foto: Tomáš Koutek, se svolením/Spisovatel Tomáš Koutek
ROZHOVOR: Existují strašidla? A pokud ne, proč se jich tak rádi bojíme? Spisovatel a poutník Tomáš Koutek ve své nové knize Výlety za strašidly mapuje třicet míst české krajiny, kde podle dávných pověstí přežívají podivné bytosti. Nejde mu o duchařinu, ale o paměť krajiny, vyprávění, která přežila generace.
Máte za sebou více knih o památkách i krajině. Proč jste se rozhodl psát právě o strašidlech?
Protože památky mě vždycky bavily, hlavně hrady a gotická architektura, světská i církevní. A k takovým místům vždycky patří i nějaká ta potvůrka. Každý pořádný hrad nebo zámek má svého bubáka. Přišlo mi jako dobrý nápad je představit i širšímu okruhu čtenářů, od dospělých po děti. A když se bude člověk chovat potichu a opatrně, možná ho někde i potká.
Předmluvu ke knize napsal psychiatr Radkin Honzák. Věří, že některé jevy věda zatím vysvětlit neumí. Proč jste ho oslovil a co vás na jeho pohledu zaujalo?
Je pro mě velkou ctí, že pan Honzák napsal předmluvu. Má cit pro rovnováhu mezi vědeckým přístupem a ochotou naslouchat tomu, co se děje a nevejde do běžných škatulek. Příběh, který v ní připomíná, je skutečně mrazivý. V prosinci 1985 se v rodinném domku v Bohušovicích začaly dít nevysvětlitelné věci. Nábytek se samovolně posouval, těžké kusy se přesouvaly proti zákonům gravitace, věci padaly ze stěn, aniž by se jich kdo dotkl. Tapety se samy odlepovaly ze zdí, omítka praskala a odlupovala se. V jednu chvíli se rozhoupal lustr, poté vyletěl z okna, před očima několika svědků. Ti lidé si nic nevymýšleli. Nešlo o halucinaci jedince, ale o opakovaná svědectví celé rodiny i sousedů. Vše bylo zaznamenáno a citováno. Já sám jsem nic podobného nezažil, ale chápu, že některé věci prostě nejsou k pochopení. A možná ani být nemají. Možná nám jen připomínají, že nejsme pány všeho, co se kolem nás děje. Že mezi nebem a zemí může přece jen něco být.
Zažil jste něco podobného?
Přímo ne. Žádný stín mezi stromy se mi nezjevil. Ale jsou místa, která mají atmosféru. Člověk nemusí být přesvědčený ezoterik, i tvrdý materialista může připustit, že genius loci opravdu působí.
Proč si myslíte, že máme potřebu vytvářet si tyto legendy?
Protože v sobě pořád máme potřebu pohádek. A nejsou to jen princezny, ale taky čerti, vodníci, bludičky. Každý se rád trochu bojí, i když je dospělý. A možná nás to učí pokoře, že nad námi může být něco, co sleduje, jak se chováme.
Máte nějakou oblíbenou postavu z těch, které jste do knihy zařadil?
Mám silný vztah k Šumavě, takže lesní bytosti odtamtud. Nejsou vždy příjemné, často jsou nevyzpytatelné. A pak Fabián, duch brdských lesů. Ne tak známý jako Krakonoš, ale velmi zajímavý. A taky asi proto, že se podle něj v Hostomicích vaří pivo. A docela dobré.
Proč Šumava?
Jako jediné české pohoří je ženského rodu. A duchem Šumavy je Swiza. Prastará démonická bytost z šumavských lesů. Podle legendy obchází nejraději okolí hradu Kašperk, kam podle pamětníků láká osamělé poutníky svým hlasem. Vypadá jako vrásčitá stařena s jeleními parohy a oděvem z vlčí kůže. Její zjevení prý nevěstí nic dobrého, ale stejně jako celá Šumava zůstává tajemná a nezkrotná. Šumava nemá oficiálního ochránce hor, jako mají Krkonoše Krakonoše nebo Krušné hory Marcebilu. Možná proto, že těch bytostí je tam tolik. A možná proto, že Šumava je rozlehlá, tichá, mlčenlivá a sahá hluboko do Bavorska.
Liší se strašidla podle krajů?
