Marta Kubišová: Osmdesát let mezi kalamitou a štěstím

01. 11. 202214:29
Marta Kubišová: Osmdesát let mezi kalamitou a štěstím
foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Marta Kubišová

Když o jejích osmdesátinách psali nedávno v Reflexu, nazvali ji „nejcivilnější česká hvězda“. Zlatá slavice, pro kterou byla hudba východiskem z nouze, milovnice zvířat a žena pevných postojů, o kterých se používá fráze o příběhu pro Hollywood. Těžko říct, zda by zrovna příběhu Marty Kubišové americké publikum porozumělo.

Dlouhé roky jsem si říkal, že raději než o Martě Kubišové bych psal o její parťačce z Golden Kids Heleně Vondráčkové. Příběh, ve kterém je dobro i zlo, vášnivé emoce i praktický cynismus a taky spousta kompromisů, které pak budí ze sna.

Jenže v poslední době mi čím dál častěji přijde, že ta všeobecně uznávaná a obdivovaná „Kubiška“ je vlastně i jako příběh mnohem zajímavější.

Narodila se 1. listopadu 1942 a její těhotnou maminku předtím stejně jako tatínka vyslýchalo gestapo. Jméno Kubiš bylo po atentátu na Heydricha samo o sobě důvodem k zájmu bezpečnostních složek, i když se jednalo o zcela nepříbuzenskou shodu.

Tatínek - uznávaný lékař v nemocnici - rodinu později opustí a dost tím dceru poznamená. Kromě pletek na pracovišti ale doktora Kubiše potká ještě politický průšvih v nejděsivějších padesátých letech. Kvůli obvinění z poškození rentgenového přístroje dokonce nějaký čas sedí ve vězení. Pro dceru to znamená stopku v ambicích na vysněná studia medicíny.

Tři roky věřila, že se podaří moc zlomit, když si manuální prací ve sklárnách „zlepší poměr k pracující třídě“, jak se tehdy psalo do posudků. Pak pochopila, že tato stopka je definitivní, a rozhodla se zkusit „stopku“ jinou. S minimálním očekáváním a zkušenostmi z pár venkovských kapel se rozhodla zkusit konkurz na zpěvačku do malého divadla v Pardubicích. Jmenovalo se Stop divadlo.

Okamžitě ji vzali a navíc v divadle poznala Bohuslava Ondráčka (pro ní vždy „Boban“), který ji bude od té doby provázet. Sám se stane jedním z největších českých hitmakerů šedesátých let a kromě toho bude prvním, kdo zde úplně pochopí, jak funguje šoubyznys.

Za rok oba odejdou na výrazně perspektivnější štaci do vyhlášeného plzeňského divadla Alfa. A hned po pár představeních se na Kubišovou začnou jezdit koukat snad ze všech pražských malých divadel. Včetně nejslavnějšího Semaforu, Ondráček ale poradí, ať radši volí Rokoko. Věděl totiž, že od ředitele Vostřela chce po sezóně odejít Eva Pilarová, tehdejší jednička mezi zpěvačkami, kterou by Marta svým typem mohla velmi dobře nahradit.

Skutečně to tak bylo, ve čtyřiašedesátém se stala Marta Kubišová hvězdou divadla Rokoko a po Pilarové, jak vzpomínala, převzala nejen kompletní repertoár, ale i její garderobu. To bylo občas veselé, Kubišová byla mnohem subtilnější a vlající kostýmy si musela zajišťovat kšandami. Rozverní kolegové Matuška a Štědrý jí je několikrát pár vteřin před výstupem povolili.

Stačil rok v divadle v pasáži Václavského náměstí a z trochu tajemné a trochu magické Marty byla největší hvězda československé pěvecké scény. Skládá pro ni Ondráček (v Rokoku dělá hudebního dramaturga) nebo mladý Karel Svoboda. Muzikant z divadelního orchestru Martě coby zavedené hvězdě nabídne svou písničku, což ona sice doprovodí sebevědomým komentářem „To si, chlapče, věříš“, ale píseň si od něj vezme a hit Depeše přinese úspěch oběma.

