„Mimopražským zakázat vjezd do Prahy!" Legendární dabér Bohdan Tůma nejen o tom, co ho ****

ROZHOVOR Bohdan Tůma je dnes už právoplatnou legendou českého dabingu. K dabování největších filmových hvězd se dostal náhodou, přes studium na konzervatoři a drobné herecké zkušenosti. Během své více než třicetileté kariéry se stal neodmyslitelnou součástí hlasu zahraničních herců. Jim Carrey jako Maska nebo Ace Ventura, Semir Gerkhan v Kobře 11...to je pouze malý výčet rolí pravděpodobně nejznámějšího dabéra u nás. Dabing také režíruje a netají se svou velkou oddaností k pražské Spartě.

Po studiu na konzervatoři a prvních dabingových zkušenostech jste narukoval na vojnu. Jak na ní vzpomínáte?

Já byl v AUSu (Armádní umělecký soubor), tam to byli všechno vzdělaní lidé, umělci, a tak dále. Po konzervatoři jsem nastoupil. Vojnu jako takovou jsem zažil jeden měsíc. To byl přijímač, starší ročníky budou určitě vědět, co to je. Tam jsme dostali záhul.

No ale pak už byla pohodička. Přišla revoluce. Nikdo nevěděl, co bude. Strašná pohoda to byla už za komunistů. Ale po revoluci? To byla ještě větší. Tam nebyl žádný problém. Všichni tam byli spolužáci. Lidé z konzervatoře, DAMU, lidé, se kterými jsme se znali z divadel, přehrávek nebo různých divadelních soutěží.

A co dnes? Zavedl byste znovu povinnou vojnu?

Já úplně nevím, v té době jsem na to nadával. Na jednu stranu musím říct, že ten měsíční přijímač mi opravdu něco dal. Měl jsem po tom měsíci nejlepší fyzičku v celém životě. Takže si možná myslím, že zženštilým typům a podobným mladým klukům by vojna možná prospěla. Teď to nemyslím nikterak zle. Na mysli mám mladé, kteří sedí doma u počítačů, jen hrají hry a nechodí ven. No a dnešní doba? Třeba to budeme za chvíli potřebovat.

Kdyby tady náhodou k něčemu došlo, tak věřím, že se lidé budou bránit. Přeci jen, máme tady rodiny, děti, životy, rodiče, prarodiče, pak i svoje hmotné statky. V případě, že by se tady opravdu něco stalo, tak bychom se měli bránit a hlavně neutíkat

Vaše první dabingová role byla postava mladého horníka. Kdy jste si ale začal uvědomovat, že byste se chtěl vydat tímto směrem?

To bylo pak později v České televizi. Dělali jsme tam sbory a epizodní role. Šum nádraží nebo restaurace. Občas někdo dostal od pana režiséra nebo režisérky role typu „paní, nesu vám psaní“. To byl takový příjemný výdělek při studiu na konzervatoři. Pak i během vojny, když jsem měl vycházky. Armádní umělecký sbor byl na Pohořelci. Na Kavčí Hory to tudíž nebylo zase tak daleko.

Že bych se chtěl vydat tímto směrem, jsem si plně uvědomil až po revoluci. Tam jsem si začal tak nějak říkat, že bych mohl. Pak už se to všechno začalo nabalovat. Já jsem měl štěstí, že jsem stál na startovní čáře. Dabing se v tu dobu rozjížděl. Devadesátky byly největší boom dabingu.

O dabingu se před více než dvěma lety natočil komediální seriál České televize Dabing Street (2018). Zažil jste podobné historky, které zažívali protagonisté seriálu?

No to naštěstí téměř žádné! Aby se můj kolega Filip Švarc pomočil ve studiu... (směje se). Kdyby na mě nějaký režisér takhle řval, jako v tom seriálu pan Krobot, tak na rovinu říkám, že mu dám pěstí. Tohle si režisér nemůže dovolit. Nějaké podobnosti, jako byly tam, jsem nezažil. Ano, jestli tam byly nějaké milenecké vztahy na pracovišti, tak to je asi všude. Tady je to ale všechno pojato humornou formou. Se seriálem Kapitán Filcka jsem se nepotkal (směje se).

Strašně se mi líbil třeba seriál Most! To se mi opravdu líbilo. Je to famózně napsané, famózně zahrané. Má to hlavu i patu.

A jaké jsou vaše oblíbené filmy?