Určitě. Některé bytosti jsou společné, třeba vodníci nebo čerti, ale jinak je to silně ovlivněné prostředím. V Krušných horách a na Příbramsku jsou časté pověsti o permonících a důlních skřítcích, protože tam bývaly šachty a důlní jámy. Naopak v Lužických horách a Českém Švýcarsku najdete spíš divoké honby a loupežnické historky. Jižní Čechy jsou krajem vodních žínek a bludiček. A samozřejmě ta Šumava, ta je kapitolou sama pro sebe.
Jak často vyrážíte na výlety?
Dřív jsme s kamarády vyráželi prakticky každý víkend, hlavně od jara do podzimu. Dneska už to nejde tak často, ale snažím se aspoň párkrát do roka vyjet. Někdy sám, někdy s přáteli. Někdy i s těmi, s kterými se znám už od školky.
Co si nejvíc užíváte, když jdete sám?
Ticho a svobodu. Nemusím plánovat, jen jdu. A někdy člověk opravdu docení, když půl dne nepotká živou duši. V práci i v Praze je lidí až dost.
Máte nějaké oblíbené místo, kam se vracíte?
Jednoznačně Vimperk. Mám k němu silný vztah přes babičku, která tam žila. Je to pro mě druhé rodné město. A pak zřícenina Gutštejna u Konstantinových Lázní, krásné, zapomenuté místo, kde bývají ranní probuzení neopakovatelná.
Co jste si odnesl od babičky?
Lásku ke krajině, kde člověk zná každý strom. Vimperk a Šumava pro mě nejsou jen místa, jsou to vůně, rytmy, ticho. Babička byla ten typ, co neřeší, co si kdo myslí, ale jak se má člověk k místu chovat. S ní jsem poprvé zažil, co to znamená být někde opravdu doma. A to si nesu pořád s sebou.
Chystáte další knihu?
Ano. Mám hodně zápisků z cest, nejen co jsem viděl, ale i co se mi po cestě přihodilo. Lidi to mají rádi, protože je to osobní. Doufám, že to brzy dám dohromady.
Co děláte, když zrovna nepíšete nebo nebloudíte lesem?
Pracuji ve státní správě. Sedím v kanceláři a řeším datové schránky. O to víc si vážím každého výletu ven.
V knize děkujete manželce slovy: „Ty víš za co“. Prozradíte, za co konkrétně?
Za to, že to se mnou přes třicet let vydržela. Že se stará o praktické věci od složenek po pračku. A obecně, že to se mnou dává.
Co je podle vás největší strašidlo dnešní doby?
Asi to, že si přestáváme povídat. Místo abychom si zavolali nebo se sešli, napíšeme pár slov do SMS zprávy a tím to hasne. Jsme obklopení technologiemi, všechno musíme někde potvrdit, ověřit, ale přitom se vzdalujeme jeden druhému. A nejvíc mě mrzí, že to dělám taky. Proto si čím dál víc vážím chvílí, kdy mi někdo v lese popřeje dobrý den nebo řekne ahoj, protože to je dneska vlastně docela vzácné kouzlo. Jsem taky docela rád, že jsme si s kamarády od dob studií, a to už je víc než čtyřicet let, uchovali jeden rituál. Každou středu chodíme do jedné hospody ve Střešovicích, hrajeme mariáš, povídáme si, probereme, co přinesl týden. Když někdo přijde, ví, že tam někoho z nás najde. To je možná nejjednodušší recept na to, jak se nebát světa. A pokud bych mohl něco popřát i ostatním: choďte do lesa, chraňte přírodu a památky. A chovejte se tam jako zvířata. Tedy tiše, s respektem. A když se chcete bát, vypravte se na místa, kde prý dodnes straší.
Tomáš Koutek (1966) je spisovatel, publicista a vášnivý poutník. Zaměřuje se na českou krajinu, historii a příběhy míst, která mají duši. Je autorem řady knih o kulturním dědictví Česka a dlouhodobě spolupracuje s turistickými časopisy. Jeho poslední knihou jsou Výlety za strašidly. Příběhy, které se šeptem předávaly z generace na generaci. Tomáš Koutek v ní zve na třicet výprav po místech, kde se podle legend zjevují podivné bytosti, ať už je to vodník, hejkal nebo divá žena s parohy.