Textař, který kraloval populární hudbě. Zdeňku Borovcovi by bylo 90 let

Jsou písňoví textaři, které poznáte během dvou veršů. A pak jsou takoví, u kterých jste stále znovu a znovu překvapeni, které všechny písničky napsal. Jedním z těch, kteří byli schopni napsat text pro kohokoliv a jakýkoliv, byl páteční nedožitý devadesátník Zdeněk Borovec. Fantom české pop music, ke kterému prý chodili prosit o texty úplně všichni zpěváci.

I proto, že v šedesátých letech byl přímo u zrodu české populární hudby. Pro Gotta, Vondráčkovou, Pilarovou nebo Korna psal prakticky od počátku jejich kariér.

Podle všeho byl prvním, kdo se v Československu profesionálně živil jenom psaním písňových textů. Na „volné noze“, tedy bez stálé pracovní smlouvy, byl od roku 1959. Předtím se už jako student scenáristiky na FAMU (byl spolužákem Miloše Formana) uchytil jako textař u Orchestru Karla Vlacha, se kterým zpívaly největší hvězdy padesátých let.

Celoživotní Pražák Borovec už jako dítě zpíval ve sborech, hrál divadlo a v dětské roli se objevil i v několika filmech, včetně slavné Fričovy Pytlákovy schovanky. Zpíval se slavným Lubomírem Pánkem, bez jehož sboru se později neobejde snad žádný český film a studoval na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské.

Sám byl skvělý zpěvák a na jeho textech to bylo znát. Hudební kritik Jiří Černý vzpomínal, že Borovcovy texty vždy padly každému přesně do úst a jeho muzikální cit dokázal přesně přizpůsobit českou větu rytmu zahraničního hudebního originálu.

A kromě toho dokázal do textů empaticky a s vkusem přenášet životní zkušenosti a postřehy. Takže když mu Helena Vondráčková vypovídala svá traumata, básník z toho stvořil už padesát let obdivovaná Dvě malá křídla.

 

Kam tenkrát šel?

Nebo Můj bratr Jan, jedna z nejtajemnějších českých písní vůbec. Karel Gott si u Borovce objednal text k tehdejší novince od Erica Carmena All by Myself. Konzument z třetího tisíciletí ji asi nejčastěji zná v opileckém podání filmové Bridget Jonesové, ale v polovině sedmdesátek tento song pracující s motivem Rachmaninova klavírního koncertu dobýval hitparády a neunikl ani Zlatému hlasu z Prahy.

Borovec to nikdy oficiálně nepotvrdil, ale souvislý řetězec indícií poměrně zřetelně vede k domněnce, že text Můj bratr Jan je poctou Janu Palachovi. Textař dílo odevzdal na podzim 1978, když se (ne)připomínalo deset let od invaze pěti armád a když zazněla na Gottově předvánočním koncertě v Lucerně, mnozí zůstali ohromeni.

Jednak hloubkou veršů o Janovi, který „snad se jen vznes, aby tak líp tam shůry zhlíd, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes“, ale také zcela zjevnými politickými odkazy. Dneska už nám nedojdou, ale v době kdy přehrávací komise byly schopny ve verši „bejval svět jak z růže květ“ vidět poťouchlou připomínku roku 1968 byly i zmínky o tom čím jsme si přáli a být a čím jsme dnes na úrovni protestsongu.

Můj bratr Jan, vždy zahlíd čápa v houfu vran. a rád se smál jak venkovan, můj bratr Jan. Miloval svět a měl tak málo, málo let, když do těch bran si troufal vjet, z nichž nelze zpět. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ptá se zvon. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ví jen on. Snad se jen vznes, aby tak líp tam shůry zhlíd, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ptá se zvon. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ví jen on. Můj bratr žil, odešel příliš, příliš mlád, Ač je to zlé, jsem stejně rád, že vůbec byl. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ptá se zvon. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ví jen on. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ptá se zvon. Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kam tenkrát šel, ví jen on.

