foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz (stejně jako ostatní)/Nálada Vesnické památkové zóny Stará Hostivař
Téměř v srdci pražské metropole můžeme narazit na vesnici. Nevěříte tomu? Za pravdu nám dají památkáři, kteří několik lokalit v Praze vyhlásili vesnickými památkovými rezervacemi či zónami. Najdeme je na Smíchově, Břevnově nebo v Hostivaři. Nás bude zajímat ta posledně jmenovaná.
Osídlení Hostivaře je podle archeologů datováno už od mladší doby kamenné, a tak se jedná o jednu z nejdéle obývaných lokalit na území dnešního hlavního města. První zmínku o vsi najdeme už v Kosmově kronice z roku 1068. Oblast je spojena s bratry knížete Vratislava II. a jejich vojsky. Co se týká vlastnictví některých velkých rodových objektu, tak nám nejvíce napoví nejstarší pozemková hostivařská kniha. Ta byla sepsána roku 1567 a hovoří o devatenácti tamních poddanských usedlostech.
Bílá Hora pustošila Hostivař
Z dnešního pohledu je velmi zajímavé zjištění, že ani jeden z dochovaných hostivařských domů není starší než události bitvy na Bílé Hoře. Dá se tak oprávněně předpokládat, že třicetiletá válka Hostivař silně poničila a poškodila.
Záchrana staré Hostivaře přišla v podobě vyhlášení vesnické památkové zony s rokem 1993. Ale to už bylo hodně pozdě.
Psali jsme
Tisíce mexických žen se nechalo inspirovat její krásou, nechávaly se česat jako ona, oblékaly se jako ona. Mnoho narozených mexických holčiček…
Zhruba dvacet let předtím se totiž bagry nemilosrdně zakously do lokality tamní Kozinovy ulice. Tady původně stávaly ty největší zemědělské statky, které byly architektonickou chloubou zdejšího území. Jenže soudruzi normalizační doby v tesilových oblecích si řekli, že by byl socialistický hřích mít na očích venkovské a ještě v podstatě kulacké stavby, a tak vypustili Krakena v podobě bagrů, buldozerů, rypadel a jeřábů. A světe div se, na místě vznikly unifikované panelové stavby. Dnes tu najdeme základní školu a Křesťanské gymnázium.
Rodný dům Antonína Švehly zničily bagry
Velmi podobně dopadlo i Hostivařské náměstí. Tady zmizela severní, východní a zčásti i jižní hradba původních sedláckých domů. Místo nich i tady vyrostly sice nízké, přesto zcela urbanisticky nevhodné, panelové domy. Touto děsivou asanací přišlo náměstí v Hostivaři i o rodný dům agrárníka a premiéra Antonína Švehly, který původně nesl číslo popisné 2.
Přínosem z hlediska urbanistického nebyla ani samotná výstavba sídliště Košík, která zdecimovala pohled na starou Hostivař z jižní strany. Této části se říkalo Betlém. A to díky podobnosti z biblickou krajinou. Obě měly společné to, že na vrcholku sídlil kostel a pod ním se ve svažujícím terénu nacházela řada malebných domečků.
I to málo stojí za prohlídku
Po výčtu těchto negativ a obludně špatných rozhodnutí z husákovského období se můžeme právem ptát, co je tedy na staré Hostivaři tak zajímavé, že to stojí za prohlédnutí?
Jak už bylo řečeno, budovy bohatých sedláků a jejich dvory byly vesměs zbourány. S výjimkou několika málo zachovalých. Toulcův dvůr dnes slouží jako středisko ekologické výchovy. A zachovala se i hrstka původních selských dvorů a mlýnů u samotného koryta Botiče. Obdivovat tak můžeme například Koukalův statek nebo statek Černých.
Kostel Stětí svatého Jana Křtitele může mít základy už z 11. století. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Architektonicky poměrně hodnotnou stavbou je Dvořákův statek, byť i ten v počátku minulého století potkaly poměrně nevhodné stavební úpravy. V tomto domě se narodil jeden z čelních představitelů české katolické moderny básník a spisovatel František Xaver Dvořák.
O vlastní sedlácký dům ministerského předsedy Antonína Švehly Hostivař definitivně přišla, nicméně rodinné sídlo bylo tak obrovské a rozsáhlé, že se z něj zachovala alespoň řada hospodářských budov. V zahradě za Švehlovým mlýnem najdeme ještě dnes památný a chráněný strom. Pod zdejším dubem letním sedávali při vzájemných rozpravách premiér Antonín Švehla a prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Zprávy se o tom dochovaly v řadě tehdejších novinových článků a dokonce i v knize Hovory s TGM.
Nejchudší část likvidaci unikla
Poměrně nejlépe zakonzervovaná nám dodnes zůstala ta nejchudší část z původní Hostivaře. Je ohraničena ulicemi Kozinova, K Horkám, Selská, Chalupnická a Kubatova. Zde své domovy našli v minulosti ti nejchudší z Hostivaře, nemajetní, kteří si mohli dopřát jen malé domkářské či chalupnické stavby. A procházka po zdejších křivolakých uličkách na břehu Botiče je pro návštěvníky opravdovým zážitkem. Místní jako by i dnes chtěli navázat na dávné tradice, a tak je tu zřízeno několik domácích dílen místních řemeslníků. Nalézt se tu dá pro potěchu břicha i hospoda, která má téměř dvousetletou tradici.
Středobodem staré Hostivaře a zdejší vesnické památkové zóny však zůstává kostel Stětí svatého Jana Křtitele. Ten pochází už z poloviny 13. století. S tím ale zcela nekorespondují poslední informace badatelů, kteří zjistili, že základy kostela jsou ještě o dvě stě let starší.
Fresky zhodnotily zdejší kostel
Význam svatostánku ještě stoupl poté, co byly v roce 2007 v interiéru na klenbě apsidy objeveny části nástěnných maleb z konce 13. století. Celý soubor maleb byl odkrytý o dva roky později a dnes je povážován za vzácně kompletní a vysoce hodnotný. Vrcholnou částí zdejších fresek je zobrazením trůnícího Krista zvaného Maiestas Domini. Kolem něj jsou symboly čtyř evangelistů a dalších náboženských postav.
Jedna z prvních přestaveb zdejšího kostela byla iniciována z pokladny Sázavského kláštera, pod jehož správu kostel dlouhodobě spadal.
Dřevěná zvonice u kostela Stěstí svatého Jana Křtitele v Hostivaři. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Rozhodně bychom pak při procházce Hostivaří neměli zapomenout ani na dřevěnou zvonici, kterou najdeme v těsné blízkosti kostela Stětí svatého Jana Křtitele. Lze ji zařadit mezi deset nejstarších českých zvonic a pochází z poloviny 16. století. Tato dřevěná obdélníková stavba stojí na kamenné podezdívce a tvoří svými stěnami zeď zdejšího hřbitova.
Zvony pocházející z první poloviny 19. století byly zrekvírovány v průběhu I. světové války. Ty nové pak byly ulity v roce 1957 a dostaly jména po svatém Václavu a Panně Marii.