Texty pro ni píše Jan Schneider, jeden z mimořádných beatnických zjevů šedesátých let a sama bude později tvrdit, že originální básník, kterému stoprocentně věřila, měl nedoceněný podíl na jejím úspěchu.

Populární anketa Zlatý slavík se v ženské kategorii stane od roku 1966 soukromým duelem Kubišové a Pilarové. Šťávu tomu dodává souboj nejslavnějších pražských hudebních divadel, protože „Pilarka“ se vrátila ke Šlitrovi a Suchému do Semaforu. Z dalších čtyř ročníků soutěže Marta vyhraje třikrát, Eva jednou.

Letos paní Kubišová v neobyčejně otevřeném rozhovoru pro časopis Reportér prozradila, že Eva Pilarová ve skutečnosti byla v celé zpěvácké komunitě její nejlepší kamarádkou.

Modlitba, která psala dějiny

Přišel rok 1968. Oživení, pozorované roky předtím na umělecké scéně, se přeneslo i do politiky. Jenže 21. srpna tanky „pěti spřátelených armád“ veškeré reformy ukončily.

Zatímco řada jejích kolegů byla uprostřed srpna ještě na dovolené, Marta Kubišová byla v Praze. A hned první den invaze měla nečekaný telefonát z produkce seriálu Píseň pro Rudolfa III.

Tehdejší populární televizní seriál s mladou Ivou Janžurovou v hlavní roli stál na konceptu zasněné puberťačky, která ve svých fantaziích potkává hudební idoly, takže se ve scénáři Jaroslava Dietla protočila celá československá hudební branže. Do každého dílu se k tomu skládaly původní písničky.

Pro finále chystaného podzimního dílu měla dvojice Jindřich Brabec-Petr Rada již napsanou píseň Modlitba, která měla odpovídat atmosféře královského dvora, takže byla trochu (no, trochu více) patetická.

Teď se však režisér Vašta se scénáristou Dietlem rozhodli zachytit v seriálu atmosféru Prahy obsazené „spřátelenými“ armádami. Jako první sehnali právě Martu Kubišovou, ta společně s ústřední hereckou dvojicí a kameramanem usedla do Dietlova auta a točilo se.

Vyděšený pohled těch uhrančivých očí při sledování dění ve městě mě od dětství, kdy jsem to viděl poprvé, dostává snad ještě více než syrový zpěv písně ve studiu, kde jízda skončila.

Improvizovaná nahrávka Modlitby z 21. srpna měla mizernou kvalitu, na jednom místě dokonce pozměněný text, ale neopakovatelnou naléhavost osudového dne. Atmosféra inferna překonala i patos Brabcovy hudby.

Když se o několik měsíců později píseň objevila v televizi v původním dramaturgickém záměru na konci dílu Hrabě Monte Christo, museli k tomu autoři přidat titulek, že nebylo jejich plánem udělat z písně to, co z ní mezitím vzniklo.

Stačilo pár týdnů a Modlitba se stala symbolem, který přesně trefil atmosféru doby. Úvodní verše „Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou“, byly odpovědí národa na tanky v ulicích a ústupky od všeho, co se na jaře 1968 slavně změnilo.

Před 28. říjnem s ní Marta „šlusovala“ (hudebnický žargon pro velké finále) velký benefiční koncert pro Fond republiky. Karel Gott ji tehdy uvedl jako „píseň, kterou všichni dobře známe a která je nám v poslední době velmi blízká“ a diváci málem zbořili Lucernu.

O tři dny později zpěvačka slaví šestadvacáté narozeniny. Mezi gratulanty samozřejmě nechybí její průvodce showbyznysem Ondráček, stejně jako kolegové z divadla Helena Vondráčková a Václav Neckář. V narozeninové atmosféře vznikne nápad postavit z trojice zpěváků, kteří už předtím v Rokoku mívali největší úspěch společně, kapelu, jaká tu ještě nebyla. Kapelu, která s Ondráčkovými nápady, Martiným charismatem, Heleniným kouzlem popové princezny a Václavovým unikátním talentem pro show bude moct vážně pomýšlet na průlom do světa. Proto i světové jméno Golden Kids.