Já mám oblíbený žánr, a to jsou historické a válečné snímky. Rád se podívám na každý. Je úplně jedno, jestli jsem ho daboval nebo ne. Mám ale rád i science fiction, takovou tu klasiku jako Star Wars a Star Trek.

Netajíte se tím, že největší výzvou bylo dabovat Jima Carreyho ve filmech jako Maska, Blbý a blbější a spousta dalších. Na jaké natáčení vzpomínáte nejraději?

Právě na tu Masku. Tam jsme se opravdu vyřádili. Také jsme na to měli spoustu času. Od začátku jsem věděl, že to bude náročné. Strašně mě to ale bavilo. Vždycky, když se Jim Carrey změnil do zeleného, tak to bylo náročné se do toho trefit. Náročných scén a grimas je tam celá řada. Jak už jsem ale říkal, měli jsme na to čas. Tudíž jsme si s tím vyhráli. Dneska už je to jiné. Toho času na natáčení už moc nemáte.

Rychlost natáčení souvisí s hodně faktory. Nejvíce s těmi lidskými. Záleží, jak se vyspíte nebo jestli jste dobře najedl. Může být špatné počasí a ještě vás může cestou do studia někdo naštvat. To se tak nabaluje a souvisí všechno se vším.

Dokázal jste se někdy naplno vžít do nějaké postavy?

Ne, nikdy. Do studia musíte přijít vždy s čistou hlavou. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Natáčení je v tu chvíli náročné na postřeh, artikulaci nebo prostě schopnost jednat hlasem. Proto je nejlepší přicházet, ale i odcházet s čistou hlavou. Já často už za hodinu nevím, co jsem to vlastně daboval.

Proto mě občas vytáčí, když po mně někdo mimo práci chce, abych udělal nějakou postavu. Dnes už je většinou posílám do háje. Také jim neříkám, že když je zedník, tak aby mi postavil zeď. Kdo po mně někdo tohle vyžaduje, když jdu do společnosti, tak se nebudeme kamarádit. Přátelé jsou už dopředu varováni. To je jak kdyby vám někdo řekl, mimo pracovní dobu, ať mu pro srandu teď napíšete článek. Přeci mám práci, která mi padla. Chci se bavit o sportu nebo o čemkoliv. Klidně i o té politice, ale hlavně ne o práci.

Jak fungoval dabing v dobách největší pandemie?

Téměř nijak. Já daboval pouze pro obchodní řetězec Alza. Tam práce byla. Lidé si objednávali mnohem více než za normálního stavu. Seděli doma, chtěli novou televizi, pračku, počítač mobil, prostě všechno. Takže tam jsme natáčeli docela často.

Bylo to za přísných hygienických podmínek. Přišel jsem do studia a tam nikdo nebyl. Zvukař byl zavřený a zatemovaný. Mluvili jsme spolu jen přes sluchátko. V tu chvíli jsem mohl jen zavzpomínat na staré časy v devadesátých letech. Tam se nás ráno sešlo třicet. Produkční, režisér, zvukař a ostatní kolegové. Tohle je už dávno pryč.

Zdroj: hcsparta.cz

Používáte sociální sítě? Našli jsme spoustu vašich falešných profilů.

Nepoužívám. Já nic nemám a ani nechci. Vidím u kolegů, jak si často stěžují, že jim tam lidé nadávají a urážejí je. Oni si je pak zablokují... ale proč? Já tohle nechci. Když přijdu z práce, tak chci mít klid. Podívat se na film nebo seriál. Teď se mi strašně libí seriál Fauda. To je o izraelsko-palestinském konfliktu. Těším se, až zas budou dávat další díl. To mám rád, ale sociální sítě prostě nejsou moje doména.

Jste hrdým rodákem z Žižkova…

Na Žižkově jsem se narodil. Když mi byli dva roky, tak jsme se s rodiči přestěhovali do centra. V nějakých pětadvaceti letech jsem se vrátil s manželkou Na Ohradu. Tam jsme bydleli dlouho. Teď jsme se už přesunuli víc na kraj, ale ne moc daleko. Bydlíme v Malešicích.

A co byste v Praze změnil?

Všechno. Začíná to od dopravy. Teď nic ve zlém, ale já bych mimopražským zakázal vjezd do Prahy. Opět řeknu, že to nemyslím ve zlém. Ať si ale zaparkují na záchytných parkovištích, a pak jedou hromadnou dopravu. Praha je rozkopaná a čím dál hůř se po ní jezdí. Já jsem si říkal, že jak se zvedla cena benzínu, tak budou lidé méně jezdit. Ale opak je pravdou. Doprava v Praze je katastrofa. Já hlavně autem jezdit musím, protože bych to jinak nestíhal. Já se potřebuji přemístit na hodně místech po Praze. Často je to z jednoho konce města do druhého. Těch zakázek je za den třeba pět, šest, často i sedm.

