foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Hoštice u Volyně
REPORTÁŽ: Jak už jsme čtenáře informovali, naše redakce se na několik dnů přesunula do jižních Čech. Hlavním cílem byly Hoštice u Volyně, kde jsme si chtěli připomenout trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno.
Nejprve jsme navštívili tamní Hostinec u Miluny. Prostor byl krásný a splnil naše očekávání, šokem však byla prázdnota. V době oběda jsme byli jediní hosté. Po chutném řízku a limonádě jsme se vydali k hrobu Michala Tučného, jedné z největších osobností české country. I jemu se v našich reportážích budeme ještě věnovat.
Těsně předtím, než jsme u hrobu zapálili svíčku, jsme se dali do řeči s pamětníkem.
„Ale já vůbec nechci být slavný, pane,“ usmál se, když jsme ho žádali o fotografii. „Já jsem se nečesal,“ dodal a podrbal se na hlavě. „A navíc musím k zubaři,“ pokračoval. Poté však přišel s vyprávěním, jemuž jsme museli dát výrazný prostor.
Na rozdíl od obvyklých historek o Heleně Růžičkové nebo Zdeňku Troškovi, kterých byla prý vesnice plná, mluvil především o Vlastimilu Dejdarovi, otci herce Martina Dejdara. Ten se v trilogii objevil jen jednou, a to v závěrečném dílu Slunce, seno, erotika, kde hrál italského předsedu JZD.
Právě on pověřil Martina Dejdara a Oldřicha Kaisera, aby delegaci z Československa provedli podnikem.
A právě on v jeden moment pod stolem zajel nohou Heleně Růžičkové do míst, kde to asi ani ona nečekala.
„Už si nepamatuju, kde přesně jsme se bavili, za to se omlouvám, ale přesně si pamatuju, co mi pan Dejdar vyprávěl,“ začal náš respondent. „Byl totiž námořník. A protože procestoval celý svět, měl spoustu historek. Jednu z Asie popisoval tak barvitě, že na ni nikdy nezapomenu.“
Vyprávěl tehdy o přístavu, kde se zastavili. Město leželo výš, a tak se po cestě do kopce dívali na dřevěnou strouhu, kterou tekla červená voda. Netušili, co to je, až došli na náměstí. Tam se jim otevřel úplně jiný svět: stánky, prodejci a porážky zvířat přímo na místě. Ryb, opic, snad i psů. Krev stékala z náměstí do strouhy a ta ji odváděla dolů do přístavu.
„Často si na ten příběh vzpomenu. Jednak proto, že pan Dejdar byl hrozně zkušený a upřímný chlap, a pak proto, že mluvil tak přímo, až se to člověku vrylo pod kůži. Možná i proto dnes nechodím do asijských restaurací ve městech,“ uzavřel pamětník se smíchem. „Kdykoli vidím potok, vybaví se mi ta otevřená rána,“ doplnil.
Na samotné filmování už prý ani moc nevzpomíná. „Lidí sem jezdí tisíce ročně a pořád se opakuje to samé. Film nám změnil život, to jo, to jo,“ dodal a na rozloučenou nám podal ruku. V druhé držel konev na opláchnutí náhrobku… Jak symbolické, chtělo se nám dodat.