RECENZE: Válka policajtů. Rytmus jako šéf východoslovenské mafie (ne)uspěl

22. 02. 202420:09
RECENZE: Válka policajtů. Rytmus jako šéf východoslovenské mafie (ne)uspěl
foto: CinemArt (pro média)/Jakub Štáfek a Patrik Rytmus Vrbovský jako ti zlí ve filmu Válka policajtů.

V první řadě je nutné vytknout tvůrcům československého, ale spíš slovenskočeského, filmu Válka policajtů nedostatek invence. Proboha, koho napadlo nazvat film naprosto stejně jako dva poměrně věhlasné filmy, které si už dobyly místo ve filmovém ráji?

Každého muselo napadnout, že nový snímek bude srovnáván zákonitě s francouzskými filmy z roku 2004 a 1979. A z tohoto srovnání nevyjde jako vítěz, tím ale rozhodně nechci říct, že slovenskočeský počin je špatný. Ale pěkně od začátku.

Teď nám nějak frčí devadesátky, chtělo by se říct hned po návštěvě kina. Režisér Rudolf Biermann je využil také. A v tomto čase nás zavádí kamsi na východní Slovensko do trojúhelníku mezi Kežmarok, Poprad a Prešov. Právě tady se odehrává děj filmu Válka policajtů, který vznikl na motivy knihy Arpáda Soltésze.

My Češi-Slováci policejní filmy moc neumíme. To je filmový žánr, který se daří spíš Francouzům nebo Italům. Pozor, nemluvím teď o žánru kriminálním, ale policejním. Základní rozdíl mezi nimi je v tom, že kriminální film řeší případ, policejní snímek sice taky, ale do toho tam jsou jisté rozbroje v policejních složkách, často korupce, vydírání, a vůbec tento žánr vnáší jakýsi sociálněkritickomorální aspekt navíc.

Policejních filmů byly natočeny stovky a další stovky ještě vzniknou. Proto vlastně hodnotit děj je docela obtížné, protože obsahovou linkou se v podstatě od sebe vůbec neliší. Máme tu hlavního hrdinu. Je to osamělý policejní vlk, který sice nejde vždycky cestou zákona, nicméně morálně je čistý a chce společnost očistit. Dostává k sobě nového parťáka, kterému zpočátku vůbec nevěří, ale pak zjistí, že to vlastně žádný hajzl není, a tak jdou do boje za spravedlnost ruku v ruce oba.

Hlavní hrdina kapitán Miky Miko (Alexander Bárta) se svoji milenkou lékařkou (Anežkou Petrovou). Zdroj: CinemArt (pro média)

Jenže pak se něco hodně pokazí a hlavní hrdina kráčí parťákovi na funus a je potřeba jeho smrt pomstít a rozehrát tu slibovanou válku policajtů. Že nevíte, kterého filmu děj popisuji? Vždyť to říkám, jako vejce vejci jsou si ty scénáře vzájemně podobné.

Možná by to šlo oživit charakterovými znaky, tady bych trošku apeloval na budoucí scénáristy, aby dalším policajtům dali do vínku něco jiného než stále se opakující šarži. I tento policajt, kapitán Miky Miko (Alexander Bárta), je muž, který nejde pro ránu daleko, má ledabyle rostlé strniště, v práci je až šestnáct hodin denně, protože doma na něj nečeká ani manželka ani milenka ani žádné robě.

Po práci odchází do hospody, čím zaplivanější, tím lepší, tato se jmenuje příznačně U potkana, tady se zlije jak carský mužík, vykouří kupy cigaret, možná se ještě popere a po zavíračce se odpotácí domů, aby s další lahví vodky, rumu, čehokoliv usnul v křesle. Sexuální puzení řeší většinou náhodnou známostí s ženou z baru a i po dvanácti deckových panácích šnapsu odvede vždycky perfektní výkon. Kdyby takových samců bylo v naší společnosti víc, Radim Uzel by s Arginmaxem nikdy neprorazil.

Z krátkého spánku hlavního hrdinu vždycky vytrhne telefon, ve kterém mu kdosi oznámí zdrcující zprávu, on si chvíli posedí na gauči, čuchne k ponožkám, a i když smrdí jako mokrý pes, stejně si je natáhne na nohy a odejde pln síly bojovat do nového dne. Příběh je plný klišé, a když náhodou to standardizované klišé vypadne, je tu hned zástup šablon a tak pořád dokola.

