Michal Malátný: „V televizi mě už neuvidíte!“

ROZHOVOR: „Jednou jsem hrál ve filmu, podle mě to bylo dost děsivé. Divadlo ale hraji neustále, asi tak jednou, dvakrát do měsíce a stále mě to baví. Ambice ovšem nemám. Jsem šťastný, že mám kapelu, která funguje. Mám kapelu, kde nás to po třiceti letech stále baví, máme pořád nápady, není to žádný nostalgický setrvačník, tudíž se chci naprosto věnovat kapele, dokud máme chuť, nápady a jsme relativně zdraví a mladí,“ říká v rozhovoru pro server PrahaIN.cz Michal Malátný, frontman a jeden ze zakladatelů kapely Chinaski.

Rozhovor děláme na Vinohradské ulici, jedna z vašich hodně archivních písniček se jmenuje Vinohradská č.p. 90. Zvládl byste vůbec tenhle song ještě zahrát na koncertu? Jestli si pamatujete slova a tak dále.

(Smích) Tak tu bych asi zvládl. Jsou to čtyři akordy dokola a slova jsem napsal tak, že bych si je asi vybavil. Ta píseň je zajímavá tím, že jsme ji nejdřív hráli jako blues, pak normálně a nakonec tvrdě, metalově. Ty aranže bych si vyloženě nevybavil, ale slova a melodii bych dohromady určitě dal.

Ale co vím, tak nějaké starší písničky hrajete na koncertech nerad. Dlouhej kouř je příkladem.

Některé písníčky se vám ohrají. S odstupem let mi Dlouhej kouř přijde jako hrozně naivní a už mi to v mém věku nepřijde dobré zpívat. Nicméně lidi to mají rádi, ruce jdou vždy nahoru. Já to vždy vyškrtnu z playlistu, ale kluci to tam nenápadně vrátí. Dlouhej kouř tedy občas hrajeme. Nebo to bývá tak, že se vám nějaká písnička ohraje, už vás nebaví a zároveň nebaví ani lidi, tak dáme tři, čtyři roky pauzu, nehrajeme ji a pak se k ní vrátíme. Najednou to může zase fungovat. Naštěstí těch písniček máme tolik, pokud se nepletu, vydali jsme dvanáct desek, tak to můžeme obměňovat a střídat, aby to bavilo fanoušky i nás.

Jsou i písničky, které nejsou mezi posluchači tak populární a propálené, ale vy je máte rád? Mě osobně napadá Rádio Bubeneč.

Právě proto jsme udělali k narozeninám desku, kde jsme přetočili staré písničky, které nás baví a chtěli jsme jim dát druhou šanci. Je tam například právě Rádio Bubeneč či píseň Bylo nebylo, kterou jsme nehráli léta, ale pak jsme si udělali anketu na našem webu a ta písnička k našemu překvapení vyhrála, znovu jsme ji tedy nahráli. Abych tedy odpověděl na otázku, ano, jsou takové písničky, ty jsme právě nedávno nahráli na desku 30.

Příští léto vás čeká turné po letních kinech a amfiteátrech, což jsou jedny z vašich nejoblíbenějších míst. Proč?

Mým úplně nejoblíbenějším prostředím jsou kluby. Tam jsme vyrostli a myslím, že nám to tam nejvíc sluší. Ale před pár lety jsme zkusili hrát tyhle letní kina, amfíky a zámecké zahrady a bylo to perfektní. Když jsme po letošním volném létě plánovali příští, řekli jsme si, že to chceme zopakovat, protože to evidentně fungovalo. My jsme byli šťastní, lidé přišli a byli šťastní, tak to zkusíme znovu.

A co velké arény? O2 arenu jste už vyprodali, ale jak se vám v tak velkém baráku hraje?

