foto: Irina Serebryakova, se svolením/Irina Serebryakova
ROZHOVOR: Dokumentární dramatika není jen zaznamenávání reality, ale i způsob, jak porozumět složitým časům a odvaha promluvit. Tento rozhovor je setkáním s kyjevskou dramatičkou Irinou Serebryakovou, autorkou dokumentární hry Muži za denního světla a dalších, která má odvahu otevírat bolestivé a zřídkakdy pojmenovávané téma mobilizace během války na Ukrajině.
Mluvíme o tom, proč je dnes nebezpečné nazývat věci pravými jmény, jak válka maže individualitu a mění lidi ve „zdroje“, ale také, proč je pro Irinu i přesto důležité mluvit otevřeně a upřímně. Irina Serebryakova je autorkou několika dokumentárních i beletristických her, které byly uvedeny ve Švédsku, Finsku, Německu, Španělsku i jinde a vyvolávají silné ohlasy. V dubnu, květnu a červnu 2022 strávila v čas i v Praze v rámci stipendijního programu pro ukrajinské umělce podporovaný Czech Centers a House of Europe.
Kdo jsou Muži za denního světla a jak se mobilizace na Ukrajině změnila v únosy lidí z ulic? Korupční schémata, zneužívání moci, proukrajinské podzemní hnutí, o čem dalším oficiální agenda mlčí? Jak hlasy, které přežívají v divadelních textech, připomínají, že i paměť je formou odporu? O tom všem je náš rozhovor.
Proč jste si vybrala právě žánr dokumentárního dramatu? Bylo to dáno dobou, nebo vás od začátku více přitahoval proces interakce s hrdiny, jejich příběhy a kontexty?
Neřekla bych, že jsem si dokumentární drama vědomě vybrala. Napsala jsem několik dokumentárních her, ale vzniklo to přirozeně. Nejde jen o příběhy války. Kolem nás je spousta příběhů, které hledají posluchače a formu a nacházejí si mě. Píšu i hry s úplně smyšleným dějem, ale nedokážu si vymyslet nic tak strhujícího, bláznivého, dojemného, děsivého a zároveň vtipného, jako je život skutečných lidí. Opravdu mě lidé zajímají, baví mě je poslouchat a snažit se je pochopit.
Jak publikum reagovalo na hru Muži za denního světla na Ukrajině? A jak je vnímána dnes v zahraničí? V jakých divadlech či zemích byla zinscenována?
Na Ukrajině tato hra uvedena nebyla. Vypráví o problému mobilizace, především o mužích, kteří z různých důvodů nemohou, nebo nechtějí jít na frontu. Čelí obrovskému psychickému tlaku a fyzickému násilí. V současné době není na Ukrajině možné takovou hru uvést. V zahraničí proběhlo čtení ve švédštině v divadle Dramaten ve Stockholmu a inscenace v divadle Helsinki 98 a v Barceloně. Několik čtení se uskutečnilo v rámci festivalu Echo Ljubimovky. Právě tato hra zazněla 26. dubna v Praze v rámci festivalu Echo Ljubimovky ve Slovanské knihovně. Diváci, se kterými jsem mluvila, říkali, že problémy zobrazené ve hře pro ně byly objevné.
Při tvorbě děl o dění na Ukrajině si představujete diváka žijícího uvnitř země, nebo spíš v zahraničí?
Představuji si diváka, který nežije na Ukrajině. Za prvé, u nás lidé všechno, o čem píšu, dobře znají i bez mých her. Za druhé, není možné u nás dnes uvést hru například o tom, že se mobilizace zvrhla v únosy lidí, korupční schémata a zneužívání moci. Všichni o tom vědí, ale mluvit o tom z jeviště by bylo nebezpečné. A i kdyby se našli odvážní lidé, kteří by takovou hru hráli, nechtěla bych je vystavit riziku.
Proč pro vás bylo důležité ukázat právě tyto muže? A jak jste se rozhodovala natolik otevřeně mluvit s publikem?
Své hrdiny jsem našla mezi přáteli a známými, jsou to lidé, se kterými jsem mluvila. Chtěla jsem je ukázat především jako lidi. Kvůli válce se totiž pojem člověka nahrazuje anonymními výrazy jako „mobilizační potenciál“ nebo „lidské zdroje“. Druhý extrém je oslavování padlých hrdinů. Já jsem ale chtěla mluvit o živých lidech a s nimi. Ne o hrdinství, ne o idealizaci. Zajímá mě člověk se svými strachy a slabostmi, ne památník. A opravdu jsem chtěla mluvit přímo: většina textu je přímá řeč mých respondentů.
Vaše hra je plná ironie, bolesti a odhalené pravdy. Do jaké míry jste v ní přítomná vy sama jako autorka?
Ve všech mých dokumentárních hrách – včetně této – moji respondenti občas říkají věci, které bych raději neslyšela. Ale právě v tom je hodnota jejich výpovědí. Ne vždy s nimi souhlasím, ale zařazuji to, co aspoň dokážu pochopit. Moje přítomnost jako autorky je možná v tom, že nechci mlčet o problému, který ničí konkrétní lidské životy a společnost jako celek. Proto jsem toto téma zvolila.
Jaké místo má pro vás divadlo v emigraci?
