Mám velmi jednoduchý vkus... Šedesát podšálků Michala Viewegha

K šedesátinám si napsal vlastní memoáry, nazvané Děravé paměti. Kromě toho, že z nich čtenáři zjistí, jak moc autobiografická byla jeho rodina z Báječných let pod psa, je 228 stránek prodchnuto typicky vieweghovskou náladou: Požitkářstvím a radostí ze života, jen občas proložených účtováním s těmi, kteří tu radost kazí. Jinak je to prostě Viewegh, se vším, co od něj očekáváte.

Šedesátník přiznává, že právě před deseti lety byl na vrcholu. Padesátiny posledního března 2012 oslavil půlmaratonem a následnou svéráznou oslavou, na kterou sezval všechny své milenky včetně kysele se tvářící aktuální ženy. „V té době jsem asi opravdu byl idiot,“ připouští dnes v narozeninovém rozhovoru pro magazín MF DNES.

Ale i nyní v knize má potřebu čtenáři sdělit, že dotyčných dam byly přibližně dvě desítky. Jasně, není to jako když diskopapá Ivan Jonák v memoárech pyšně uváděl počet svých partnerek přesným číslem přesahujícím dva tisíce, ale někdo se nad stránkami možná začervená.

Foto: Nová kniha Michala Viewegha Děravé paměti

Ale znovu - je to Viewegh, co jste čekali. Šedesátník je nesporně pokornější, ale pořád u něj lze nalézt to, co by se dalo označit jako vieweghovský styl.

Když mu bylo třicet, vtrhl do české literatury s Báječnými lety pod psa. Román o technokratickém tatínkovi a umělecké mamince, které normalizace zanese z milované Prahy do provinční sklářské Sázavy, byl o několik let později podobně úspěšně zfilmován s Ondřejem Vetchým a Libuší Šafránkovou.

Proti filmu je knížka výrazně ironičtější a plná „absurdních minipříběhů“, jak poznamenal jeden recenzent. Pokus navázat po deseti letech devadesátkovým účtováním Báječná léta s Klausem ale jen potvrdí pravidlo o ošidnosti druhých dílů.

O dva roky později mu Výchova dívek v Čechách získá renomé i u intelektuálů, postmoderní román o chudém češtináři a znuděné miliardářské dceři patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře líčí devadesátá léta. V memoárech přidává několik půvabných „historek ze zákulisí“ o své učitelské kariéře na Zbraslavi.

Slunce, seno, podšálky

Účastníky zájezdu (1996) si všichni pamatují díky etudě řidičů Karla a Karla s podšálky ve filmovém zpracování, ale i jinak je to jeden z nejvděčnějších zdrojů, když chcete zavést debatu na českou národní povahu. Následující roky Viewegh téma několikrát zrecykluje v novinových fejetonech, z nichž ten nejslavnější je o českých turistech u švédského stolu…

Pro spravedlnost dodejme, že materiál pro román sbíral Viewegh v Itálii v létě 1992, pouhé dva roky po revoluci, kdy Češi ještě byli Západem totálně okouzleni, ale vůbec ho neznali. Takže takové Slunce, seno, erotika… Dneska už je to přece jen trochu jinak. Ale jako obraz devadesátých let tahle letní story poslouží.

Foto: Michal Viewegh a jeho knihy. Autor: Euromedia

V knižní podobě Účastníků si ale Viewegh také poprvé začal „vyřizovat účty“ s veřejně známými postavami, za což si poprvé vysloužil poznámky o upocenosti.

Jeho spory s kritiky, které tímto dílem propukly, vyvrcholí v roce 2000 fyzickým napadením kritika Jaromíra Slomka přímo před zraky stovek japonských turistů před pražským orlojem.

Po čtyřicítce ale také píše nezvykle dojemnou Vybíjenou o třech spolužácích co si po maturitě slavně pronajali společný byt a při pětadvacátém abiturientském výročí v něm pořád ještě všichni zevlí. A lyrické Anděly všedního dne, zjevně ovlivněné zážitkem dlouhého umírání otce.

Mám velmi jednoduchý vkus...

V druhé polovině nultých let se jeho oblíbeným tématem stane také mafie. Jenže zatímco Vieweghovy devadesátkové posměšky Václavu Klausovi cílí převážně na politikův osobitý a mnohé iritující projev, nyní si spisovatel gangsterek libuje v popisech mafiánských struktur, které by šly shrnout do Babišova výkřiku „Palermo“.

A i umělecký dojem je, popravdě, podobný. Zejména v románu Mráz přichází z Hradu (rok 2012) už obraz Václava Klause a Petra Hájka není ani karikaturou, ale vyloženým bizárem.

Vedle těchto rozpačitých pokusů o společenskou kritiku nakonec ty zvláštní časy začátku tisíciletí snad nejlépe vykreslil v Románu pro muže na postavě Cyrila, zhýralého a zkorumpovaného soudce na rodinném výletě v luxusním tatranském resortu. („Mám velmi jednoduchý vkus. Spokojím se vždy jen s tím nejlepším“). Zvedá se vám z něj žaludek, ale zároveň všechny ty čuňárny slouží celkem zajímavému a autentickému rodinnému příběhu, ze kterého můžete pro odpudivého korupčníka najít i trochu pochopení. Ať v knize, nebo v geniálním filmovém provedení Miroslava Donutila.

Herci mimochodem patří kredit i za to, že dílo vůbec vzniklo. Viewegh v memoárech popisuje schůzku v kavárně, kde si mu mistr sám řekl o pořádnou filmovou roli (potom, co mu připoměl, že ve filmu Román pro ženy spočívala jeho úloha v tom, že dvakrát kouřil na balkóně). Nejprve z toho byl román, o dva roky později film, s opulentní premiérou mezi miliardáři na Štrbském plese.

Stejně tak hraniční zážitek mozkové smrti asi lépe než všechny Vieweghovy deníky popsal román Biomanžel z roku 2015. I tady je to přitom klasický Viewegh - spisovatel, který se s mozkem v rekonvalescenci pokouší flirtovat s ošetřovatelkou a rozehrávat milostný trojúhelník, i když v reálném světě zabloudí hned za prvním rohem.

Napadá mě, že pro tvorbu Michala Viewegha je požitkářství jako nejslavnější rekvizita z jeho díla. Jako podšálek. S literární licencí svého hedónismu dokáže uchopit jakékoliv téma tak, aby se o něj čtenář nepopálil, ale zahřál. Kdyby svou originální radost ze života poztrácel, museli bychom si to pít z těch bílejch rozpálenejch…

A to se fakt nedá.

Ale ten svět viděný a vyprávěný pohledem bonvivána je vlastně docela fajn.