Vítězný pochod blanických rytířů... Dnes večer opět zazní Má vlast

Smetanova síň Obecního domu, dvanáctý květen od dvaceti hodin, kamery České televize a Smetanova Má vlast. Čtyři nezbytné ingredience jedné z nejúžasnějších tradic, které se v Praze udržují.

Na začátku roku 1945 vystoupila Česká filharmonie s cyklem Má vlast. Nikdy jej údajně nehrála častěji, než v časech okupace, kdy Vyšehrad či Blaník byly manifestací porobeného národa. Dirigenti Václav Talich a Rafael Kubelík nasazovali Smetanův cyklus, kdykoliv to šlo. V časech nejkrutějšího nacistického řádění se nesměly hrát části Tábor a Blaník, ale později si je filharmonici prosadili, i za tu cenu, že třeba museli zahrát v rámci slavnosti k Hitlerovým narozeninám.

V posledním roce války, zrovna když se Američané valili do Německa přes Rýn a Sověti se řítili od Visly k Odře, už ale mohla Smetanova série znít kompletně.

Co více, violista orchestru Zdeněk Němec, který si přivydělával v kulturní rubrice deníku České slovo, publikoval v tomto celkem populárním protektorátním tisku ohlas, zaměřený speciálně na provedení poslední symfonie. Text končil slovy, že skladba dospěla „k vítěznému pochodu blanických rytířů, přicházejících v nejtěžší chvíli národa a přinášejících mu spásu a vyproštění z pout poroby a temna. Tak plnilo Smetanovo dílo svůj úděl za první světové války a tak jej vnímáme i dnes“.

Ten dobrý muž byl 8. února ubit gestapem.

Ale v červnu 1945 byla Má vlast hrána pod taktovkou Rafaela Kubelíka slavnostně k oslavám osvobození země.

Tradice prověřená desetiletími

Od roku 1952 se pravidelně hraje v první večer mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. A v této prestižní pozici vydržela až doposud, takže dnes po dvacáté hodině v Obecním domě opět zazní úvodní harfový motiv z Vyšehradu.

Příběhů, které se kolem prestižního úvodního koncertu Pražského jara za 77 ročníků odehrály, je mnoho. Vznikla totiž tradice, ve které Smetanu nehraje pouze Česká filharmonie, ale různé světové orchestry. A jejich provedení tak nabízí škálu uměleckých i historických unikátů.

Když v květnu 2019 naposledy před pandemií začínal festival v normálním režimu, dirigoval Jakub Hrůša orchestr Bamberských symfoniků. Ten vznikl v roce 1945 a jeho zakládajícími členy byli sudetoněmečtí hráči z pražské Německé filharmonie, odsunutí podle Benešových dekretů. Prestižní a špičkový německý orchestr nabídl svým vystoupením rovněž symbolické gesto.

O rok dříve probíhalo celé Pražské jaro v duchu oslav sta let republiky, takže prestižní koncert dostala Česká filharmonie pod Tomášem Netopilem. Závěrečný koncert festivalu toho roku symbolicky odehrála Slovenská filharmonie.

O rok dříve nabídlo zahájení Pražského jara zcela mimořádný zážitek umělecký. Maestro Daniel Barenboim, jeden z nejuznávanějších dirigentů současnosti, nastudoval Smetanovo dílo s Vídeňskými filharmoniky, a pojal jej po svém. Žijící gigant taktovky s jedním z nejlepších světových těles interpretoval některé části zcela jinak, než bylo doposud zvykem, a rozproudil mezi fanoušky klasiky vášnivé debaty.

V roce 2014 představoval zahajovací koncert Pražského jara velký comeback dirigenta Jiřího Bělohlávka k České filharmonii, ke které se vrátil po hvězdné mezinárodní kariéře a dokázal ospalý orchestr vyburcovat ke světovým výkonům. Tento zahajovací koncert také změnil dosavadní pořádky, dělající po třetí větě Mé vlasti společenskou přestávku, ale Bělohlávek trval na tom, že Smetanovo dílo dává smysl pouze vcelku a bez přerušení.

