foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Výběr z žánru krimi
KNIŽNÍ OKÉNKO: Protože začalo léto, zaměřil jsem se tentokrát na protiklad klidu, pohody a odpočinku – tedy na napětí a zločin. Přečetl jsem hned několik detektivních románů, které udělají radost všem příznivcům žánru. A nejen jim.
Dominik Dán, Vánoční nadílka. Starý známý čtyřlístek je zpátky, i když bez Jaroslava Němečka. Spisovatele jsem představil. Zbývá překladatel (Jan Hanzlík), vydavatel (Slovart) a grafik (Dodo Dobrík). Nejnovější počin ikony slovenské literatury je znovu perfektní. I kdybych se snažil sebevíc, nenajdu chybu. Titul jsem si rozdělil na tři dny po stovce stran a vyloženě se těšil. Autor tentokrát – a nepamatuji si, že by to v minulosti udělal – sáhl hned po třech případech, k nimž dojde kolem Štědrého dne. Nejsou nijak propojené. Oto Hanzel sváteční službu neodnesl za trest, jen nechtěl být po úmrtí manželky sám doma. V krátkém sledu čelí zabodnutému muži u hospody, pohřešované krasavici Klaudii a mrtvému učni zlodějského řemesla. Nic nevyzrazuji, protože se s identitou obětí setkáte hned na první straně. To není podstatné. Kouzelný je styl, kdy se do popředí dostává syrovost, inteligence, vtip i důvtip. O bolestivých detailech posledních chvil obětí, zvláště té ženské, ani nemluvě. V jejím případě šlo prakticky o lékařský záznam krutého zacházení. K tomu si přidejte lidskost a obyčejnost. Styl, jaký Dominik Dán kombinuje, nemá srovnání. Líčí nenuceným způsobem, opakovaně mě rozesmál a opakovaně mě přinutil k zamyšlení. A to především z jednoho důvodu. Vánoční nadílka je už jeho devětatřicátou knihou. Každý autor, jehož mám rád, s přibývajícími listy slábne. Jedno, jestli šlo o Bohumila Hrabala, Karla Kryla nebo Michala Horáčka. Všichni se postupně vypsali a začali opakovat motivy, fráze i obrazy. Dán zraje. Jenom nevím, k jaké odrůdě ho přirovnat, je to prostě úkaz.
Michael Connelly a jeho Čekání. Můj oblíbenec. Thriller je starý teprve pár měsíců, což je jediná věc, kterou nechápu. Proč Slovart nepokračuje v logické řadě s Harrym Boschem, ale sahá pro loňský titul. Aktuální kniha je pro fanoušky autorova díla povinností, ačkoli je znát, že jeho devětatřicátý zářez už těžko dožene počáteční prózu, tu úžasnou kombinaci LA, tmy, horka a logiky. Kdo Connellyho práci zná, bude, stejně jako já, prvních pár desítek stran bojovat s vnitřním nepřítelem. Případy primárně vyšetřuje Renée Ballardová. Harry Bosch je zmíněn pouze okrajově a má jen částečnou roli. Zato jeho dcera Maddie se ujímá svého prvního vyšetřování na oddělení odložených případů. Inspektorka Ballardová narazí na shodu DNA v případu, který už dvacet let zůstává nevyřešený. Nedávno zatčený muž je podle genetické analýzy biologickým příbuzným sériového násilníka. Jakmile však další testy potvrdí násilníkovu totožnost, vyjde najevo, že dlouholetým postrachem žen v Los Angeles je velmi vážená osoba, jejíž zatčení by snadno mohlo ohrozit kariéry všech členů vyšetřovacího týmu. Jedná se o soudce. Další část knihy je věnována vyšetřování ztráty policejního průkazu inspektorky a skládání střípků k sedmdesát let starým vraždám několika mladých žen. Hlavolam je to výborný, ale až od druhé poloviny, kdy se do popředí skutečně dostává zmíněná shoda DNA. Tato linie je nejsilnější, nejvíc napínavá a nejlépe zvládnutá. Celkově i přes drobné výtky hodnotím 75 procenty.
Třetí v pořadí je novinka Michaela Robothama Než jsi mě našla. Mám rád věcné názvy a tenhle skutečně odpovídá ději. Román má velice blízko k autorově předešlé tvorbě, zejména ke knihám Hodná a zlobivá holka a Když byla hodná. Všechny vydalo nakladatelství MOBA. Spisovatel se soustředí zejména na psychologické thrillery, které byly přeloženy do 26 jazyků a publikovány ve více než 50 zemích. Pokud jste ho nikdy nečetli, dávejte si pozor na každou větu. Robothamova řeč je velice specifická a jeho hrdinové jsou vždycky jiní. Osobití, abych tak řekl. Přesně to je i případ Evie Cormacové. Jako dítě ji našli schovanou v tajné místnosti, v níž byl dospělý muž umučen k smrti. V první části knihy se k této události prakticky nevrátíte. Což je první zvláštnost. Evie je natolik svá, že se jí ujímá psycholog Cyrus Haven. Všechno se začne splétat, ale současně i rozmotávat ve chvíli, kdy pláž v Lincolnshiru vyplaví sedmnáct lidských těl. Některá těla pomáhá z vody vytahovat právě Cyrus. Evie vše pozoruje. Pak už nic neví. Omdlévá, budí se v nemocnici. Cyrus od toho okamžiku neřeší pouze její složitou minulost, ale také příčinu smrti zmíněných sedmnácti migrantů. Než jsi mě našla je strhující kniha.
