foto: Libor Šprysl pro PrahaIN.cz/Z oslavy Aleše Brichty
DEVADESÁTKY: Sinusoidy pravidelnosti, s jakou se na veřejnosti objevují zprávy o tom, jak na stará kolena trpí metalová ikona Aleš Brichta, se prodlužují. Rocker o svých pádech vypráví rád, zda zadarmo, to nevím. Opatrně přiznává, že šlo o rozhovor pro určité periodikum, ale mnohé další důvody zamlčuje. To je však jeho věc.
Dopadly tak mnohé ikony devadesátých let.
Někteří z nich otvírali hospody a krachovali, Aleš chtěl vydávat časopis, a ač absolvent VŠE, ignoroval základní pravidla fungování ekonomiky. Tak zkrachoval stejně jako ti hospodští. Když chybí peníze, dělá člověk někdy i docela ošklivé věci. V roce 2017 zazpíval hymnu na tiskovce SPD a spadl do škatulky jejích příznivců. Zpíval prý jen proto, že zná Okamuru z koncertů Arakainu. A neodmítl, když ho požádal. To je Alešova verze, já na koncertě Okamuru nikdy neviděl, poznal jsem ho, až když založil cestovku pro plyšáky.
Bylo období, kdy jsme byli s Alešem hodně „nakrátko“. Vídali jsme se často a snad i kamarádili. Nedávno mě zasáhla další sinusoida zájmu o Aleše a přiměla mě zavzpomínat. Jen v dobrém, jen na skvělé zážitky. Tentokrát ne na politiky minulosti, ale na ikonu, bez níž se neobešla žádná pořádná bigbíťácká akce.
Už to bude brzy pětatřicet let, kdy jsem od Jakuba Smolíka a Franty Kasla dostal nabídku, zda bych se nechtěl starat o Mužstvo snů. Kdo si ještě vybaví reklamu CK Tramal z počátku devadesátých let, v níž účinkovala řada hvězd? Ještě dnes slyším ta podmanivá slova: „Kdopak by se zklamal v agentuře Tramal…“ Zklamalo se jich nakonec dost, agentura zkrachovala. A Mužstvo snů, které po republice jezdilo s hokejem a fotbalem po vzoru slavné Amfory Petra Salavy, najednou nemělo nikoho, kdo by řešil program zájezdů. A tehdejší redaktor prvního českého bulváru Expres se mohl hodit.
Aleše jsem samozřejmě znal z rockové Barči, Kulturního domu Barikádníků, kde jsem jako mladý nasával různé hudební žánry. Osud tomu chtěl, že jsme se potkali na jedné akci vydavatelství Monitor, kde jsme se skamarádili. Později se dokonce objevil v hospodě Na Balkáně v tehdejší TJ Spoje, protože byl s místními fotbalisty na tréninku. Tehdy jsem zjistil, že umí kopat do míče docela dobře, a tak jsem ho angažoval do Mužstva snů.
Mimochodem, právě tahle hospoda mi na pár utkání pro Mužstvo snů zajistila i Dalibora „Bosýho“ Bosáka, který hrál po boku Aleše. Nakonec málem dorazil i Honza Koller, který se tehdy na Žižkově fotbalových hrátek také účastnil. Jenže Sparta byla silnější.
Projeli jsme s fotbalem za tři roky kus republiky, jel jsem i promo tour desky po rádiích s Alešem a Jirkou Urbanem a občas cítil to lehké napětí mezi oběma pány. Ale moc pozornosti jsem mu nevěnoval.
Aleš patřil k oblíbencům diváků našich fotbalových mačů. Jednou jsme spolu přijeli do Hovoran u Hodonína a já se dozvěděl, že nám nedorazí brankář. V hospodě se na vsi sežene všechno, říkal jsem si, že zkusíme sehnat brankáře z místních. Hned po příchodu si nás všiml junior, který popíjel, a už nevím, jestli to bylo pivo, ale myslím, že ano. Ta informace je totiž pro další vývoj důležitá. Mrkl na Aleše a povídá: „Ty vypadáš jak Brichta!“ Když byl ujištěn, že kouká fakt na Brichtu, přidal těžkou zkoušku. Sundal ze zdi otřískanou dvanáctistrunku a řekl, že jestli ji Aleš naladí, tak mu bude věřit. Nebylo to nic moc, ale za chvíli Aleš spustil Jsem prý blázen jen, tehdejší velkou hitovku a chlapík se rozpovídal, jak šel z tréninku na jedno a vyklouzlo z něj, že je brankář.
Začal jsem kout železo, jestli si s námi nechce kopnout. Zablikala mu očka, a že jasně. Tak jsem ho poslal domů, aby si „dáchnul“ a už žádné pivo nepil. Další okolnosti kolem utkání už tak moc podstatné nejsou, domácí se nás snažili před zápasem zlikvidovat množstvím alkoholu a spoustou nádherných broskví, ale všechno dobře dopadlo. Na autogramiádě bylo živo a nejspokojenější byl ten místní, který se svým spoluobčanům podepisoval jak o život.
Aleš s Arakainem, potažmo Jirka Urban s Alešem, vydrželi ještě pár let poté, co se naše cesty rozešly. Upřímně, nebylo se čemu divit, některé koncerty byly opravdu strašidelné, protože Aleš byl „kalič“ už od mládí. Jeho šedesátku jsem si ujít nenechal, zvlášť když u toho byla „hodná kmotřička“ bigbíťáků Eva Pilarová. Zažil jsem ji například jako kmotru při křtu desky Marcely Březinové a byla opravdu skvělá. Koncert Aleše Brichty v Karlíně byl tehdy povedený, „na pohodu“. Nevadilo, že ho Aleš celý proseděl v královském křesle. Mladší už nebudeme a zdraví také nebude lepší. Každý jsme ale strůjcem svého osudu. Tak se drž, legendo!
S trochou nostalgie si vzpomněl a fotil bývalý redaktor Expresu…