foto: Česká filharmonie (se souhlasem)/Dirigent Jakub Hrůša
Královská opera v Londýně bude mít českého dirigenta. Jeden z nejprestižnějších orchestrů světa, sídlící v Royal Opera House v Covent Garden, bude od roku 2024 šéfovat Jakub Hrůša. Je to zcela mimořádný úspěch, který jednačtyřicetiletého dirigenta řadí do absolutní klasické extraligy.
Použít u něj titulu maestro může působit nepatřičně. Vždyť ještě před pár lety zažíval u České filharmonie učňovská léta pod Jiřím Bělohlávkem, a rovněž po jeho odchodu byl ve dvojici se Semjonem Byčkovem „tím mladším“.
Jenže Jakub Hrůša, již před lety opakovaně zařazovaný mezi největších talenty světové taktovky, si tento italský titul úcty a respektu nejspíš už vydobyl. Svou precizností, suverenitou a v neposlední řadě i nezaměnitelným charismatem, bez kterého se žádný z velkých dirigentů neobejde.
Příště to bude možná dobrý...
„Talent pojímat hudbu velkých rozměrů, dávat jí tvar a zároveň schopnost orientovat se v tom, jak je daná skladba vystavěná zevnitř. Neméně důležitá je i schopnost přesvědčit lidi, které máte na povel, aby šli s vámi za myšlenkou, pro kterou tam všichni jste,“ popsal kdysi sám Hrůša základní předpoklady pro kariéru dirigenta.
V minulých letech patřil k nejvytíženějším na světě. Jen v roce 2017 absolvoval s taktovkou 63 koncertních vystoupení, 18 operních večerů a 81 vystoupení napříč žánry. A taky napříč celým světem.
„Je snadné vypozorovat, že Italové jsou bouřliví, plápolaví a hluční. Pak ale přijedete na jiné místo v Itálii, které je vysoce disciplinované a národní povahu člověk cítí spíše jen o přestávkách či v projevu publika. Japonský orchestr v případě, že se něco nedaří, zapíná na dvě stě procent, aby se okamžitě konsolidoval. To v Čechách orchestr pod dojmem nezdařeného začátku kolikrát i rezignuje na výsledek celého vystoupení. Jako by si říkal „to je špatný, příště to bude možná dobrý, ale dneska to musíme nějak vydržet.“ V Americe je důležitý respekt k egu a individualitě. Diktovat někomu z pozice moci, co má dělat, nepřipadá v úvahu. Ve Francii zas není radno dotýkat se kreativní individuality,“ vyprávěl před rokem v rozhovoru pro česko- německý magazín nn.
V Německu, které v posledních letech poznal nejlépe, mimochodem prý nelze na zkoušce odbýt chybu slovy, že příště to bude lepší. „Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli,“ povšiml si. Ještě horší to prý bylo v Rusku, tam jej začali brát, až když zvýšil hlas a začal se chovat totálně dominantně.
Jakub Hrůša diriguje. Foto: Česká filharmonie (se svolením)
Bělohlávkův žák
Možná mnohým v posledních letech ani nedocházelo, na jakou hvězdu se chodí do Rudolfina. Roky předtím byl vnímán jako přirozený nástupce Jiřího Bělohlávka u České filharmonie, ze které během těch pár let, co mu po návratu z hvězdné mezinárodní kariéry osud dopřál, udělal znovu šlapající orchestr světové třídy. Hrůša byl jako jeho žák a přítel celou dobu u toho.
Jenže to dopadlo jinak. „Panuje názor, že šéf České filharmonie by měl být bělovlasý a s vavříny z ciziny,“ komentoval s nadhledem fakt, že mu po úmrtí Jiřího Bělohlávka nebyla nabídnuta jeho pozice.
Vždy se hlásil k české hudbě, kterou nadšeně prezentoval všude ve světě. Když ji diriguje, cítí prý specifickou trému člověka, kterému na díle mimořádně záleží.
Již mnoho let je sám jedním z jejích nejvýraznějších velvyslanců.
Dlouhá a pestrá je řada slavných českých dirigentů. I když bychom vzali jen ty spojené s Českou filharmonií: Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Jiří Bělohlávek...
Jen jeden z nich však dosáhl stejného úspěchu jako Jakub Hrůša. Ten úplně nejslavnější, Rafael Kubelík. Dirigentem Královské opery se stal v roce 1955. Syn slavného mistra houslí a zázračné dítě prvorepublikových časů, který filharmonii poprvé dirigoval ve dvaceti letech a v osmadvaceti mu slovutný Václav Talich bez obav předal taktovku šéfdirigenta. Po Únoru 1948 odešel na Západ a prošel těmi nejprestižnějšími orchestry.
Hrůša filharmoniky poprvé dirigoval v třiadvaceti. Ke konkursu do Královské opery však oba dospěli na vrcholu tvůrčích sil rok po čtyřicítce.
Real Madrid klasické hudby
Generální ředitel České filharmonie David Mareček hovoří o fenomenálním úspěchu, srovnatelném ve fotbale s jmenováním českého trenéra na lavičku Realu Madrid.
V Londýně Hrůšovi možná pomohl i jeho učitel. Jiří Bělohlávek byl v Británii za svého působení u orchestru BBC velmi vážen, na některá vystoupení jeho orchestru na slavném letním festivalu Proms se tam vzpomíná dodnes.
Největší referencí ale byly jeho vlastní úspěchy při hostujícím dirigování v Royal Opera House. Před čtyřmi lety tam dirigoval Carmen a letos Lohengin, obojí s mimořádným úspěchem.
„Dirigovat zde Lohengina byl jeden z největších zážitků mé dosavadní kariéry. A dostat zde dlouhodobu smlouvu, o tom jsem jenom snil,“ řekl k tomu sám Hrůša.
Syn uznávaného architekta Petra Hrůši, který zásadně ovlivnil tvář města Brna, už ve své kariéře dobyl Prahu, Kodaň, Bamberk. Teď se chystá na Londýn, jedno z nejvýznamějších center světové hudby.
Ano, maestro Hrůša. Těžko se hledají jiná slova komplimentu.