Marta Kubišová je v té době na vrcholu. Pár dní po narozeninách pod Ondráčkovým dohledem nahrává mimořádné album Songy a balady (překvapivě jde o její první dlouhohrající desku), kromě toho natočí i film Proudy lásku odnesou, kde se písničkám z alba dostane v režii Jana Němce originálního filmového zpracování.

Rok 1969 patří Golden Kids, kterým se skutečně daří zadělat na mezinárodní úspěch. Politická situace v zemi se ale zásadně mění a Kubišová je coby symbol uvolnění roku 1968 na ráně jako první.

Na konci roku je obsazena do vánočního pořadu v televizi, mezitím přijde zákaz jakéhokoliv jejího televizního vystupování, ale nikdo nemá odvahu jí to říct až do poslední chvíle. Oblečená a nalíčená dojde až do ateliéru, a zase se vrátí do šatny.

Golden Kids na začátku roku 1970 vyjedou s velmi úspěšným koncertním programem, který ale stihnou odehrát jen párkrát, naposledy na konci ledna v Ostravě. Na začátku února si nový normalizační ředitel agentury Pragokoncert, která skupinu zastupuje, povolá Václava Neckáře a předloží mu fotografie jakési dvojice v choulostivých pózách. Dáma na fotkách má prý být Marta Kubišová, podle Neckáře ji připomínala jen velmi vzdáleně. Zpěvák na ty čtyři hodiny u ředitele vzpomíná ještě po 50 letech s děsem. Výsledkem byla „pornografická aféra“, kvůli které s Kubišovou přerušila spolupráci agentura, vydavatelství Supraphon, rozhlas, televize a všichni ostatní provozovatelé hudebního byznysu. Za pár let dosáhne soudní satisfakce, ale to už nikoho nezajímá.

Oběma kolegům napíše neuvěřitelně silný osobní dopis, že se jejími problémy nemají vázat a sama začíná bojovat.

Děsivé období vyvrcholilo osobní tragédií v podobě potratu v osmém měsíci těhotenství. Na druhou stranu sama říkala, že tenhle zážitek, kvůli kterému byla několik minut v klinické smrti, jí mnohé ujasnil - včetně toho, že pachtit se za návratem do šoubyznysu fakt není v životě to nejdůležitější.

Odešla z Prahy, nějakou dobu žila na venkově. S režisérem Janem Němcem, tvůrcem jejích slavných klipů, ovšem v osobním životě nesnesitelným cholerikem. Její druhý manžel, režisér Jan Moravec, bude zase estébák, a kromě toho alkoholik a záletník. Z tohoto manželství ale bude mít dceru Kateřinu, ke které má dodnes úžasně láskyplný vztah.

Kmotrem Kateřiny byl Václav Havel, v roce 1979 už totiž Marta Kubišová byla definitivně zařazena do skupiny „ztroskotanců a samozvanců“. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a opakovaně přijala i roli její mluvčí.

V posledních letech před rokem 1989 se s dcerou vrátila do Prahy a pracovala jako referentka v kanceláři Výstavby sídlišť. Václav Neckář se ji celých dvacet let snažil vrátit ke zpívání, v době gorbačovského uvolnění dokonce neúspěšně navrhl jako hosta do svého koncertního programu. Ale ona sama bude později vzpomínat, že v kanceláři s fajn lidmi se jí vlastně docela líbilo, i když jako matka samoživitelka měla neustále pocit, žeta vrtule u mého zadku je i vidět“.

Buď benefice, nebo charita...

Je neděle, třetího prosince 1989. Ve Sportovní hale probíhá Koncert pro všechny slušný lidi. Původně plánovaný charitativní koncert pro Kalifornii po zničujícím zemětřesení v důsledku událostí Listopadu změnil koncept a nakonec se stal legendou, protože během osmi hodin se na pódiu vystřídají všichni ti, co do té doby nemohli s množstvím těch nezakázaných.

