foto: Barbora Novotná, PrahaIN.cz/Petřínská rozhledna
Kdo se díval před třiceti lety 25. října 1992 odpoledne na televizní pořad Hitparáda, možná na tenhle divácký zážitek nikdy nezapomene. Podle některých právě toho dne začaly v Praze nefalšované, uvolněné a otevřené „devadesátky“. A tento průlom přinesl jeden písňový klip. Dneska by to nikdo nechápal, ale na svou dobu byl skutečně šokující.
Filmové klipy k písničkám měly v Československu překvapivě úspěšnou tradici v šedesátých letech. Specifické příběhy na dvě až tři minuty, které navíc musí být sladěné s muzikou, dokázali režiséři jako Jaromír Vašta nebo Ján Roháč natáčet na úrovni svých západních kolegů. A s mnohem menšími prostředky.
Jenže pak na dvacet let toto umění zcela usnulo. S nějakým progresem přišli občas Slováci, kteří si jednak díky ochranné ruce Gustáva Husáka mohli dovolit trochu více, kromě toho celá Bratislava chytala vysílání rakouské televize, přes kterou měla alespoň nějaký kontakt s aktuálním děním na světové scéně.
V roce 1992 už Češi tři roky po otevření hranic poznali, jak se to dělá na Západě. Pořád ale nedokázali stvořit něco stejné úrovně. Něco, co by dokázalo šokovat tak, jako se to umělcům ve světě dařilo celkem pravidelně.
A pak přišel klip k písni Lucie Bílé Láska je láska, který šokoval tak, že si to nejspíš ani autoři nepředstavovali.
Píseň skladatele Ondřeje Soukupa (také si v klipu zahraje - dokonalého petřínského trotla s kytarou) a jeho manželky textařky Gabriely Osvaldové šokovala sama o sobě. Petřínský kopec byl sice vždy vnímán jako lokace pro lásku, ale vždy v nevinné podobě procházek za ruku a básniček.
Petřín
Tady najednou dostala petřínská láska polohu naprostých orgií.
„Po Petříně se válej šílenci celý Prahy“, padne v textu. A vše korunuje vyřvaný refrén „Láska je láska, když choděj kluci s holkama. Láska je láska, když choděj kluci s klukama, holky s holkama“.
Už stejnopohlavní páry byly v té době v mainstreamu, připuštěném do veřejnoprávní televize, naprostou revolucí. A prezentace režiséra Filipa Renče skutečně některým lidem vyvolávala výkyvy srdečního rytmu.
Hned na úvod na lavičce oblizuje svou paničku obrovitánský pes, který by evidentně rád i něco více. Pak přichází místní „svůdník“ a rozhalí kabát, což paničku okouzlí mnohem více.
V dalším průběhu písně o tom, jak lidi šílí, se pokusí o vzájemnou intimitu třeba Mikuláš s čertem, a pak v souladu s textem dojde i na kluky s klukama a holky s holkama. Konkrétně na dva kluky v zelené uniformě SNB, kteří spolu usednou na lavičku.
Kulisy Petřína byly vytvořeny v žižkovském studiu Pokrok, včetně otevřeně kašírovaného sněhu a dalších povětrnostních vlivů. V písni totiž projedeme čtvero ročních období, neboť lidi šílí celý rok.
A ze křoví to všechno sledují dvě puberťačky s copy a školními brašnami na zádech. Vysmáté duo ztvárnila interpretka písně Lucie Bílá a její kolegyně Ilona Csáková.
Školačka
Lucie Bílá začala svou kariéru coby osmnáctiletá ve stáji popového impresária Petra Hanniga písní o neposlušných teniskách, co jí koupil v Kotvě její kluk před odchodem na vojnu. Okouzlila tím jednu spartakiádu (jen o trochu méně než Michal David se svými poupaty z druhého stupně ZŠ), pak si ale branci a odvedenci našli nový idol v blonďaté Ivetě Bartošové. Lucie Bílá ze šoubyznysu nikdy úplně nezmizela, ale zlaté slavíky sbíraly jiné kolegyně.
V roce 1992 se proto její nástup na absolutní vrchol dal považovat za comeback. Po mimořádném úspěchu v muzikálu Bídníci přišel na podzim první klip k albu Missariel (mnozí kritici jej později zařadí mezi to nejlepší, co kdy v české populární hudbě vzniklo), a české hudební devadesátky v tu chvíli našly svou hlavní ženskou hvězdu.
Klipová role zvrhlice se školní brašnou byla tak trochu ironickým odkazem k zasněné školačce v teniskách, kterou si po sedmi letech značná část pánské veřejnosti ještě pamatovala. Rockeři si zase pamatovali její příležitostná vystoupení se skupinou Arakain. A hrana mezi středním proudem a něčím trochu drsnějším zůstane stabilní pozicí Lucie Bílé na hudební scéně po mnoho dalších let.
Soukupova vypalovačka na této hraně balancovala sladkobolnou muzikálovou Eponine. I když sám skladatel přičítal hlavní úspěch manželčině textu. „Hudebně je to v podstatě jednoduchá polka - bum šach,“ vyprávěl do dokumentu o dějinách české populární hudby. Hudební složka mimochodem čelila kritice, že je její rytmus obšlehnutý ze skladby americké ikony Prince.
Text s originálními rýmy, ve kterém se lidi líbají jak o život navzájem a ochutnávaj si hlavy, skutečně etabloval do té doby ne až tak známou Gabrielu Osvaldovou v první lize českých textařů. I když se jí později povedlo pár dalších zdařilých provokací, spektakulární kauzu Petřín už nic nepřekonalo.
Kdo tu písničku slyší poprvé dneska, možná bude kroutit hlavou, proč to byl tehdy takový skandál. Popravdě - ono magické a vyhledávači filtrované slovo sex v textu Gabriely Osvaldové nezazní ani jednou. Tyhle dveře s plnou parádou rozkopala až o pár let později skupina Lucie v písni Černí andělé. Jenže v roce 1992 ještě k srdeční nestabilitě značné části televizních diváků stačila představa, jak se po Petříně procházejí kluci s klukama a holky s holkama.
Stížnosti...
Klip se v Československé televizi poprvé objevil 25. října 1992 v odpoledním pořadu Hitparáda. Následovalo množství rozhořčených dopisů. Ale také stížností na tehdy čerstvě existující televizní radu. Devítičlenný orgán vedený ctihodným astrofyzikem Jiřím Grygarem přemítal, jak se ke stížnosti poslanců křesťanských stran postavit.
Stížnost konstatovala, že klip „obsahem násilí nebo sexu ohrožuje zdravý psychosociální vývoj dětí“. V Radě nejostřeji protestoval Jiří Zajíc, současně vedoucí redakce náboženského života v Českém rozhlase. Tomu vadilo, že: „sexuální jednání zde prezentováno je zcela vytrženo z kontextu láskyplného vztahu“.
Nakonec radní došli k závěru, že klip porušuje Status ČT, tehdejší verzi Etického kodexu. Takže nemohl být vysílán před 22. hodinou. Ještě však mohl být vysílán při udělování cen Gramy, kde vyhrála skladba i klip.
Renč bez práce nezůstal
Režisér Renč na to zareagoval kromě nesouhlasu projeveného v řadě médií také televizní scénkou, ve které vykládal: „Já jsem teď bez práce a nesmím točit klipy. Mám problémy s kulturní a mravnostní komisí. Tak dělám uvaděče tady v kině Zlín".
Byla to samozřejmě nadsázka, Filip Renč se stal jednou z určujících tváří devadesátých let. V roce 1991 ještě jako student FAMU zazářil filmem Requiem pro panenku, klip pro Lucii Bílou z něj ale na dlouhé roky udělal vyhledávaného tvůrce krátkých celků - filmových klipů nebo reklam.
A v nich mimochodem posouval hranice akceptovaného dále. V roce 1998 způsobil snad ještě větší šok než Láska je láska klip k písni skupiny Lucie Medvídek. Spojení vánočního příběhu s metaforami ze světa narkomanů, v klipu vyjádřené velmi brutálně (včetně šokujícího obsazení osmiletých holčiček, jednu z nich hrála dnešní hvězda Tereza Ramba) a tak trochu skrytý vtip, že se toto dílo točilo na půdě Právnické fakulty UK tehdy vyvolalo skutečně zuřivou veřejnou debatu.
Nakonec veřejnému tlaku ustoupily obě největší televize a klip se nevysílal na ČT ani na Nově. Na hudebních cenách ale toho roku posbíral všechno, co šlo a postupem času začal být přijímán. V posledních letech je medvídek z Bogoty, co posílá lásku v bříšku, dokonce akceptován jako součást playlistu vánočních koled.
Devadesátá léta byla mimořádná právě tím, že i když zde byly tendence odsuzovat nevkus a nemrav, tak odpor proti zákazům ve značné části veřejnosti převažoval. A časem mnohým došlo, že to s tím pobouřením možná nebude tak horké.
Bez Filipa Renče by nikdy nebyly takové, jak si je pamatujeme. A bez Lucie Bílé nakonec taky ne.