No, úplně dobře ne. Nechci to shazovat, ale jak jsem v minulosti už tolikrát opakoval, začínali jsme jako klubová kapela a objeli jsme všechny kulturáky v tomhle státě. Pro mě osobně ideální prostor, který mám úplně nejradši, je Forum Karlín. To je akorát, abyste s těmi lidmi mohl být v kontaktu, oni si to užili, neseděli daleko a nekoukali na mravence. O2 arena je prestižní záležitost, ale že bych si tam koncerty nějak extrémně užíval, to ne. Musíte využívat jiné výrazové prostředky, celou dobu koukáte do obrovské černé díry, kontakt s lidmi a předávání energie tam zas tak moc nefunguje.

Dnes už se považujete za Pražáka, že?

Jo, už jo.

Ale pocházíte z Jičína. Jak jste si na život v hlavním městě zvykal?

Když byl svatý týden před maturitou, tak jsem jeden den ráno tajně odjel do Prahy, sednul jsem si na Václaváku, kde byly takové zvláštní patníky, které pak kvůli tomu, aby na demonstracích mohli rozhánět lidi, urazili. Sednul jsem si na ten patník a řekl si: „Tady chci žít. To je můj sen.“ A splnilo se mi to. Dostal jsem se do Prahy na vysokou školu a je pravdou, že když jsem přišel, tak mi jako klukovi z malého města trvalo dlouho, než jsem se tady rozkoukal. Začátky byly vlastně docela těžké. Nicméně jsem si to tady zamiloval, narodily se mi tady dětí, už tady žiju hodně dlouho. S kapelou jsme objeli kus světa od Austrálie až po San Francisco a já to tady prostě miluju, nedokázal bych žít nikde jinde.

Na to jsem se chtěl zeptat. Takže nedokázal?

Ne.

Ani zpátky do Jičína byste nešel?

U Jičína máme chalupu, takže tam jezdíme docela často. Jestli se dožiju důchodu, s manželkou ho chceme strávit na chalupě u Jičína.

Cítíte nostalgii, když se vracíte?

Ano, nostalgii cítím, protože jsem strašně, jak bych to řekl, aby to bylo slušné: jsem zkrátka nostalgický člověk a Jičín miluju. Narodil jsem se tam, do osmnácti let jsem tam žil, založili jsme tam kapelu, zažil jsem tam první lásku a jezdím tam moc rád. Ale asi bych tam nechtěl žít. Mám rád velkoměsto. Tady se pořád něco děje, žije to tady, lidé si úplně tak nekoukají do talíře a přijde mi, že tady neřeší takové žabomyší války. V Praze jsem šťastný, ale na ten důchod bych se tam chtěl vrátit.

Máte vůbec ještě nějaké nenaplněné sny?

Splnily se mi věci, které jsem si ani nedokázal představit. Ale chtěl bych si zahrát na doprovodnou kytaru s AC/DC, jestli si tedy mohu vybrat (smích).

Samozřejmě.

Chtěl bych si určitě zahrát v nějaké kapele, kde bych nemusel zpívat, být vzadu doprovodným kytaristou. Jestli by mě vzali AC/DC, tak bych to s nimi jednou chtěl zkusit.

A na poli hereckého nějaký sny nemáte?

Ne, ne.

Ani ve filmu už nikdy hrát nebudete?

Jednou jsem hrál ve filmu, podle mě to bylo dost děsivé. Divadlo ale hraji neustále, asi tak jednou, dvakrát do měsíce a stále mě to baví. Ambice ovšem nemám. Jsem šťastný, že mám kapelu, která funguje. Mám kapelu, kde nás to po třiceti letech stále baví, máme pořád nápady, není to žádný nostalgický setrvačník, tudíž se chci naprosto věnovat kapele, dokud máme chuť, nápady a jsme relativně zdraví a mladí. Kapela je na prvním místě, ale kdyby přišla nějaká zajímavá divadelní nabídka, tak nad ní asi budu přemýšlet, vždy jde o to, jaký je text a s kým to budete dělat. V televizi mě ale už neuvidíte. Slibuju!