesahuje drtivou většinu současné české produkce. A to k tomu musíme připočítat ještě fakt, že pro Hátla se jedná vlastně o hraný debut, protože zatím sklízel úspěchy pouze s dokumentární tvorbou.
Herci naplnili film mistrnými výkony
Je celkem jasné, že film Manželé Svobodovi stojí na skutečně vrcholných výkonech obou hlavních představitelů Jana Hájka, a především Lucie Žáčkové, které scénář poskytl ještě o něco větší prostor než Hájkovi. Zpodobnění obou herců se skutečnými postavami je až zarážející, což dokazuje i filmový plakát, který si pohrál s nejznámější fotografií manželského páru.
Oba protagonisté se musejí opírat jen o svoje výsostné herectví. Textu je ve filmu minimum a souvětí zde téměř neexistují. Opírat se oba musí jen a jen o své dovednosti. Hájek se nechal pro natáčení ostříhat, aby vynikla nepravidelnost jeho lebky a obnažil dokonce i zranění z dětských let, kdy herce pokousal v obličeji pes. Všechny tyto drobnosti tvůrci dokonale využili ve scénáři.
I Žáčková procházela vizuálními přeměnami a filmové plátno ji pomohlo přetavit zkušenosti s manipulátorskou postavou Lady Macbeth z Činoherního klubu, kde zářila po boku Martina Fingera.
Oba dva hlavní představitelé si výkonem ve filmu Manželé Stodolovi řekli, když ne přímo o sochu Českého lva v příštím roce, tak alespoň o hodně váženou nominaci. Bohužel mám obavy, že celkové morální klima v naší zemi jim ji však do rukou nenahraje.
Bohužel, vše nasvědčuje tomu, že stejně jako při udílení nejvýznamnějších amerických filmových cen Oscar i u nás bude v nejbližších letech umělecký výkon a hodnota díla to poslední, co bude o vítězích rozhodovat.