Psali jsme
REPORTÁŽ: Vzhledem k plnému víkendovému programu se naše redakce rozhodla navštívit jubilejní 30. ročník mezinárodního knižního veletrhu…
Martin Stručovský během sedmi let vydal už pět románů: Bez duše, Zavátá sněhem, V temnotách, Hříchy otců a Nenasytní. K ústřední postavě Matěje Mlynáře nyní přibyl kapitán Václav Hrách. Stejně jako v minulých dílech, i tentokrát autor sází na dynamiku formou dialogů. To znamená, že popisy trestné činnosti, prostředí nebo děje jsou zredukovány na minimum. Ději tento způsob vyprávění jedině prospívá. Za první den jsem měl 120 stran Nenasytných a zbytek jsem dočetl v následujících osmačtyřiceti hodinách. Jindřichohradecký kriminalista (vlastně celá kriminálka) na sklonku roku vyšetřuje pohřešované, jeden únos, a dokonce i vraždění. To mi jako jediné přišlo poněkud přehnané. V celé České republice se nestane tolik závažných skutků za měsíc… Jde o jedinou pihu na kráse. Stručovského mám opravdu rád, i když jsem ho objevil až dva roky po jeho prvotině. Od té doby se na něj těším nejen kvůli dialogům, ale také kvůli nespisovné češtině, místy bezohlednému vyšetřování, při kterém se nehledí na zákony, ale především pro citlivý přístup. Stále sice mluvím o žánru detektivky, jenomže spisovatel nad něj staví lidské osudy. Autora doporučuji všem milovníkům žánru – nezklame. Všechny jeho tituly vydalo nakladatelství Motto.
Mrtvá z ostrova Skye od Jasona M. Dalglieshe je osvěžující čtení. Autor v první knize bestsellerové série představuje specifického detektiva Duncana McAdama, stejně jako Skotsko a jeho typické rysy. Tedy uzavřenost komunity, překrásnou krajinu i často ničivý dopad cestovního ruchu. Při četbě jsem se dokonce několikrát upřímně zasmál. McAdam je za „odměnu“ svými nadřízenými z Glasgowa převelen na ostrov Skye, kde před dvaceti lety zmizela mladá dívka, jejíž tělo bylo právě objeveno. Popis mrtvé na pitevním stole mi přišel jako jeden z nejzajímavějších momentů, je v něm totiž víc citu než snahy vyvolat zděšení. Román je napsán velice barvitým jazykem a bavil mě do poslední strany. Přiznávám, že vodítek k pachateli (či pachatelům) bylo ze strany autora poskytnuto hned několik. A zároveň i několik slepých cest. Dalgliesh zároveň stránku po stránce upozorňuje na minulost a rodinu svého hlavního hrdiny, což knížku vhodně okořenilo. Mrtvou z ostrova Skye oceňuji především kvůli jazykové sytosti a pointě. Vydal Cosmopolis.
A na závěr jsem si nechal nečekané překvapení. Studánku od Veroniky Skalecké. Komisař Petr Brázda se nikdy nesmířil s tím, že před osmi lety nedokázal vyřešit záhadné zmizení čtrnáctileté dívky. Nyní však příběh dostává ještě temnější rozměr. Těmito slovy mohu uvodit velice povedený text pardubické rodačky, která se městu na východě Čech věnuje soustavně (Pardubice v období normalizace nebo román z pardubického prostředí v období pražského jara Vrátit se). V tomto případě však není místo děje podstatné. Mnohem důležitější je přístup autorky k hlavní postavě. Ve své knize, rozdělené do tří částí, se postupně setkává minulost se současností. Čtete o dvou zmizelých dívkách, hledáte vodítka a souvislosti. Pointa je tvrdá a nekompromisní. Obě časové linie spojuje postava komisaře Brázdy. Právě on staví knížku nad jiné. Skalecká se neuvěřitelným způsobem ponořila do mysli člověka, jehož trápí svědomí. Nebudu v tomto případě rozvádět důsledky (rodina, kolegové). Román je silný v detailech – otrávený pes, odhozený mobil s pozvánkou na zapití dítěte, syn před halou, kde ho nikdo nevyzvedne... Pokud bych měl být přísnější, nerealistické jsou dialogy s policií. Absolvoval jsem bezpočet výslechů a podání vysvětlení kvůli svým článkům, ale neumím si představit, že bych v jakékoli pozici odsekával, ptal se, jestli už můžu odejít a podobně. Jinou výtku k recenzované próze nemám, je vynikající. Vydalo Motto.