Co bezpečnost v Praze?

Já myslím, že Praha je velmi bezpečná. Ano, občas potkáte nějakého kriminálníka nebo recidivistu. Člověka, co se špatně vyspal nebo je opilý a agresivní. To je ale všude. Hlavně je lepší se těm lidem vyhnout. A když mě napadne? Tak se budu bránit. V nejkrajnějším případě jsem také hrdým majitelem střelných zbraní. Já jsem myslivec, ale mám také průkaz na krátké střelné zbraně. Kdyby mi někdo sáhl na rodinu, tak bych neváhal ani sekundu zbraň použít.

Ale třeba v Americe jsou ty zákony extrémní. Když vám někdo přeleze plot na zahradu, tak ho slušně upozorníte a ne že ho zastřelíte. Pak zavoláte policistům a řeknete: „Dobrý den, mně někdo vlezl na zahradu, já ho zastřelil, přijeďte si pro něj!“ No to je nesmysl přece.

Bohdan Tůma na premiéře filmu Sonic 2, kde opět propůjčil hlas Jimu Carreymu. Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

Máte vysněnou destinaci v cizině k žití?

Já jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Byl jsem sice na spoustě místech na světě, ale i když se to může zdát jako klišé, tak říkám, že mně je dobře všude. Doma nejlíp samozřejmě.

Dlouho jsme s rodinou jezdili do Chorvatska. Tam se mi líbilo. S přáteli také jezdíme každoročně na loď. Byli jsme v Itálii například. Teď máme v plánu Francii, tak snad to vyjde. Doba covidová nám to neumožnila.

Anglicky mluvíte plynule...

Ne, to se mýlíte. Anglicky díky těm originálům z filmů rozumím. Domluvím se ale rukama nohama. V zahraničí jsem ale problém nikdy neměl. Všude jsem se domluvil. Ten mluvený projev ale není nikterak špičkový. To moje dcera Denisa, ta umí snad lépe anglicky než česky, nechápu. Angličtinu začala dělat jako hodně malá. Teď, když potřebuji přeložit nějaké slovo, tak jdu za ní. Ona mi ho hned vypálí.

Netajíte se tím, že jste velkým fanouškem Sparty…

Chodím od malička. Původně to byl fotbal. V paměti mi v tom raném věku neutkvěli ani tak soupeři, jako spíš celá Sparta a stadion. Soupeře a jednotlivé zápasy si pamatuji až v pozdějším věku. To se nás pak utvořila parta kamarádů a spolužáků, co chodíme už léta. Fotbal i hokej.

Foto: HC Sparta Praha

V čem je chyba, že hokejová Sparta nezískala titul od sezony 2006/2007? Letos to ale vypadá nadějně...

Já bych řekl...uvidíme. Já opravdu nevím. Někdy jsem z jejich hry nadšený. Často je to o tom, co vám dovolí soupeř. Já ten hokej léta hrál, tak vím o čem mluvím. Jde o to, jak je soupeř v tu chvíli naladěný. Dalším faktorem je, jak vám zachytá brankář. Pochytá dva nebo tři klíčové zákroky, tým si začne věřit. Nebo naopak dostane lacinou branku a tým to položí. No jednoduše, nechtěl bych být trenérem. To je tak náročná práce na psychiku. Je to pro mě španělská vesnice a tuhle práci bych nechtěl dělat.

Doufejme, že to letos vyjde. Zase říkám, doufejme. Snad bude finále a tam děj se vůle boží. Tam se může stát cokoliv. Mohou se nám zranit oba brankáři. Soupeři také. Máme před sebou hlavně ještě semifinále a nikdo neřekl, že jsme z něj postoupili. Motor je silný soupeř. Mám tam dva kamarády. Honzu Piskáčka a Lukáše Pecha, kteří ve Spartě dřív hráli a odtamtud je znám (pozn. red.: oba hráči strávili v rudém dresu 8 sezon). Může se zkrátka stát cokoliv.

A fotbal?

No, tak tam jsem okoralý. Tam už jdu s tím, abychom aspoň neudělali ostudu. Já to nechápu. Od doby, co tam přišel Špageťák (pozn. red.: Andrea Stramaccioni, trenér Sparty od května 2017 do března 2018), tak to šlo do kopru. A stále se nemůžeme dostat na úroveň, kde jsme byli předtím. Sešívky z říše zla nás předskočili. Letos jsme je sice dvakrát porazili, oni nás jednou, ale i tak nejsem spokojený.

