foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Jubilejní koncert Renaty Drössler v pražském Jazz Docku.
Už máme důstojnou nástupkyni Hany Hegerové. Stala se jí šansoniérka Renata Drössler. Musím přiznat, že to není moje myšlenka, s tou jako první přišla česká jazzová legenda Jana Koubková. Mně ale nezbývá než s jejím tvrzením souhlasit. Zvlášť po výročním březnovém koncertu, kterým Renata Drössler připomínala své životní jubileum.
Nesluší se připomínat u ženy věk, tedy ani jaké životní výročí zpěvačka oslavuje, nicméně tady lze udělat z mnoha důvodů výjimku. V první řadě totiž Drössler dala číslici 60 už do záhlaví propagačních materiálu a k ní podtitul koncertu – Nemusím už nic. Za druhé lze věk oslavenkyně přiznat, protože závistivé ženy by mohly poznamenat: „Vypadá věru dobře.“ A ostatní musí sborově dodat: „A skvěle zpívá,“ a i když interpretka ohlašovala mírnou hlasovou indispozicí z nachlazení, tak se to na výsledku celého koncertu rozhodně neprojevilo.
Každý živý koncert je vždy ukázkou dokonalosti, či nedokonalosti symbiózy mezi interpretem a muzikanty. V Jazz Docku se tato symbióza ukázala jako nádherný živý organismus, kdy interpretka reaguje na každý tón, na každý záchvěv struny a muzikanti, ač často koukají jen na záda Renaty Drössler, cítí každou její myšlenku a jsou schopni na ni reagovat. Když mluvím o muzikantech, je potřeba jmenovitě představit klavíristu Jakuba Tökolyho, kontrabasistu Tomáše Baroše a hráče na bicí Dano Šoltyse.
Ve více než dvouhodinovém programu jim Drössler dala dostatečný prostor, aby mohli ukázat své instrumentální umění, a to se více než povedlo.
Sestavit dramaturgii koncertu, který mapuje téměř čtyřicetiletou kariéru, je vždycky ošidné. Tady je ale potřeba vyseknout velkou pochvalu za namíchaný koktejl. Interpret se pochopitelně snaží ukázat to nejlepší ze svého repertoáru a také se chce pochlubit svými dovednostmi a schopnostmi. I proto se diváci dočkali interpretace písní v několika jazycích. Zazněla čeština, francouzština, jidiš a pochopitelně i polština, ke které má severomoravská rodačka velice blízko. Proto nebylo divu, že přišla řada i na brilantní polský herecký šanson Taka mala autorské dvojice Claret/Hemar, který Renatu Drössler doprovází už řadu let: „Nie ściskala, mężusia patrzala. Pan jest mocny, za mocny, a ja? W twych ramionach czuję się taka mala…“ „Neobjímala, jen muže hledala. Pán je tak silný, tak silný a co já? V tvém objetí se cítím tak malá…“
To ale neplatí pro Renatu, která rozhodně není na jevišti malá, ba právě naopak. Podřídí si ho, zaplní ho a vdechne mu život. Dobře ví, že v pestrosti je síla, a tak nepředvádí jen herecké etudy mířící do sféry takzvaných ušlechtilých citů, ale dokáže si udělat legraci i sama ze sebe a svých pošetilostí. O čem jiném by mohla písnička Gastrosex být? Právě s touto písní přichází na jeviště humor, komika a legrace.
Je vždycky ošemetné uvádět na jevišti evergreeny. Člověk je slyšel tisíckrát a leniví interpreti je vždycky uchopí tak, jak běží a leží. Každý nový pohled na dávno oposlouchaný hudební materiál je pak skutečně závanem nového větru.
Psali jsme
Šanson má v českých podmínkách dlouholetou tradici, zvláště mezi ženskými interpretkami. A to i přesto, že jeho obliba nedosahuje takové úrovně…
A tady musím přiznat, že jsem dramaturgii koncertu ocenil nejvíce. Z notoricky známé skladby Lásko má, kterou v našich podmínkách proslavila Hana Hegerová, a kterou každý z nás slyšel z rozhlasového vysílání nepočítatelněkrát, se v interpretaci Renaty Drössler a v novém hudebním aranžmá stala v podstatě úplně jiná skladba. A nebylo potřeba přidat jediné slovo. Došlo jen k úpravě aranžmá s důrazem na kontrabas a ostré údery bicích. S hereckým výstupem interpretky, která však v ten daný okamžik pracuje jen s jevištním pohybem, se z písně najednou stává šanson o domácím násilí. Neuvěřitelné.
A podruhé jsem zíral, když muzikanti dodali hymně všech francouzských šansonů Non je ne regrette rien, proslavené Edith Piaf, důraz na těžkou notu a s pomocí postupné gradace pozvedli tento šanson až téměř k hymnickému finále celého koncertu.
Renata Drössler podle svých slov už nemusí vůbec nic. Dopřejme jí to. Jistě si to zaslouží. Jen s jedinou výjimkou, a tu by měla brát od všech fanoušků jako důrazný příkaz: „Musíte zpívat dál.“