Když už pak příběh trochu skřípe a ztrácí na věrohodnosti, tak je potřeba utáhnout trochu víc šrouby a jede se dál. Na druhou stranu jsem se přistihl, že ani jednou jsem se v duchu nerozesmál, že tohle je už opravdu moc. Nejvíce Soltészův scénář zadrhává v okamžiku, kdy hlavní hrdina přijde na to, i když vnímavý divák to už nějakou chvíli tuší, že hledanou rohypnolovou uspávačkou z východoslovenských nočních klubů je jeho dočasná intimní známost, lékařka z tamní nemocnice. Překvapivě to však nechá plavat, a to i přesto, že lékařka ve svém volném čase, mimo obvyklé pohotovostní přesčasové služby, návštěvníky barů nejen okrade, ale i jim pěkně zmaluje ksicht boxerem. Jenže, jak se dozvíme, vedou ji k tomu ušlechtilé pohnutky, a to se přeci počítá.

Patrik Rytmus Vrbovský jako hlava východoslovenské mafie. Foto: CinemArt (pro média)

Co je na filmu Válka policajtů zajímavé, a stojí rozhodně za zmínku, jsou vesměs dobré herecké výkony hlavních hrdinů. Ať už jde o Alexandra Bártu (Miky Miko) nebo jeho nového parťáka (na Slovensku, ale i v Čechách poměrně herecky oblíbený a obletovaný Juraj Loj). Ač jim scénář nápadité situace rozhodně nenabízí, tak ty, do kterých jsou jejich postavy ponořeny, odehrají se ctí a tak, že jim to věříte. S jakou radostí by se o dobrých výkonech psalo, kdyby jim ten zatracený scénář poskytl ještě jednu až dvě herecké polohy navíc!

Patrik „Rytmus“ Vrbovský se na plátně mockrát neobjeví, ačkoliv je téměř hlavním plakátovým tahákem filmu. Příběh z něj dělá hlavu východoslovenské mafie, staví ho do kulis toho možného nejodpornějšího podnikatelského baroka 90. let a na krk mu věší zlatý řetěz zvící šířky zápěstí ztepilé mladé ženy. Ale funguje to. Stejně jako u Jakuba Štáfka, který si už pokolikáté zahrál postavu bijce, bojovníka a člena ochranky.

Kdo ve filmu zahlédne asi na osm sekund dalšího známého zpěváka – Janka Ledeckého, má dva body navíc! A když už jsme u těch zpěváků, Peter Nagy byl dramaturgem filmu.

Režisér Rudolf Biermann po premiéře řekl: „90. léta, a hlavně období vlády Vladimíra Mečiara, je doba, se kterou jsme se pořádně ještě nevyrovnali. Když se mně dostala do ruky Soltészova kniha, tak jsem pochopil, že toto by mohla být možnost vypořádat se s minulostí.“ Na to je však film poměrně bezzubý, protože přímá konfrontace s historií a politickými chapadly prorůstající do kriminálního světa je příliš povrchní a mělká.

Film je uváděn ve slovenském znění s českými titulky. Tomu jsem se na úvod poměrně divil, ale nakonec jsem byl za to vděčný. Řada nadávek ve východoslovenském dialektu opravdu vyžaduje slovníček, díky titulkům si tak řada z nás může rozšířit vulgární repertoár.

Hodnotit film Válka policajtů je poměrně složité. Výkony jsou dobré, příběh není plytký, ale viděli jsme ho v podstatě tisíckrát a samotný film nepřináší ani minutu překvapení a něčeho nového, nad čím by člověk užasl. Všechno je vlastně variací na tisíckrát zhlédnuté. Přesto drží snímek pohromadě a je profesionálně dobře udělaný a je na něm vidět kvalitně odvedená práce, což je dnes rozhodně důvod k pochvale.

Na druhou stranu by možná neškodilo více zapojit do práce střihačské nůžky, protože stopadesátiminutová stopáž chvílemi drhne. Zvlášť, když některé motivy filmu jsou vyložené slepé a pro další vývoj děje nemají žádné opodstatnění.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných