„Malířka“ životů Scarlett Wilková: Psala o řeckých uprchlících, nyní o nacistických kolaborantech

ROZHOVOR: Novinářka Scarlett Wilková spolupracuje se společností Post Bellum provozující databázi Paměť národa. Pro ni zaznamenala vzpomínky řeckých pamětníků, které inspirovaly její románový debut „Až uvidíš moře“. Ve své nejnovější knize „Ty chladné oči“ se dotýká tématu kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války. Nejen o tom hovořila se serverem PrahaIN.cz.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste v Ostravě začínala v redakci podnikového časopisu. O jaký typ obsahu se vlastně jednalo?

Šlo o časopis podniku Nová huť, takže se v něm psalo především o tom kolik, na kterém pracovišti dělníci vyválcovali trubek a podobných věcí, o nichž jsem vůbec netušila, jak vypadají, natož k čemu mají sloužit. Přišla jsem tam po maturitě, dali mi foťák, přilbu a poslali mě do těžkých provozů. Byla to pozoruhodná zkušenost a dosud mi není zcela jasné, jak jsem tu dobu mohla přežít.

Psala jste od mala?

Ne. Prý jsem pořád něco malovala a tvrdila jsem, že budu módní návrhářka. Čeština a s ní spojené psaní různých úkolů mně na gymnáziu sice šlo, ale to, že jsem začala pracovat v novinách, byla jen a jen náhoda. Prostě mě nevzali na vysokou školu, něčím jsem se potřebovala živit, v podnikovém časopise zrovna bylo volné místo po paní, která šla na mateřskou. Shoda náhod a štěstí. Pak přišly nabídky z dalších novin a časopisů.

Osobně mě zaujala Vaše práce na výpovědích řeckých uprchlíků. Dělala jste je pro databázi Paměť národa. Neplánujete něco podobného s Ukrajinci?

Kolegové dokumentaristé pro Paměť národa příběhy Ukrajinců natáčejí. Já se tomuto tématu nevěnuji, mám teď rozpracováno několik starých pamětníků s tak zajímavými osudy týkajícími se české historie, že už teď vím, že by vydaly na další knížky.

Ve své knize ´Ty chladné oči´ se dotýkáte tématu kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války. To je extrémně citlivé a hodně těžko ověřitelné téma. Můžete přiblížit rešerše, které titul doprovázely?

Mně se ty příběhy píší snadno, protože jsem díky práci pro Paměť národa potkala mnoho lidí nucených nějakým způsobem v nacistickém režimu přežívat. S mnoha jsem mluvila, příběhy dalších jsem si ve sbírce Paměť národa poslechla. Neřekla bych, že jde o téma těžko ověřitelné. Historických materiálů z té doby je spousta, a když k nim máte možnost povídat si s konkrétními lidmi, píší se romány skvěle. Obtížné je ty lidi vypátrat. Ubývá jich. A pak přesvědčit, že mi můžou věřit, že je nechci soudit.

Scarlett Wilková. Foto: Jaroslav Fikota, Albatros Media, se svolením

Kdo dělá obálky Vašich titulů, musím říct, že mě hodně zaujaly.

Tak to jsem moc ráda, že obálky mých knih zmiňujete, já jsem z nich totiž nadšená. Jsou dílem Diany Delevové. Ale samozřejmě jsou výsledkem práce mnoha lidí z nakladatelství, kteří vyhodnocovali různé varianty, dali si čas, aby vybrali ty nejlepší. A já mám radost, že čtenáři na besedách říkají, že ty knihy jsou krásné. Na pohled, ale i na dotek.

Když se vrátím k řeckým uprchlíkům i kolaboraci, v obou případech jde o téma, které řada lidí raději vytěsňuje, pokud se tím vůbec zabývají. Co Vás k tomuto přístupu k lidským hodnotám přivedlo?

Nedovedu si představit, že bych někam musela utíkat, budovat si život v cizí zemi, nechat doma vše, na co jsem zvyklá. Ale hodně často se při povídání se starými lidmi setkávám s tím, že útěk byl běžnou součástí životů. Někdo utíkal před Němci, někdo před Rusy, mnohé připravili o domov komunisté. Když slyším, jak staré dámy vyprávějí, jak jim soudruzi zavřeli manžely, naložili je s malými dětmi na žebřiňák a z jejich domů či statků je odvezli do rozpadlých barabizen v pohraničí, kde nikoho neznaly, vždy si to snažím představit. A je mi z toho špatně.

Čtete ráda své vydané práce, texty?

Tak to by mě nenapadlo. Co by to mělo za smysl? Stejně bych už nic nenadělala, kdybych chtěla něco udělat lépe. V momentě, kdy knížka vyjde, se akorát tak pokochám tou hezkou obálkou a pak jsem zvědavá na ohlasy lidí, kteří si ji přečtou…

Aktuální novinka. Foto: PrahaIN.cz