RECENZE: Return to Silent Hill. Raději AZ-kvíz, děkuji

Ještě na vysoké škole, tedy před zhruba dvaceti lety, jsem viděl první Silent Hill režiséra Christophera Ganse. Natočil ho ve svých 46 letech a musím uznat, že dusnou atmosféru si pamatuji dodnes. O hrách ani nemluvě, ty mě bavily neuvěřitelně. Jen k málokteré sérii se dokážu vracet.

Jenže dvacet let je dlouhá doba. Konkurence přitvrdila, divák dnes mnohdy nerozezná realitu od digitálně vytvořené fikce. Čekání na Gansovu dvojku se tak výrazně protáhlo. Od loňska jsem se na ni těšil, dokonce jsem si znovu zahrál i původní PC hry. Jenže pak dorazily první recenze a já začal váhat, zda se do novinky vůbec pustit.

Gansovi je dnes 66 a v posledních letech se pod žádný výrazný hit nepodepsal. Nic naplat, sérii mám natolik rád, že jsem se do sledování, a následně i do psaní této recenze, přesto pustil. A přiznávám, píše se mi těžko. Z filmu jsem byl doslova zklamán. Postrádal jsem napětí, gradaci, smysluplnou zápletku. A o maskách či speciálních efektech raději nemluvím, působily až školácky.

Vezmu to postupně. Prvních dvacet minut se prakticky nic neděje. Sledujeme neúspěšného malíře, který se bezcílně potácí životem, až skončí v zapadlé díře, kde se porve. Už tato scéna mi lezla na nervy. Postavy byly přehnaně nalíčené, nepřirozené, zkrátka málo uvěřitelné.

Už se mám bát?

Pokračujme. Ochranka muže vyhodí mezi kontejnery, on se oklepe, sedne do auta a dorazí do města jménem Silent Hill. Aniž by mu připadalo zvláštní, že ulicemi bloudí lidé s otevřenými puchýři a zvrácenými vizemi, rozhodne se najít svou ztracenou lásku.

Šedivou, ponurou atmosféru přerušují flashbacky jeho dřívějšího šťastného života. Upřímně? Vysvětlení těchto událostí mě ani nezajímalo. Bylo mi to lhostejné.

Hrdina se potuluje sklepeními a byty, honí nadpřirozené bytosti, aniž by si ušpinil kabát nebo přišel o ležérní účes. Nejí, nepije, nevypadá vystrašeně. Další nesmysl. Když na scénu vstoupí ikonický Pyramid Head z herní série Silent Hill 2, smíchy jsem se málem zlomil v pase. Jestli tohle má být napětí, pusťte si raději doktora Lectera. Klidně bez zvuku. Stačí sledovat kameru a oči protagonistů. To je skutečné mistrovství!

Film, který je mimochodem obsahově téměř prázdný, jsem nakonec dokoukal. Už v jeho druhé polovině jsem se ovšem těšil domů na AZ-kvíz, kde mě prémiové políčko s hodnotou 15 tisíc korun bavilo víc než celé Gansovo dílo. Finalistovo klikání mi přineslo větší uspokojení než snímek, na který jsem roky čekal…

Škoda. Víc k tomu říct nedokážu. Za odvahu a výdrž dávám 40 procent. A v tom se s ostatními recenzenty bohužel nijak neliším.

Nesmím zapomenout na hudbu, složil ji vynikající Akira Yamaoka.