Tomáš Rosický...

Tomáš byl vynikající fotbalista. Špička. Na tuto funkci, co vykonává, je ale měkký. Tam musí být frajer, před kterým hráči budou stát v haptáku. Já kdysi daboval film Góóól 2. Tam to bylo dobře ukázáno. Rutger Hauer dělal trenéra. Všichni před ním stáli v pozoru! Tak bych si to já představoval. Od toho plyne, jestli si vyděláš nebo nevyděláš.

Já bych v současné době třetinu Sparty vyházel. Nekompromisně! Třetina hráčů tam opravdu nemá co dělat. Nepodávají stabilní výkony. Jednou takto, podruhé takto. Měřeno mojí nebo vaší prací, tak to by přece nešlo. Přitom je to jejich práce. Hrajou přece za Spartu, za ikonu České republiky, i když Slávisté nebudou souhlasit, ale to je mi jedno, ať si říkají co chtějí. Tam až odejdou Číňané, tak budou koukat jak kukačky. Sparťané by na hřišti měli žrát trávu. Hrají jednou týdně, když jednou za čas nemají v týdnu pohár. V Anglii se přece hraje dvakrát týdně.

Někdy i třikrát.

Tak kde to jsme? Kde je problém? Nevidím tam prostě zápal pro hru a tu chuť hrát za Spartu. Teď jsem se trochu rozhořčil, protože tohle mě fakt štve. Třeba Michal Kadlec od nás odešel a teď hraje ve Slovácku klíčového obránce. To samé Čermák nebo Hejda v Plzni. Hovorka ve Slavii. Tak kde je chyba? Ta nechuť? Nebo jsou na ně ve Spartě moc hodný?

Jakou máte nejhezčí vzpomínku se Spartou?

To byly vždycky tituly. Nebo třeba rok 2003, to bylo asi čtvrtfinále nějakého poháru. Trénoval pan Hřebík. Sice se prohrálo 2:3, ale celá Letná stála a tleskala. Ale ten fotbal? Kdybych tam kdysi měl tři kloboučky, tak je všechny hodím na trávu. Úžasný výkon.

A s hokejovou? No to byl titul, který se získal Na Lapači ve Vsetíně. Rozhodující zápas, David Výborný 0:1. Pak se slavilo. Tam to bylo provoněné slivovicí, protože tam chlastají i mimina.

Co říkáte na současnou uprchlickou krizi?

Já mám spoustu přátel a známých, kteří jsou napojeni na běžence. Já sám vypomáhám, posílal jsem peníze. Všechno má ale své hranice. Je to problém a musíme jim pomáhat. O tom netřeba diskutovat. Do problému jsme vtaženi také. Jenže mi přijde, že vláda se o to stará více než o své vlastní občany a problémy, jenž tu mají. To jsou energie, pohonné hmoty, bydlení, ceny potravin, a tak dále.

Zrovna v Praze má současná vláda nejvíce svých voličů. Myslím, že další volební období to budou mít velice těžké. Přijímaní uprchlíků je naprosto v pořádku, ale aby se tím pádem zanedbávaly naše problémy, které jsou často existenčními... Pak i zdravotní problémy lidí s různými mentálními i fyzickými poruchami. To už mi přijde trochu za hranou. Měli by začít maličko jednat. Hlavně, aby to bylo vidět. Oni říkají, že dělají, ale já nevím kde. Hmatatelný důkaz nikde nevidím.

Na co se mohou diváci a fanoušci těšit?

Teď je v kinech nový film Sonic 2. Dabuju tam Jima Carreyho. Je to jeden z jeho posledních filmů. Hraje tam zápornou roli. I když ne tolik, tak se tam zase dostává do těch svých masek, zvířecích detektivů a blbých a blbějších.

Jim Carrey poslední dobou zvážněl…

Ano, zvážněl a začal malovat. Má vyděláno, tak se tím životem začal bavit.

Vzkázal byste na závěr něco světu?

Snažte se to co nejdříve urovnat a začít řešit problémy. Alespoň v Evropě. Samozřejmě ve světě je spousta problémů. Podívejte se na Afriku, Čínu, Tchaj-wan, Severní Koreu. Snažme se, abychom žili v jednadvacátém století na úrovni. Zůstaňme nohama na zemi a mějme z toho života radost.