Minier, Murakami i Dán. Listopad patří knihám

KNIŽNÍ OKÉNKO: Podzim. Promáčené boty i nohavice, spadané listí, zima, vítr a šeď... Ne každý toto období snáší dobře, a proto jsme se rozhodli na to jít od lesa. Zaměřili jsme se na natolik silné knihy, že během jejich čtení zapomenete, co se děje za oknem.

A začnu zhurta svým oblíbeným Bernarde Minierem a jeho Údolím (#6, Martin Servaz). Mám rád prakticky celou jeho tvorbu. U málokterého spisovatele navíc dokážu z hlavy vyjmenovat jeho dosavadní tvorbu. U populárního Francouze mám na mysli Noc, Mráz, Kruh, Tmu, Sestry, Oko a Nenávist. Asi jsem se přecenil, řekl bych, že toho napsal ještě mnohem víc. Ale to pro daný okamžik není důležité. Údolí se odehrává v malé vesnici v Pyrenejích, která je po sesuvu půdy zcela odříznutá od okolního světa a zdejší obyvatele navíc děsí sériový vrah, který za sebou nechává znetvořené oběti. Minier jako u předešlých románů dovedně kombinuje napětí, pečlivý pohled na mrtvé a k tomu přidává nádech „nesmrtelného“ Juliana Hirtmanna. Fanoušci si přijdou na své a nové čtenáře zaujme prostředí, svižné dialogy a výborný překlad Jiřího Žáka Údolí vychází v edici TOP thriller v nakladatelství XYZ.

Ještě o něco dál, pokud jde o autentičnost, zachází slovenský bard Dominik Dán. Nakladatelství Slovart pro všechny milovníky kriminálek aktuálně vydalo jeho 40. počin Podej prst. Detektiv Oto Hanzel ukončil vánoční službu s nečekaným následkem, zamiloval se. A brzy nato se i oženil. Zatímco si užívá jako novomanžel, jeho kolegové z oddělení vražd řeší nový případ: mladý muž nalezený v nemocnici údajně po dopravní nehodě byl ve skutečnosti zastřelen zezadu zbraní malé ráže. A je to ještě horší, obětí je policista a člověk, který ho přivezl, hned zmizel. Dán jako pokaždé kombinuje dvě až tři dějové linky, které jsou vzájemně propleteny. Popsaná vražda totiž úzce souvisí s případem, který je v celé knize výrazně upozaděn. Dánovi opět všechno hraje do karet a já osobně se jeho děl nemůžu nabažit. Šel jsem dokonce tak daleko, že mám z knihovny vypůjčené rané knihy (Moucha, Mucholapka, Cela číslo 17), na které jsem prostě zapomněl. Podej prst není jen napínavé čtení, autor opět dokázal text prokládat humorem. Rozhovor dvou lékařů během ohledání mrtvého v nemocnici mě skutečně rozesmála a četl jsem ho čtyřikrát. Chválím. Román znovu vychází v překladu Jana Hanzlíka.

S chutí jsem se začetl také do dalšího románu Kristiny Ohlssonové Spása. Její vypravěčský styl mám rád, ačkoli se někomu může zdát jako zbytečně rozvláčný. Švédská spisovatelka však od prvních stran všech svých knih (Bouře, Ledoborec, Mlha) bazíruje na pomezí „eposu“ a kriminálky. Na osudech obyvatel Hovenäsetu, a především na Augustu Strindbergovi zrcadlí obyčejný život v kombinaci s napětím. Nejinak tomu bude v recenzované knize. August se v ní dočkal potomka a spolu s Marií Martinssonovou si užívá rodičovské povinnosti. Jenže život v poklidné komunitě se otřese v základech po nálezu starších manželů, které někdo otrávil. Lineární vyprávění se odehrává v několika dnech, ale přesto čtenáře zavede do hluboké minulosti. Nemohu ani naznačit, protože bych vyzradil to nejpodstatnější. Každopádně doporučím, abyste se u čtení věnovali dětskému pohledu a švédskému systému školství. Román vydala Kniha Zlín.

Japonský spisovatel, překladatel a esejista Haruki Murakami patří mezi mé vůbec nejoblíbenější spisovatele. Je jiný, přitom střídmý, faktický i sarkastický, dokáže svými větami malovat obrazy a zároveň mlčet. Kdo by ho neznal, tomu doporučím kratší texty, jako je například Norské dřevo nebo právě vycházející román Na jih od hranic, na západ od slunce. Jaký má jeho název význam, najdete až na konci. Knihou procházíte po boku Hadžimeho, a to od útlého dětství do dospělosti. Vidíte jeho vnitřní spory, které jsou základním klíčem k pochopení. Hadžime na prahu čtyřiceti let dosáhl všeho. Má peníze, dva podniky a dvě děti, vliv, vytvarovanou postavu. Přesto se stále vrací ke své lásce z dětství, kterou ztratil, a znovu objevil. Jde o tajemstvím opředenou Šimamoto. Z mého pohledu představuje rozpor mezi jistotou a nejistotou, mezi mládím a dospíváním, mezi tím mít a nemít. Murakami jejím prostřednictvím zdůrazňuje právě to štěstí, které neleží na bankovních účtech ani v luxusním BMW 320. Velmi silný román vydal ODEON v krásném překladu japanologa Tomáše Jurkoviče.

V pořadí čtyřicátý román Michaela Connellyho Temný květ může jeho skalní fanoušky poněkud vykolejit. Oblíbený autor v něm totiž představuje nového hrdinu a zároveň s ním rozjíždí i novou sérii (Stilwell #1). Román vyšel v roce 2025 a není úplně vhodné jej srovnávat s Connellyho ranými pracemi (Černý led, Temnější než noc, Falešní hráči). Američan si sice stále zakládá na detailech, práci s prostředím i budování charakterů, přesto je tentokrát něco jinak. Detektiv Stilwell z losangeleské policie musel po komplikacích opustit oddělení vražd a byl „odklizen“ na bezvýznamnou stanici na ostrově Santa Catalina. Na první pohled působí ostrov jako idylická prázdninová destinace, Stilwell však dobře ví, že jde jen o odlehlé místo, kam byl poslán, aby upadl v zapomnění. Obvyklý víkendový nápor opileckých rvaček ale naruší nález těla v přístavu, těla připoutaného ke kotvě. Zkušený detektiv nemá přístup k informacím a nesmí ani vyšetřovat. Přesto do případu vstoupí. Nadprůměrnou kriminálku vydal Slovart v překladu Jiřího Kobělky.