Zhruba po dvou hodinách produkce vystřídají Petra Skoumala bratří Ebenové a odehrají jednu píseň, načež se Marek Eben chopí mikrofonu a ohlásí: „My jsme měli v Ypsilonce před časem tu krásnou možnost přivítat na pódiu zpěvačku, po které se nám dvacet let tak strašně stýskalo“.

Zbytek se ztratí v aplausu deseti tisíc diváků. Po několika vystoupeních s hymnou a Modlitbou na politických jevištích revoluce se Marta Kubišová vrací do hudebního provozu.

S „Ebeny“ odzpívala několik nazkoušených písní, ale když došlo na přídavek, slavnou dylanovskou Časy se mění, co na česká slova Zdeňka Rytíře zpívali s Golden Kids, je zjevně nejistá. Václava Neckáře, kterého si přizvala na pomoc, raději jen doplňuje ve sborech.

I když se vrátí velkým koncertem v Lucerně, nakonec se pro její pěveckou kariéru devadesátých let a nového tisíciletí ukáže symboličtějším to předrevoluční pohostinské vystoupení v malém sálku Ypsilonky, než Sportovní hala.

Stane se hlavní hvězdou divadélka Ungelt. V umělecky hodnotných pořadech pro menší publikum dokázala elegantně a s grácií zestárnout, zatímco její bývalá kolegyně Vondráčková, která za padesát let záři světel neopustila ani na minutu, bude občas čelit posměšným poznámkám o vhodnosti oblékání lesklých diskotopů po padesátce. Obě bývalé kolegyně nakonec definitivně rozdělí ošklivá soudní tahanice po zrušení společného turné.

I za uměleckou svobodu se ale platí. „Občas mám pocit, že Marta Kubišová dneska musí být ještě chudší než za bolševika, vždyť snad každý její koncert je buď benefice nebo charita,“ poznamenala v devadesátých letech spisovatelka Zdena Frýbová (v rozhovoru, který vyšel jako součást její knihy Malinkatý kretén).

Do pomoci druhým se vrhla jako nikdo jiný. Roky byla nepostradatelnou moderátorkou charitativních Adventních koncertů (řada diváků je má spojeny s její písní Ring-o-ding, která byla znělkou). Třicet let provázela pořadem Chcete mě, ve kterém hledala nový domov pro zvířata z útulků.

Zvířata jsou celoživotní vášní odkopnuté adeptky medicíny. I v časech Golden Kids s sebou na šňůry vozila své psy. Oba manželé si prý stěžovali, že jsou pro ni zvířata důležitější, ale v tom si nedokázala pomoci.

Ale i ze své nejautentičtější vášně si dokázala udělat legraci. A rovnou v komedii Zdeňka Trošky, kde vtipkovala o pojídání pejsků a kočiček.

Osmdesátky se dožívá jako pro všechny generace úctyhodná legenda. Uznávaná nejen pro svou politickou zásadovost, kterou se nebojí projevit ani dnes. „Nechtěla jsem si připustit, že by ještě mohla vzniknout nějaká válka. Vadí mi na tom ta arogance, ta drzost. Je to něco strašného. U televize to prožívám tak, že z toho snad hubnu. Těžce to snáším… Nebudu mít šťastné osmdesátiny, protože to bude v tu dobu ještě určitě trvat,“ říkala v září.

Ale třeba i pro svůj hezký vztah prakticky ke všem kolegům. Pusťte si třeba v nedávno vysílaném dokumentu o Václavu Neckářovi moment, když dvojice společně přichází na prázdné jeviště Rokoka. Ta kamarádská blízkost dvou bezmála osmdesátníků je neuvěřitelně dojemná.

Sama říká, že její život je jenom mezi kalamitou a štěstím. A dávala to do souvislosti právě se svým narozením. Těžké zkoušky její maminky, a proti nim nadcházející Dušičky, při kterých při vás mají stát všichni svatí.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných