foto: Davis Entertainment, pro média/Predátor: Nebezpečné území
Vymyslet v současné době něco nového, to máte jako s chemickými prvky. Dá to zabrat, výsledek je přesto nejasný. K sepsání recenze mě určitě nepřivedly chemické pokusy, ale moje nedávné hodnocení „hitu“ The Rip.
Před pár dny se objevil na platformě Netflix a ani s odstupem času nechápu, co se na tom může někomu líbit. A vlastně chápu. Líbit se může zejména těm, kteří neviděli nic lepšího.
Ohledně pokračování Predátora jsem taky trochu váhal, zda mám, či nemám pustit. Hamletovskou otázku jsem vyřešil na sklonku roku, kdy jsem viděl jeho premiéru. K filmu jsem se ovšem ještě jednou vrátil, záměrně, a právě proto, abych ho trochu porovnal s bijákem The Rip.
Nejprve se vrátím do osmdesátek. Když John McTiernan představil svůj trhák, byl už Arnold Schwarzenegger celebritou. A taky pořádný chlap, stejně jako Carl Weathers a Bill Duke. Film byl novátorský, nekompromisní, explicitní a tvrdý. Na konec 80. let (1987) šlo o zářivý počin.
Pokračování trvalo jen tři roky a místo svalů jsme se podívali na odvrácenou stranu Hollywoodu. Režisér Stephen Hopkins nepředvedl nic extra a sázka na Dannyho Glovera dala tušit, že se spíše pobavíme. Osobně jsem se však moc nesmál. Ani u dvojky, ani u dalších pokračování a crossoverů, jako byl Prey (2022) či Alien vs. Predator (2004).
Nejnovější zpracování Dana Trachtenberga mě v tomto směru naprosto učarovalo. Nejenže jsem se vrátil do dětských let a pomalu si představil Burianovy mamuty, zároveň jsem pochopil, jakou krásu ukrývá jednoduchost a nápaditost.
Kouzelný svět
Tak třeba v momentě, kdy jedna z postav (robotka) nemá nohy. Respektive má a fungují odděleně od zbytku těla. Když si pak rukou plácne s ploskou, vyloženě jsem se zasmál. Přesně tyto hlouposti razil Spielberg v celé sérii s doktorem Indym.
Děj je také dost odlišný, kdybych měl srovnávat.
Současný Predátor je vyvržen svým klanem, a aby si dokázal uhájit čest a získal vlastní plášť neviditelnosti, vypraví se na vzdálenou planetu plnou nebezpečí, narafičených pastí, monster a přírodních úkazů. Nad těmi jsem si mnohokrát povzdychl, protože byly skvěle vymyšlené, a přitom funkční.
Kromě Zdeňka Buriana snímek nabízí mnoho dalších motivů. Třeba Pána prstenů. Není to o žádné hlubší myšlence, i tak je závěrečná scéna smíření kouzelná. Není totiž patetická, naopak je velice uvěřitelná.
Predátor: Nebezpečné území (2025) je fascinující mix hravosti, pošetilosti, fantazie, touhy nevzdat se i ponaučení. Podle mě z nové verze musel zajásat i Arnie. (Opožděně) hodnotím 80 procenty.