Na Velký pátek v žádném případě nepracujte s hlínou. Předvelikonoční týden plný zapomenutých zvyků...

Velikonoce jsou pro křesťany těmi nejdůležitějšími církevními svátky. Dnešní doba už řadu unikátních tradic pohřbila, a tak se pojďme podívat na ty nejzajímavější.

Na úvod bychom ale měli objasnit, proč se Velikonoce slaví každý rok v jiný den. Velikonoce jsou jedním z pohyblivých svátků, který se řídí vesmírnými úkazy. Důležité pro určení data Velikonoc jsou dva údaje – jarní rovnodennost a úplněk.

Jarní rovnodennost přichází s železnou pravidelností až na pár zářných výjimek dne 21. března. Měsíční úplněk nás okouzluje zase každých 28 dní. Termín Velikonoc už po staletí stanovuje první neděle po prvním měsíčním úplňku po jarní rovnodennosti. Vše je směřováno k neděli, protože Zmrtvýchvstání Krista se podle Bible uskutečnilo v neděli. Pokud však vyjde úplněk na neděli, slaví se Velikonoce až následující týden.

Tento způsob stanovení termínu Velikonoc určil už v roce 325 První nikajský koncil, takže jasno v tom, kdy Velikonoce slavit, máme už skoro 1700 let.

Za všechno může Měsíc

Letos nastane úplněk ve čtvrtek 6. dubna v 6:34 hodin. Křesťanský svět se tedy může těšit na svůj největší svátek hned o následujícím víkendu.

Jenže takzvaný Svatý velikonoční týden začíná už Květnou nedělí. A ta se slaví týden před velikonoční nedělí, tedy letos to bude 2. dubna.

Květná (nebo i Červená) neděle je svátek připomínající triumfální příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Každý mu mával palmovými ratolestmi, a proto jsou palmové listy hlavním atributem tohoto svátku. V našich podmínkách však v dřívějších letech nebylo tak snadné na palmy narazit, a tak se začaly uctívat větvičky stromů daného vegetačního pásu. U nás to bývají často větvičky vrby jívy, tedy napučených kočiček. Ty jsou v kostele posvěceny a v domácnostech se schovávají po celý rok až do příštího postního období, kdy se rituálně spálí a jsou symbolem Popeleční středy následujícího roku.

V pondělí se nepracuje

Následující dva dny jsou nejméně výraznými dny Svatého velikonočního týdne. Jde o Modré pondělí, kterému se občas říkalo i Žluté a Šedivé úterý.

O Modrém pondělí (letos 3. dubna) bylo zakázáno pracovat a kostely se zdobily modrou látkou.

Na Šedivé úterý (letos 4. dubna) se vymetaly z domácností šedivé pavučiny a dělal se velký úklid v chalupách.

Ve středu se usmívejte

Středa (letos 5. dubna) získala přívlastek Škaredá nebo také Smetná, Černá, Mračná nebo Sazometná. Důvod je prostý – tento den se Jidáš mračil na Ježíše. A proto by se také v domácnostech mělo péct tradiční pečivo – jidáše. Podle pověr by se lidé v tento den měli usmívat, protože jinak se budou na sebe vzájemně mračit po všechny středy v následujícím roce. Ve všech domácnostech se vymetaly komíny a pece. Bylo potřeba zatočit se starou špínou a těšit se na jaro. Zároveň se vymetáním komínů zaháněli zlí duchové.

Zvony míří do Věčného města

Následující den je zelený, Zelený čtvrtek (letos 6. dubna). Ráno se jedí ve středu upečení jidáši s medem. Jinak by ale tento den měla být na stole jen zelená strava – zelí, špenát, salát, kopřivy. Tím člověk dostává do sebe sílu a zdraví. Na Zelený čtvrtek se naposledy ve starém liturgickém roce rozezní zvony.

Hned poté podle legend zvony odlétají do Říma, aby na sebe vzaly nové papežovo poslání. Údajně první letí nejstarší české zvony, poslední ty nejmenší a nejnovější, které ještě neznají cestu a mohly by zabloudit. Celou letku však uzavírají dva nejvěhlasnější české zvony – zvon Zikmund z chrámu svatého Víta a zvon Marie z Týnského chrámu. Ty hlídají, zda se nějaký zvon při cestě do Říma nezatoulal.

Legenda říká, že ten zvon, který do Říma neodletí, přinese vesnici či městu pohromu. Dnes to chápeme spíše tak, že v tomto období nesmí zaznít zvuk žádného zvonu. Jinak to přinese neštěstí.

Znovu se zvony rozezní až na půlnoční sobotní bohoslužbě. Do té doby svolávají lid na bohoslužbu chlapci s hrkačkami, klapačkami či řehtačkami.

Den, kdy byl Ježíš ukřižován

Došlo k tomu na Velký pátek (letos 7. dubna). Několik posledních let jde v naší zemi o státní svátek. Tento den se vždy vyznačoval kouzly, magií a tajemnem. Hory, skály a jeskyně se otvírají a vydávají bohatství a poklady. Rozhodně by si nikdo v tento den neměl nic půjčovat, pokud tak učiníte, dojde k očarování půjčené věci. V žádném případě se nesmělo tento den pracovat s hlínou. Zakázány byly tedy polní práce, rytí, setí nebo sázení. Je zakázáno v tento den i pohřbívat či dokonce sloužit pohřební nebo zádušní mše. A hospodyně tento den měly zakázáno prát prádlo, namáčely by ho do Kristovy krve. Co se však doporučovalo, bylo ranní koupání ve studánce nebo potůčku. Nahý člověk tak získal silné zdraví a vypudil všechny nemoci. Krásný zvyk, který je ale v metropoli přeci jen obtížně proveditelný.

Následovala Bílá sobota (letos 8. dubna). Je to den, kdy Kristovo tělo spočívalo v hrobě. Během dne se neslouží žádné mše. Bílá sobota už tradičně patřila pečení velikonočních beránků a mazanců. Z církevního pohledu je vyvrcholením Bílé soboty půlnoční bohoslužba (vigilie). 

Při ní se potemnělé kostely a chrámy znovu rozzáří světlem svící. Vrací se zvony, znovu bijí a zvěstují do krajiny svým hlasem, že se blíží zmrtvýchvstání. Stejně tak se rozezvučí v kostelech varhany. Zapalují se velikonoční svíce, které se ale předtím musí ponořit do svěcené vody. Těmto svícím se říká paškál a mají na sobě vyryt symbol kříže a napsána písmena A a Ώ. To značí, že Kristus je alfou i omegou života, tedy v doslovném vyznění prvním i posledním písmenem všeho.

V neděli si musíte vzít na sebe něco nového

Velikonoční neděle (letos 9. dubna) je svátkem Vzkříšení, Boží hod Velikonoční. Jí se slavnostní pokrmy, každý by si měl obléct něco nového. Kostely zažívají nejslavnostnější bohoslužbu celého roku. Lidé pokřtění během této bohoslužby získávají mimořádné vlastnosti. V některých obcích ještě dodnes vyjíždějí jezdci ve svátečním oblečení na koni do kraje a zvěstují zprávu o Vzkříšení a zmrtvýchvstání Krista.

Tím se ale nejvýznamnější církevní svátky uzavírají. Pondělní pomlázka je pak už jen ryze světský svátek, který s církví nemá vůbec nic společného.

Pro vznik tohoto textu posloužila především paměť autora, dále webové stránky s katolickou tematikou a veřejně přístupné zdroje Wikipedia.