foto: Jakub Mračno, PrahaIN.cz/Socha připomínající Jaroslava Haška na žižkovském Prokopově náměstí.
Jen o málokteré osobě novodobých dějin víme tak málo jako o Jaroslavu Haškovi. Vlastně víme o něm téměř všechno, ale nějak to nezapadá do sebe. Pojďme se podívat na další zajímavou pražskou sochu. Jenže bez znalosti života Jaroslava Haška jen těžko oceníme dokonalost ztvárnění Haškovy sochy.
Tak tedy zpět k jeho životu. Rodinná anamnéza nic moc. Děděček, který byl poslancem Kroměřížského sněmu, se zúčastnil v roce 1848 bojů na barikádách a pojilo ho přátelství s revolucionářem Bakuninem. Otec byl naboženský fanatik, který se upil k smrti, protože zaháněl depresi, kterou mu způsobila rakovina. Zchudlá matka se pak mnohokrát musela se dvěma syny stěhovat. Starší Jaroslav zpočátku nesnášel a žárlil na mladšího Bohuslava. Dokonce ho několikrát chtěl jako mimino zprovodit ze světa. Později je však spojovalo velmi silné pouto. Bylo tak silné, že se mladší bratr rok po smrti spisovatele ze žalu upil k smrti.
Recese, bláznovství a cesta do Ruska
Když bylo Haškovi jedenáct let, nastěhoval se k nim do podnájmu námořník Němeček. Ten nutil Haška pít alkohol, chodit s ním do proslulé Jedové chýše, krást doma peníze a dokonce před ním se svoji partnerkou provokativně souložil. Hašek nadlouho zanevřel na ženy, možná byl i homosexuál. Nakonec se oženil, ale ne na dlouho, protože se pokusil o sebevraždu a byl zavřen na psychiatrii, takže ho manželka raději opustila.
Začal pracovat v novinách - redikoval časopis pro ženy, ačkoliv se jich bál a vyhýbal se jim. Stal se vedoucím Kynologického ústavu, příspíval do časopisu Svět zvířat, ale zvířata, o kterých psal, si vymýšlel, a tak ho vyhodili. Hodně cestoval. Z hospody v Chotěboři ho nemohli dostat ven několik týdnů, a to i za pomoci místního četnictva.
V roce 1915 narukoval na vojnu, nikomu o tom neřekl, a tak po něm téměř rok pátrali jako po nezvěstném. Připojil se k československým legiím a dosahoval zde vynikajících výsledků. Jenže pak odjel do Moskvy a přestoupil k bolševikům. Dotáhl to až na zástupce velitele bugulmského okresu. Stal se kamarádem Trockého a byl velmi fyzicky zdatným vojákem.
Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Otec národa Burjatů
Dostal se na Sibiř, kde vytvořil burjatskou abecedu a pro Burjaty je dodnes Otcem národa a zakladatelem národního písemnictví. Putoval až do Mongolska, kde se seznámil s vůdci čínské revoluce a naučil se čínsky. V Irkutsku se znovu oženil, aniž by se rozvedl, a onemocněl tyfem. Vrátil se do Prahy, měl za úkol organizovat komunistické dělnické hnutí, ale peníze na podvratnou činnost znehodnotila německá devalvace. Vrátil se k bohémskému životu, nesmírně ztloustl, nastěhoval se k Ladovi domů, kde začal tvořit knihy o Švejkovi. Levicoví spisovatele ho označili ústy Stanislava Kostky Neumanna za zrádce proletářské revoluce, pravicoví zase za proletářskou lůzu. V roce 1921 odjíždí do Lipnice nad Sázavou, stále tloustne a knihy může už jen diktovat. 3. ledna 1923 umírá ve věku 39 let na ochrnutí srdce.
Jak nemá Hašek vypadat
S každým dalším řádkem jeho životopisu se musíme ptát: Proč? Proč? Proč? A nesmíte propadnout iluzi, že čteme životopis Járy Cimrmana. Haškův život byl skutečný, ale o to těžší úkol je vytvořit na něj hodnotnou a vystihující památku v podobě sochy. Možná právě proto až do počátku 21. století existovala v metropoli na Haška vzpomínka jen v podobě busty na jeho rodném domě ve Školské ulici na Praze 1.
Vyřešení zásadní otázky, jak do materiálu sochy či pomníku začlenit všechny Haškovy životní eskapády, přímo ukázkově nezvládli v Lipnici nad Sázavou. Jeho socha tu připomíná spíše obtloustlého Jeníka Ratkina ze Stříbrného větru Fráni Šrámka. Ještě hůř dopadla místní spisovatelova busta, která vypadá jak komunistický agronom, který se rozhlíží po širých družstevních lánech a ve zřítelnicích se lesknou kombajny jezdící po celinách.
Jezdecká socha Jaroslava Haška zcela vystihuje české švejkovství. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Hašek na koni z výčepního pultu
O to více musíme ocenit invenci akademického sochaře Karla Nepraše, který se rozhodl na začátku nového tisíciletí navrhnout Haškův pomník v podobě jezdecké sochy. Už to samo o sobě je nápad hoden Haškovy groteskní tvorby.
Psali jsme
PŘÍBĚH Modelem při vzniku tohoto díla seděla mladá talentovaná herečka. Tu krátce poté vdovec Jaroslav Kvapil požádal o ruku. Za jednou…
Nad sousoším, které stojí dnes na Žižkově na Prokopově náměstí, mnozí místní ohrnují nos a považují ho za zhůvěřilost a nactiutrhačné rouhání. Já ale musím uznat, že nadhled, který vznikl při tvorbě této sochy, by potřebovali mnozí světoví umělci. Tělo Jaroslava Haška zpodobňuje kamenný sokl. Jak lépe a výstižněji připodobnit jeho zavalitou postavu, která ho spojovala s jeho hlavním hrdinou - nebojácným vojákem Švejkem? A co spisovatelův kůň? Je z kovu, ale jako by šlo o recestické zvíře, o kterém sám Hašek psal do časopisu Svět zvířat. Hlavu má koňskou, ale nohama spíš připomíná hospodský výčepní pult. Ten pult, který se stal Haškovi často domovem a kde řada historek dobrého vojáka Švejka vznikala. Navíc při výrobě sousoší si Nepraš vzpomněl na své dřívější umělecké období, kdy jeho skulptury vznikaly z vodoinstalačních materiálů.
Dílo korunovala umělcova dcera
O to smutnější však byl fakt, že akademický sochař Karel Nepraš se dokončení díla nedožil. Zemřel tři dny po svých 70. narozeninách. Soše v té době chybělo to nejdůležitější - hlava. Ta musela být realistická a musela připomínat skutečného Haška, jinak by šlo jen o umělecký artefakt bez jasného odkazu k určité osobě.
Dokončení pomníku se proto ujala sochařova dcera Karolína Neprašová - Kračková, která v roce 2005 dovršila vznik ojedinělého díla. A za to klobouk dolů!