foto: Jaroslav Fikota, Albatros Media, se svolením/Kateřina Karolová
ROZHOVOR: Kateřina Karolová je lékařka, blogerka a spisovatelka. Pracovala jako pediatrička v Baťově nemocnici ve Zlíně a následně na klinice v Německu. Nyní pečuje o malé pacienty v dětské léčebně v Luhačovicích. A taky píše. A píše dobře. PrahaIN.cz ji vyzpovídala v souvislosti s novým románem Jiné místo, který vydalo nakladatelství XYZ.
Kateřino, Vaše nová kniha Jiné místo má hodně zajímavou anotaci: „Monika s Oliverem chtějí uniknout ruchu velkoměsta, a tak zamíří na dovolenou do penzionu v Luhačovicích. Kde jinde prohloubit rodící se vztah než na tichém místě v obklopení lesů? Po příjezdu se rozhodnou prozkoumat nejbližší okolí, a i když se schyluje k dešti a na krajinu padá hustá mlha, vydají se na kolech cyklostezkou vedoucí do Vizovic. Plánovaný výlet je krátký, pouze pár kilometrů naprosto bezpečnou trasou… Co by se tak mohlo stát?!" Můžete přiblížit, o čem titul je?
Má nová knížka je, stejně jako ta předchozí, o výletě, který nedopadl podle původních představ. Tentokrát jsem hlavní role svěřila mladé dvojici a pohrála si s tématem důvěry ve vztahu, který teprve vzniká. Baví mě koncept, kdy si lidi vyrazí za zábavou do neznámých končin a během cesty se jim něco vymstí. Už teď mám v hlavě další podobný zajímavý námět, ale trochu se bojím, aby si mě čtenáři nevložili do škatulky, ze které se mi bude špatně dostávat.
Řada spisovatelů se k delší próze dostává přes poesii, případně přes povídky nebo novely. Jak to bylo u Vás?
Já začala netradičně, a to psaním dopisů. Byly určené primárně rodině a známým, posílala jsem je z Německa, kde jsem nastoupila na dětské oddělení coby pediatr. Procházela jsem si na tamní klinice dost výrazným rozčarováním. V dopisech jsem ventilovala všechny absurdní zážitky ze zahraničí, a až po čase jsem se dozvěděla, že jejich kopie kolují i mezi cizími lidmi. Někteří mi psali s žádostí, jestli bych je nemohla přidat do adresáře, že se těší na pokračování. Jedna známá mi poté vnukla nápad založit si blog, což považuju za zlomový okamžik v mém přerodu ve skutečnou spisovatelku. Až na blozích jsem začala psát pro opravdu cizí lidi a byla jsem fascinovaná kladnými ohlasy i rozrůstající se čtenářskou základnou. Pochopila jsem, že se ostatním má forma psaní skutečně líbí a začala jsem proto uvažovat, že bych zkusila opravdovou knížku.
Psali jsme
ŽEBŘÍČEK ZA LEDEN-ÚNOR: PrahaIN.cz nabídne svým čtenářům pravidelný přehled té nejlepší literatury za dané období. Tentokrát jsme se zaměřili…
Psala jste i během studií lékařské fakulty?
Jistě, a vůbec největší pohoda byla před patologií, legendárních 370 zkouškových otázek ve mě bude dřímat navždy. Psala jsem, psala. Ale všechny texty se týkaly učiva. Já si prakticky veškeré knížky a skripta přepisovala do podoby, ze které se mi lépe učilo. Hodně mi vadilo, když odstavce nedávaly smysl, když byly příliš složité, nebo nesdělovaly nic podstatného. Ráda mám ve všem pořádek a řád. Překreslovala jsem si obrázky z anatomie (a ostatních předmětů, třeba embryologie a vývoj plodu byla vyloženě lahůdka) a psala k nim takové texty, abych na první dobrou věděla, o co se jedná. Moje skripta často kolovala po koleji a kamarádi si je půjčovali před zkouškami, že se jim z nich dobře učí. Už tehdy jsem přemýšlela o tom, že bych se psaní ráda věnovala profesionálně, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mi to skutečně podaří.
Působíte v léčebně v Luhačovicích, což je nádherný kus přírody. Jste spokojená?
Ano. Prostředí, kde pracuji, patří mezi jedno z nejhezčích míst v republice. Bydlím kousek od Luhačovic a každé ráno projíždím úchvatnou cestou skrz les. A v podstatě mě tahle lesní scenérie dennodenně inspiruje k mým knižním nápadům. No a samotné zaměstnání – jedná se o krásnou, klidnou práci. Je pravda, že některé dny a turnusy jsou náročné, ale nedá se to srovnat se stresem v nemocnici nebo na porodním sále. Nejsem (a nikdy jsem nebyla) typ na akutní medicínu. Baví mě bádat, pročítat dokumentaci, hledat skulinky a třídit fakta tak, abych dospěla k nějakému výsledku, kteří ostatní třeba přehlédli. Čest všem kolegům, kterým nevadí stres a adrenalin.
Narodila se jako jednovaječné dvojče a vdala se za muže, který má taktéž svou identickou kopii. Během tří let se jim postupně narodili tři synové. V roce 2018 byla čtenáři ONA Dnes zvolena Ženou roku. Dříve psala blogy, za které obdržela i několik ocenění, nyní se věnuje psaní beletrie. Zatím jí vyšly knihy Já, doktorin, Zítřek ti nikdo neslíbil, Odbočka v lesích. Aktuálně vyjde nová kniha Jiné místo. Kniha bude obsahovat unikátní QR kód, který čtenáře formou hry provede v reálných kulisách příběhu a budou se tak moci projít ve stopách hrdinů knihy. Foto: Jaroslav Fikota, Albatros Media, se svolením
Odbočím od psaní: co je podle Vás nejlepší způsob pro dětské posílení imunity?
Velký rozmach v posledních letech zažívají probiotika. Vidím to sama na kongresech pediatrů, doporučování probiotik se těší velké oblibě. A není se čemu divit – až osmdesát procent imunitních buněk sídlí ve střevech čili ten, kdo má zdravé zažívání, podporuje vlastní imunitu. Důležitý je také vitamín D, který se tvoří vlivem slunečních paprsků na kůži a českým dětem opravdu chybí. Především v podzimních a zimních měsících, kdy je paprsků pomálu a většina kůže je překryta vrstvami oblečení. No a nemůžu než doporučit lázně, protože vidím na vlastní oči, jak mi děti rozkvétají před očima. Sami rodiče mi dávají zpětnou vazbu, jak moc jim pobyt u nás pomohl, jak se zlepšila kondice, posílilo dýchací svalstvo, ubylo infektů, mohly se snížit dávky dlouhodobé medikace. Zeptejte se svého lékaře, zda by vašim dětem lázně nedoporučil (pobyt pak hradí pojišťovna), případně si lze pobyt v lázních i zaplatit.
Díky. A poslední otázka je znovu o literatuře. Máte nějakou domácí inspiraci mezi autorkami?
Mám moc ráda Michaelu Klevisovou a její detektivky z českého prostředí. Jedná se o vždy o inteligentní, propracovaný příběh. Krásně také umí vykreslit psychologii postav a jejich myšlenkové pochody. Dříve jsem četla severské krimi, ale vadí mi, jak je pokaždé protěžována soukromá, depresivní linka hlavního vyšetřovatele, který musí být kuřák, alkoholik a ztroskotanec. Někteří autoři se také hojně uchylují k lacinému násilí a brutalitě. Vždycky mě potěší, když objevím spisovatele, který umí napsat děsivý příběh bez kapky krve.