V každé zemi, kde se nacházím, se snažím poznávat místní divadlo. Chodím na co nejvíce představení, je pro mě důležité sledovat, o čem a jak divadlo mluví se svými diváky. Pokračuji v psaní. Možná to není moc originální odpověď. Ve Švédsku právě proběhly dvě inscenace mé jiné hry Ženy ve tmě, v Uppsale a ve Stockholmu. Je o životech civilistů v zázemí, zejména žen. Se spoluautorkou jsme se snažily vyprávět o tom, že válka nejsou jen boje přímo na frontě, ale i její důsledky na úrovni každodenního života a prostých každodenních činností, kdy si člověk nemůže koupit léky v lékárně, kdy musí jít pěšky do šestnáctého patra, protože výtah nefunguje kvůli výpadkům proudu.
Koncem loňského roku se v Berlíně četla další dokumentární hra, o životě ukrajinských žen za okupace. Některé nemají možnost odejít, jiné zásadně nechtějí opustit své domovy. Hrdinky okupaci nepodporují, mají proukrajinský postoj, některé z nich jsou dokonce aktivistkami proukrajinského podzemního hnutí, ale jsou nuceny dodržovat pravidla a zákony okupačních úřadů. Vzniká tak situace dvojího života a dvojího myšlení, kdy s přáteli a v soukromí říkáte jedno, ale na veřejnosti a v práci jste nuceni říkat něco jiného. Myslím, že to znají všechny země, které zažily okupaci nebo totalitní režimy.
Co vás dnes nejvíce rozčiluje jako autorku i jako člověka?
Nemyslím si, že mi několik her založených na svědectvích dává právo nazývat se autorkou nebo dramatičkou. Takže odpovím jako člověk.
Především se zlobím na lhostejnost našich úřadů k lidskému životu a důstojnosti. Ta se projevuje ve všem od samého počátku války: v nedostatečně organizované evakuaci, v nedostatku upřímného rozhovoru s našimi vlastními občany. Lidé na okupovaných územích umírali, protože neodešli před začátkem okupace. A neodešli, protože jim úřady lhaly a slibovaly, že válka nebude a všechno bude v pořádku. Lidé tomu uvěřili, zůstali, zapojili se do okupace a mnoho lidí to stálo život a svobodu. Mnoho lidí také neodešlo, protože na to neměli sílu a prostředky a stát jim nepomohl odejít.
Za druhé je to masivní porušování základních lidských práv. Mluvím hlavně o mobilizaci: muže zadržují násilím. To se děje v zemi, která tvrdí, že bojuje za svobodu a demokracii. Je to trestný čin – únos. I když mají muži oprávněnou výjimku, často to nepomůže. Navíc mají zavřené hranice: muži mezi 18 a 60 lety nesmí opustit zemi, ačkoliv mobilizace začíná až od 25 let. Znamená to, že mladí muži mezi 18 a 25 musí zůstat v zemi. Každou noc může být zabit raketovým úderem. Armáda ho zatím nepotřebuje. Mohl by odejít a najít si bezpečnější místo k životu. Mohl by studovat nebo pracovat, mohl by pomáhat své rodině. Místo toho musí svůj život od 18 do 25 let pozastavit a neustále čekat na smrt. To je jen jeden příklad.
Za třetí mě rozčiluje, že na Ukrajině není možné o výše zmíněných a mnoha dalších problémech otevřeně mluvit. Když jsem byla dítě, četla jsem pohádku o sirotku Havrošce, která říká: „Bijí mě, haní mě, chléb nedají, plakat nedovolí.“ To mě zasáhlo. Nejen, že jí ubližují, ale i zakazují o tom mluvit. Nejvíce mě zasáhla slova „plakat nedovolí“. Nejenže s ní špatně zacházejí, ale zakazují jí dokonce nahlas říct, že všechno, co se děje, je kruté a nespravedlivé, že jí ubližují a že je zle. Opravdu hrozné na této pohádce je, že dívka může nahlas promluvit jen před krávou, kterou pase. Dívka nemá nikoho jiného, nikdo jiný se o ni nestará, nikdo jí nedovolí ani otevřít ústa.
Vzpomněla jsem si na tuto pohádku, protože v ukrajinské společnosti dnes lidé musí nejen snášet deprivaci, zločiny, ztrátu svých práv a svobod, ale také o tom mlčet. Je nebezpečné říci, že jste unavení, bojíte se, nechcete bojovat nebo nesouhlasíte s některými rozhodnutími státu.
Přestože je dnes těžké plánovat budoucnost, mohla byste se podělit o své plány?
Teď pracuji na nových hrách. Pro sebe si je nazývám trilogie o vztazích. Nemají společný děj, ale všechny se věnují různým formám lidských vztahů. První hra se jmenuje Pecka z Buddova stromu, je o různých způsobech, jak říct „miluji tě“. Druhá – Přítomnosti. Je o tom, že někdy lidé, se kterými už nekomunikujeme, se kterými jsme se rozešli, pohádali, stále ovlivňují náš život tím, že zůstávají v našich vzpomínkách. I když už s někým nemluvíme, jeho vliv zůstává. Třetí bude o přátelství. Bude o různých formách spojení mezi lidmi. To je pro mě nyní důležité, protože uprostřed války a nejistoty jsou přátelé, blízcí, milovaní největší hodnotou.