Ještě slavnější návrat se ale odehrál v roce 1990. První Pražské jaro po Sametové revoluci bylo celé ve znamení návratů českých a slovenských mistrů, kteří opustili socialistické Československo. A úvodní koncert s Českou filharmonií dirigoval Rafael Kubelík.

Syn houslového virtuóza byl sám považován za zázračné dítě české hudby, Českou filharmonii poprvé dirigoval roku 1934 ve dvaceti letech, v osmadvaceti se stal uměleckým ředitelem a prvním dirigentem.

Po roce 1948 se rozhodl zůstat v zahraničí a stal se jedním z nejslavnějších dirigentů světa. Královská opera v Londýně, Metropolitní opera v New Yorku, Vídenští filharmonikové, to jsou jen vybrané položky z jeho hvězdné kariéry. V ní trvale propagoval a prosazoval českou hudbu a pomáhal i krajanům, kteří se rozhodli odejít do emigrace.

Jeho přivítání 12. května 1990 málem zbořilo Obecní dům a o měsíc později bude Mou vlast s filharmoniky hrát před zaplněným Staroměstským náměstím.

Kromě něj dirigoval úvodní koncert Pražského jara prakticky každý český dirigent, který něco znamenal, a i před listopadem 1989 i dirigenti zahraniční. Třeba v roce 1989 sir Charles Mackerras, žák Václava Talicha a odborník na český repertoár.

Kuriozitou je angažmá estonské dirigentské rodiny Järviových. Otec Neeme Järvi dirigoval Mou vlast v roce 1994 se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy, jeho syn Paavo Järvi v roce 2016 s Českou filharmonií.

I letos se očekával velký návrat mistra - po pěti letech měl ve Smetanově síni dirigovat Daniel Barenboim, který dokázal svým podáním upoutat jako nikdo jiný. Vést měl West-Eastern Divan Orchestra, hvězdný ansámbl který založil v roce 1999 právě Barenboim. Zdravotní problémy však v listopadu osmdesátiletému mistrovi účast znemožnily. Zastoupí jej jeho žák, osmadvacetiletý Thomas Guggeis. Ten „vyrovná“ rekord Jakuba Hrůši, který v roce 2010 dirigoval ve stejném věku.

Vyšehrad pod Vyšehradem

Má vlast je i ve světovém měřítku mimořádným hudebním počinem, který i pro zcela nepolíbené nezapomenutelně vyložil v televizním cyklu Česká filharmonie hraje a hovoří dirigent Václav Neumann.

A úvodní koncert Pražského jara se stal zcela unikátní tradicí, ve které se zrcadlí české i světové hudební dějiny. Asi není jiný případ, kdy by se tak obratně propojila naše vlastní tradice se světovým děním.

K této tradici patří i prostředí Smetanovy síně Obecního domu. Perla pražské secese má právě letos sto deset let od svého otevření a stala se neodmyslitelnou kulisou zahajovacích koncertů, i když občas zavítaly i do jiného z půvabných pražských sálů. Všechny slavné, o kterých jsme psali, se ale odehrály právě zde, pod štukovým sousoším Vyšehradu, jehož hudebním vyobrazením úvodní večer hned po státní hymně tradičně začíná.

I dnes večer si diváci v sále i u televizních obrazovek vychutnat vyšehradský majestát, po něm malebnou Vltavu, temperamentní Šárku, rustikální Z českých luhů a hájů, bojovný Tábor, kde si Smetana hraje s motivem chorálu Kdož jsu boží bojovníci a závěrečný Blaník, jehož nadějné poselství kdysi zaplatil životem nebohý violista Němec.

Možná tu „ spásu a vyproštění z pout poroby a temna“ budeme letos vnímat ještě citlivěji než jindy.