Na počátku sedmdesátých let totiž stranické elity došly k závěru, že západní hudba byla jedním z klíčových faktorů Pražského jara 1968, jazykem politbyra „krizového období“. A proto se už nikdy nesmí pustit z dohledu. To mimo jiné znamenalo, že bylo muzikantům ze dne na den zakázáno pojmenovat kapelu a zpívat jinak než v úřední češtině a slovenštině.

Povinné změny názvu kapely obvykle odrbaly hříčkami na úrovni Toronto-Brontosauři, ale s texty byla větší potíž. Ještě že šedesátky zrodily také ohromné množství šikovných textařů, kterým zákaz zajistil na dvacet let skvělé živobytí a unikátní šanci textovat nejlepší světové melodie. Nikdo si příliš nelámal hlavu s autorskými právy kapitalistických skladatelů a skupin, takže zpěvák prostě přinesl textaři cizí píseň co slyšel v rádiu a za několik dní či týdnů mohl mít klenot svého repertoáru.

S textem sice českým, ale kolikrát kvalitnějším, než originál z pera amerického rockera, jehož žíly a plíce tak tak přežily šedesátá léta. V Borovcově případě se nejčastěji vzpomíná Dajána, které Paul Anka v původním znění veršoval pubertální rýmovačky jako „Ty a já budeme volní, jako ptáci na stromech“. Český text o bláhové krásce, která pro vysněný ideál odmítá všechny borce v okolí a „předstírá-li ve dne smích, pláče v nocích bezesných“ originál převyšoval asi jako tatranský medvěd kanadského bobra.

 

I Borovec se tak dostal k velkému množství skvělých zakázek, ze kterých vznikly stovky slavných písní, které jsou dodnes pilířem koncertů, táboráků i mašinek na karaoke.

Jen namátkou A ty se ptáš co já pro Helenu Vondráčkovou, Máš chuť majoránky pro Karla Zicha, nebo Já půjdu tam a ty tam pro Vondráčkovou s Kornem. A také prakticky všechny slavné slaďáky Karla Gotta jako Když jsem já byl tenkrát kluk, Paganini nebo Lorelay. Celkem má u OSA registrováno přes 2 500 textů, více než kdokoliv jiný.

Samozřejmě, že ne všechny pokusy takto vyšly. Jeho text pro skupinu Olympic Taky jsem se narodil bos byl některými drsnými rockery štítivě ukazován jako nejhlubší úpadek Jandovy kapely.

Zdeněk Borovec dokázal napsat cokoliv, od noblesní árie „Stokrát bral, nikdy bez šancí, se sluncem, s nejcennější monstrancí“ po fotbalovou vypalovačku „Slávie, ty na to máš, Slávie, jsi favorit náš“.

Knížky snů...

V devadesátých letech Borovec se statutem klasika české hudby oprášil svůj diplom ze scenáristiky, když se vrhl na psaní libret pro muzikály. A byly to právě jeho díla, díky kterým si Češi tento žánr zamilovali.

Jako první to byli Bídníci, slavný Hugův příběh starého psance pečujícího o osiřelou holčičku v revoluční Francii. Tento světový muzikálový megahit ohromil i Prahu, když se v létě 1992 hrál v pronajatém Vinohradském divadle s Karlem Černochem a Lucií Bílou. Borovcovo české libreto je dodnes nepřekonatelné a písně jako Samotářka nebo Knížka snů jsou oblíbeným kouskem obcházečů pěveckých soutěží.

 

A pak přišel Dracula, kterého napsal společně s Karlem Svobodou. A byl to největší trhák, jaký se kdy mezi původními českými muzikály povedl. Následoval Hrabě Monte Christo a pak se Borovec dohodl s Michalem Davidem na muzikálu Kleopatra.

V průběhu jeho psaní bohužel v únoru 2001 zemřel. A zhruba od té doby stále slyšíme, že české písňové texty už nejsou co bývaly a že generaci šedesátých let ta dnešní nejen nepřekoná, ale ani se jí nepřiblíží.